Kina okupuje další hraný remake studia Disney. Lilo & Stitch díky finančně úspěšnému prvnímu týdnu vyvrací údajnou fanouškovskou nespokojenost. Přiživuje se tak trend Disneyho konglomerátu, který kontinuálně buduje již několik let.
Poté, co Disney letos očekávaně narazil s hranou verzí Sněhurky, si připisuje velký úspěch s hraným remakem filmu Lilo & Stitch, jehož animovaný předobraz vyšel roku 2002. Snímek o přátelství mezi malou dívkou a hledaným mimozemšťanem za otevírací týden utržil více než 340 milionů dolarů. Překonal kupříkladu start Top Gun: Maverick.
Široce přístupná rodinná zábava potvrzuje, že publikum na známé příběhy zkrátka slyší, nehledě na předchozí neúspěchy studia.
Společnost Disney dlouhodobě platí za nejúspěšnějšího kupce s nostalgií. Od slapstickových němých kraťasů přes do popkulturní identity zažrané postavičky po několik desetiletí určující a revoluční animaci, její portfolio se stalo transmediální komoditou.
Obří konglomerát za posledních dvacet let požral několik studií a značek, včetně Lucasfilmu, 20th Century Fox, Marvel Studios a Pixaru.
Právě Pixar s přelomem milénia do velké části převzal dominantní pozici animovanou estetiku mainstreamu udávajícího studia.
Pixar postupně vycizeloval to, čeho je ve 3D počítačové animaci technologicky možné dosáhnout. Novodobé animáky přímo a pouze z Disneyho dílny vždy spíše zaostávaly a staly se nijakou kopírkou pixarovské formule, jež už samotná začíná být navzdory kasovnímu úspěchu značně vyčpělá.
Produkce disneyovek v posledních letech zacílila na hrané předělávky klasických animáků. Jde o variaci modelu, který vždy fungoval. Nostalgie a vyzdvihování předchozí slávy jsou plně propsané v identitě společnosti.
Již dříve, od čtyřicátých let, pravidelně vracela své tituly zpátky do kin, s rozšířením fyzických nosičů na velké celovečerní tituly navazovala různorodými pokračováními s nižším rozpočtem.
Ostatně i streamingová platforma Disney+ od svého spuštění roku 2019 stojí na nostalgii. Spíš než nové filmy si většina předplatitelů připomíná známé snímky z jejich dětství, případně je představuje mladším ročníkům. Známé mickeymousovské uši a padající hvězda nad hradem jsou symboly dětství již několika nejen amerických generací.
Obohacující léta
S hranými předělávkami společnost experimentovala již zkraje devadesátých let. Přinesla Knihu džunglí a 101 dalmatinů. Oba filmy spoléhaly na skutečná trénovaná zvířata, Disney kombinaci CGI modelovaných postav a herců plně ozkoušel až roku 2000 s filmem Dinosaurus.
Jakkoli Kniha džunglí zaznamenala komorní úspěch, dalmatini v čele s démonickou Glenn Close zabodovali a stali se šestým nejvýdělečnějším filmem roku.
I proto došlo na pokračování 102 dalmatinů, jež už stejný komerční úspěch nezaznamenalo. Šlo o první pokusy a ozkoušení diváckého zájmu, produkční trend v rámci hraných předělávek se začal formovat až roku 2010. Tentokrát však s jiným cílem. Nad remakem Alenky v říši divů dostal autorskou kontrolu Tim Burton. Šlo o určitou reimaginaci původní látky.
Burton v osobitém stylu převyprávěl temnější a dospělejší příběh, vyzdvihl bizarní atributy jednotlivých postav a vše zasadil do signifikantně expresionistických kulis. Film těžil i z tehdy populárního 3D formátu. Vydělal přes miliardu dolarů a umělecky načrtl, jakým způsobem se budou další hrané remaky ubírat.
Tvůrci si vzali dobře známou pohádkovou látku a obohatili ji buď o další žánrové prvky, autorskou optiku, dospělejší vyprávění, případně důslednější prokreslení vedlejších postav.
Z tohoto ranku vznikla velmi volná adaptace jednoho segmentu z imaginativní a dodnes nedoceněné Fantazie s názvem Čarodějův učeň. Šlo o čistokrevné fantasy v koprodukci s Jerrym Bruckheimerem, jehož filmy se vyznačují burácející zábavou a vysokými rozpočty; a rozšiřovalo načrtnutý fikční svět.
Zloba – Královna černé magie zase rozkreslila příběh dosavadní antagonistky z příběhu Šípkové Růženky, Popelka Kennetha Brannagha si zase zahrává s pravidly teenage romancí, dodává pohádce zemitější tón a oddává se uhrančivé výpravě a kostýmům, jež vyjadřují emoce a vnitřní pochody postav.
Dva ženské příběhy vydělaly přes 750 milionů, respektive 500 milionů. S Čarodějovým učněm si publikum nevědělo moc rady, především si jej dnes se značkou Disney jen těžko spojíme.
Dalším pojítkem této pomyslné etapy je také skutečnost, že studio adaptovalo tituly natočené v čtyřicátých až padesátých letech, čili výsostně klasické éře.
Roku 2016 pak přišel technologický spektákl Kniha džunglí, který stál na precizně počítačem modelovaných zvířatech a kombinaci digitálního a skutečného světa. Téměř miliardový zisk započal ve strategii studia nový trend.
Nostalgická mašinerie
Na fotorealistické fascinaci digitální zvěře stál i Lví král a nedávný sequel Mufasa. Jakkoli jsou tyto filmy emočně vyprahlé a snaží se přetavit pohádkový příběh o mluvících zvířatech do estetiky připomínající přírodopisné dokumenty, didaktické převyprávění hamletovské variace v kinech ukořistilo více než 1,6 miliardy dolarů.
Astronomická suma vypovídá mnohé o návycích publika a nostalgii. Ještě před Lvím králem studio realizovalo Krásku a zvíře a Aladina, oba filmy taktéž přesáhly hranici miliardového zisku. Původní animáky totiž vyšly v devadesátých letech. Enormní úspěch tak napovídá, že Disney s těmito filmy cílí především na ty, kteří s původními tituly vyrostli.
Do kina je tak lákala nostalgie, zvědavost po nových interpretacích, případně snaha oblíbené světy představit svým dětem. To, jakým způsobem jsou tyto filmy vystavěné, se hodně liší od předchozí etapy. Příběhové zásahy jsou minimální, zjednodušeně řečeno jde o takřka otrocké převyprávění původního filmu, případné okošatění o nové písničky.
Skutečnost, že většina z nich ale dosahuje řádově o několik desítek minut vyšší stopáže, bez většího příběhového větvení, podtrhuje všude se vyskytující balast, případně samoúčelné sekvence provázané s digitálním spektáklem. Rozhodně však nejde o filmy, které by chtěly původní látku aktualizovat a přenést soudobému publiku.
Naopak. Kromě například obsazení, jež se stává často předmětem nesmyslných kulturních válek, a samozřejmě stylistických voleb, ostře útočí na s příběhem již seznámené publikum, jež z lidské podstaty touží po familiárním zážitku, který bude konejšivě asociovat bezstarostné dětství. Což se samozřejmě nevylučuje s tím, že do kina dorazí s rodinou a mladšími diváky.
Když Disney sáhl k přetočení starších látek, kupříkladu Dumbo a nedávná Sněhurka, divácký zájem a box office jsou vlažné. Dumbo utržil 350 milionů a Sněhurka 200 milionů, jakkoli důvodů k finančnímu fiasku médii hojně diskutovaného filmu bylo samozřejmě víc, mimo četné a mnohdy přetažené kontroverze především produkční odklady a protahování celého procesu.
Filmy jako Lady a Tramp, Pinocchio a Peter Pan & Wendy, všechny adaptující tituly z čtyřicátých a padesátých let, šly rovnou na streamingovou platformu, jakkoli poslední jmenovaný je jednou z nejpozoruhodnějších a více než povedených adaptací.
Neměnná konstanta
Po remacích Disneyho tvorby z devadesátých let je zkrátka největší hlad. Společnost si to tento rok uvědomuje a kontinuálně pokračuje ještě k mladším filmům. Je ohlášená hraná verze Herkula, minulý týden odpremiérovaný Lilo & Stitch zaznamenal jeden z nejlepších otevíracích víkendů tento rok.
Roztomilé potvůrky jsou pak pro rodiny obecně lákavější než z pohledu digitální generace zaprášený příběh o princezně. Rozhodně pak v konzervativních kruzích nevzbudí třaskavé vášně stran obsazení.
Příští rok nás čeká další pomyslný milník a v určitém ohledu i extrém. Disney totiž připravuje remake Odvážná Vaiana: Legenda o konci světa z roku 2016.
Do hlavních rolí navíc obsadilo dabéry původních animovaných postaviček. Strategie studia tak čím dál více bude směřovat ke komfortní recyklaci známého, jelikož to finančně zkrátka funguje. Je otázkou, co bude společnost dělat, až jí dojdou původní animované filmy.
I když studio sem tam přihodí pozoruhodný a v rámci vlastních mantinelů náročnější snímek, jako například výbornou adaptaci a esenci původní knihy vystihujícího Kryštůfka Robina o nevyhnutelné dospělosti, či Cruellu, která se opírá o punkrockokovou estetiku sedmdesátkového Londýna, nemá důvod své směřování jakkoli měnit.
Jakkoli jsou tedy filmy takřka vždy předmětem kontroverzí, v určitých strukturách sociálních sítí i určité formy nářků, a na filmových databázích s procentuálním shrnutím veřejného vkusu tituly zřídkakdy přesahují hranici průměru, představují komfortní fastfood, u něhož jsou kvalitativní výtky tak nějak jedno, jelikož jde stále o největší a především transmediální byznys, který se společnosti navzdory několika klopýtnutím vyplatí.
Debaty o tom, že Disney krachuje a už není, co býval, jsou tak více než zavádějícími. Společnosti se letos nadmíru i díky ostatním značkám finančně daří a za poslední dva roky u něj sledujeme vzestupný trend. A na nostalgii stavěl zkrátka vždycky, akorát k ní dnes volí odlišné, mnohem chladnější prostředky.
Jistě, studio vykrádá samo sebe a hraje na jistotu. Do velké míry jde ale především o odraz doby a veřejného vkusu, jemuž se tvorba studia takřka vždy podmiňovala. Dokud bude veřejnému vkusu dominovat touha po známých a komfortních příbězích, Disney se rozhodně měnit nebude.
The post Nijaké, nenáviděné, přesto úspěšné. Disneyho hrané remaky útočí na nostalgii appeared first on Forbes.
