Na jaře letošního roku otřásla světem zpráva o návratu těla mladé ukrajinské novinářky Viktorie Roščyny z Ruska. Více než rok byla v ruských věznicích protiprávně držena a mučena bez jakéhokoli obvinění, bez kontaktu s rodinou nebo právníky. Její případ ilustruje osudy tisíců ukrajinských civilistů. Viktoriiny ostatky jen potvrdily už dříve publikovaná svědectví o otřesných podmínkách v ruských věznicích a detenčních zařízeních na okupovaném území východní Ukrajiny i v samotném Rusku. Velkou investigativu o tom, po čem Viktoria Roščyna v okupované části Záporoží pátrala, jak byla zadržena a co si musela ve věznicích zažít, vedla ukrajinská redakce Slidstvo.info. Její šéfredaktorka Anna Babinec komentuje kauzu v rozhovoru s Petrem Gojdou.
Pokud se nemýlím, zveřejnili jste příběh o Viktorii ještě dříve, než jsme se dozvěděli, že její ostatky byly vráceny do Ukrajiny. V květnu, kdy o stavu jejího těla psala média po celém světě, se objevily zprávy o chybějících orgánech, části mozku, očích, části hrtanu – což by mohlo naznačovat pokus zakrýt skutečnou příčinu novinářčiny smrti. Poskytly přesto Viktoriiny ostatky nějaké odpovědi na otázky z vašeho vyšetřování?
Ano, na tom příběhu jsme začali pracovat už v říjnu 2024, hned po Viktoriině smrti. Vyšetřování čehokoli, co se děje v Rusku, je extrémně obtížné – je to jako dívat se do černé díry. Přesto jsme se snažili zjistit co nejvíc.
V době, kdy jsme kauzu publikovali, jsme už měli svědectví Viktoriiných spoluvězeňkyň – tvrdily, že Viktoria byla ve vážném stavu. Vážila okolo 30 kilogramů – což je pro dospělou ženu extrémně málo. Nebyla schopná se sama ani postavit na nohy. Vězeňská správa jí neumožnila brát léky. Trpěla i problémy spojenými s menstruací. Cítila se prý opravdu hrozně.
Naše reportáž se zaměřila především na to, co zažívala v ruském vězení. A když se o pár měsíců později objevily zprávy o jejím těle, dostali jsme odpovědi na řadu otázek, které jsme si předtím kladli. Potvrdilo se, že byla opravdu ve velmi špatném fyzickém stavu. Byla mučena, hladověla. Stále nemáme finální výsledky vyšetřetní ostatků, takže nevíme, zda byla zavražděna, nebo zemřela na následky dlouhodobého věznění. Ale podle toho, co víme, její smrt určitě nebyla přirozená – ne u sedmadvacetileté ženy.
Můžeme si jen domýšlet, jestli se Rusové snažili zakrýt stopy po mučení. Každopádně je dost podezřelé, že Viktoria zemřela v září, ale její tělo bylo repatriováno až o pět měsíců později.
Vrací se těla z ruských věznic běžně v takovém stavu?
Rusové těla Ukrajinců skoro nikdy nevraceli – zvláště civilistů. Až teď, v těchto dnech, kdy spolu mluvíme, s tím začali. V posledních několika týdnech bylo vráceno přibližně šest tisíc těl Ukrajinců – jak civilistů, tak vojáků. Je to vůbec poprvé, co se vrací tak velké množství.
Pokud jde o jejich stav – viděli jsme fotografie a videa, která ukazují těla ve velmi špatném, zuboženém stavu. Lidé, kteří zemřeli v ruských věznicích, byli často vyhladovělí. Pamatuju si případ jednoho ukrajinského muže, jehož tělo vážilo jen asi 25 kilogramů.
Nepamatuju si ale žádný konkrétní případ, kdy by tělo postrádalo některé orgány. Ale to samozřejmě neznamená, že se to nikdy nestalo.
Teď, když máme tolik těl, obávám se, že uvidíme ještě mnohem děsivější věci.
Když se vrátíme k vaší reportáži o Viktorii – tedy o její cestě do východní Ukrajiny, do okupovaného Záporoží, a o jejích přesunech mezi věznicemi –, zmiňovala jste, že jste hovořili s jejími spoluvězenkyněmi. Jaké další způsoby jste použili ke sběru informací? Předpokládám, že pracovat jako novinář v okupovaných oblastech musí být extrémně obtížné. Viktoria je toho tragickým důkazem.
Ano, víme o jedné ženě, která s Viktorií sdílela celu v ruské věznici, a získali jsme část jejího svědectví. Byla ale velmi vyděšená a bála se mluvit veřejně s novináři. Museli jsme proto chránit její identitu – nezveřejnili jsme její jméno ani žádné osobní údaje. Ale díky jejímu svědectví jsme získali velmi důležité informace. Byly spolu na jedné cele a ona pomáhala zesláblé Viktorii s pohybem. Od ní jsme se dozvěděli, v jakém byla Viktoria stavu.
Když jsme se snažili zjistit, proč Viktoria do okupovaného území odcestovala, co tam chtěla zjistit, mluvili jsme také s několika lidmi přímo z těchto okupovaných oblastí. Někteří z nich Viktorii osobně viděli, jiní jí pomáhali s organizací cesty – zařizovali jí ubytování nebo logistiku. S těmito lidmi byla v kontaktu a od nich víme víc o tom, čím se jako novinářka na místě chtěla zabývat.
Na Viktoriině případu jsme spolupracovali s organizací Reportéři bez hranic, která chrání novináře po celém světě. Jim se podařilo kontaktovat několik Rusů, kteří byli drženi ve stejné věznici jako Viktoria. Z organizace psali těmto lidem zprávy a dostali se tak k důležitým informacím – například o tom, kdy byla Viktoria naposledy viděna.
Od svědků z vězení také víme, že se Viktoria snažila zjistit, z čeho je obviněná. Ptala se správy věznice, jakého zločinu se měla dopustit. Ale podle dostupných informací ji Rusko z ničeho neobvinilo. Nespáchala žádný zločin – a přesto strávila ve vězení více než rok. Nenašli proti ní vůbec nic.
Takže pokud byste měla říct, proč byla zatčena – řekla byste, že to bylo kvůli její novinářské práci?
Ano. Odjela do Záporožské oblasti – byla v blízkosti záporožské jaderné elektrárny, kterou Rusové okupují už více než tři roky. Doslechla se o nelegálních vězeních pro ukrajinské zaměstnance jaderné elektrárny, kteří zřejmě odmítli spolupracovat s ruskou okupační správou. Viktoria o tom slyšela a chtěla to vyšetřit.
Chtěla ty lidi najít. Chtěla vyprávět jejich příběh. Chtěla zjistit víc, než co byli Rusové ochotni sdílet s jakýmkoli novinářem. A právě to je podle nás důvod, proč byla zatčena.
Z některých svědectví, která jsme získali, se domníváme, že Viktoria byla odhalena pomocí dronu – Rusové zjistili její přesnou polohu. Poté ji zadrželi a převezli nejdřív do jednoho vězení, pak do dalšího, a nakonec skončila ve věznici v Taganrogu.
Jsme přesvědčení, že Viktoria byla uvězněna výhradně kvůli své novinářské práci. Přijela do Záporoží, aby informovala o věcech, které Rusové nechtěli ukázat – o věcech, o kterých by žádný jiný novinář neinformoval.
Abyste mohli vyprávět příběh Viktorie, museli jste pracovat s lidmi přímo v terénu. Mluvila jste o bývalých vězních, o Rusech i Ukrajincích. Šlo o nějaké společné investigativní pátrání s dalšími redakcemi? Spolupracovali jste i s ruskými novináři?
Ne, s ruskými novináři jsme nespolupracovali. Na začátku naší práce nám sami řekli, že v tomhle případě nebudou schopni nic zjistit.
Spolupracovali jsme ale s organizací Reportéři bez hranic. Nejsou to novináři, ale skupina, která se zabývá ochranou novinářů. A díky tomu se jim podařilo na své oficiální dotazy získat z Ruska nějaké odpovědi. To se nám novinářům nikdy nepoštěstilo.
Rádi bychom v práci na tomhle případu ještě pokračovali – chceme vědět víc o tom, co se Viktorii stalo. Pořád nemáme ucelenou představu o všem, co se jí dělo. Také ještě čekáme na finální výsledky pitvy a znaleckých posudků – ty ještě nejsou uzavřené.
Myslím, že Viktoriino tělo nám může ještě něco povědět. Až se to stane, budeme mít další vodítka. Pak se znovu pokusíme vše ověřit – a možná se posuneme dál.
Četl jsem, že když se Viktoria vydávala na svou cestu, chtěla sestavit seznam konkrétních osob, které nesou odpovědnost za nezákonná věznění. Snažili jste se jít stejným směrem?
Nemyslím si, že to je momentálně možné. Abychom mohli psát reportáže o vězeních na okupovaných územích, museli bychom tam být osobně. A to v tuto chvíli prostě nejde.
V současnosti není možné pokračovat v příbězích, které Viktoria začala. Nejsme schopni se dostat k větší skupině svědků, není možné se tam vydat a je velmi nebezpečné žádat o informace místní obyvatele nebo se pokoušet získat jakákoli data přímo z terénu.
Doufám, že to jednou možné bude – až budou ta území osvobozena. Ale teď se dají publikovat jen nepodložené zvěsti bez důkazů – to není typ žurnalistiky, který děláme.
Příběh, který chtěla Viktoria pokrýt – a zároveň její vlastní osud – je propojený s tématem mučení ve věznicích. Máte k dispozici svědectví, která by vysvětlovala, proč k tak masivnímu mučení dochází? Je to kvůli získávání informací? Kvůli vynucení falešných přiznání? Nebo jde spíš o šíření strachu a teroru na okupovaných územích?
Je to všechno, co jste zmínil. Někteří Ukrajinci například odmítli spolupracovat s Rusy. Třeba zmínění zaměstnanci jaderné elektrárny v Záporoží – někteří z nich se postavili proti okupačním rozkazům a byli za to uvězněni. A jsou ve vězení už roky.
Jiní byli jen podezřelí – Rusové si například mysleli, že špehují, i když si třeba jen psali s příbuznými na území kontrolovaném Ukrajinou. I kvůli takovým věcem mohli skončit ve vězení.
My jsme zaznamenali řadu příběhů o ukrajinských civilistech žijících pod ruskou okupací. Například z Chersonské oblasti, která byla osm měsíců pod kontrolou ruské armády. V jednom dokumentu jsme vyprávěli příběh muže, který byl vystaven sexuálnímu násilí ze strany ruských vojáků. To se odehrálo v podobném typu nelegální věznice, jako je ta v Záporoží.
A často ti lidé neudělali vůbec nic. Byla to součást ruské strategie teroru – ukázat, že každý může být zadržen, uvězněn, mučen. Někteří z těchto zadržených strávili ve vězení měsíc, dva, a pak jim prostě bylo řečeno, že mohou jít domů. Nikdy se nedozvěděli, proč tam byli, proč byli biti, proč byli znásilněni.
A ano, v některých případech se Rusové snažili získat přiznání – zvláště od civilistů.
Takže všechno, co jste zmínil, se dělo.
Vnímáte tyto akty násilí a teroru jako součást genocidy – konkrétně zaměřené proti ukrajinskému národu? Nebo je to spíš odraz obecné reality života pod současným ruským vedením?
Po více než deseti letech války a třech letech plnohodnotné ruské invaze vidíme, že to, co se děje, má skutečně povahu genocidy.
Vidíme obrovské množství různých zločinů – a jde o systematickou zločinnost: sexuální násilí, únosy ukrajinských dětí, novináři věznění za svou práci. Rusové jednoduše nechtějí, aby Ukrajinci vůbec existovali.
My jako novináři máme před očima stále více důkazů o tom, že Rusové chtějí, aby se Ukrajinci podvolili a stali se poslušnými – lidmi bez vlastního názoru, bez odporu. Ale Ukrajinci jsou jiní. Máme svobodu slova. Jsme politicky aktivní.
A já to vidím jako jasný plán – část Ukrajinců donutit k asimilaci, a ti, kteří odmítnou, budou zavřeni nebo zabiti. Rusové chtějí vymazat ukrajinskou identitu.
Vaším posláním je investigativní žurnalistika. Předpokládám, že od začátku plnohodnotné války se vaše práce zásadně změnila. Věnujete se hlavně tématům spojeným s válkou, je to tak?
Poslední tři roky se zabýváme jednou obrovskou zločineckou organizací. Jmenuje se Rusko. A ano – za ty více než tři roky se naše práce změnila opravdu zásadně. V prvním roce plnohodnotné války jsme se soustředili výhradně na dokumentaci válečných zločinů. Ale v poslední době se snažíme dělit svůj čas rovnoměrně – zhruba polovinu věnujeme vyšetřování korupce v Ukrajině a druhou polovinu ruským válečným zločinům a reportážím z frontové linie. Děláme obojí, protože si nemůžeme dovolit vybrat. Obě linie práce jsou pro Ukrajinu nesmírně důležité.
Před plnohodnotnou invazí jsme byli týdeník. Publikovali jsme jeden, maximálně dva texty týdně. Dnes jsme denní médium. Publikujeme zprávy, videoreportáže, záběry z fronty, dokumenty. Každý den.
Také naše publikum se proměnilo – a zároveň velmi rozrostlo. Dříve nás sledovali hlavně lidé, kteří se zajímali o politiku a chtěli znát nelegální tajemství politiků. Dnes nás sledují i obyčejní lidé, kteří chtějí vědět, čeho se v Ukrajině dopouštějí ruští vojáci. Chtějí znát jejich jména, vidět jejich tváře. Věnujeme se i identifikaci pachatelů válečných zločinů.
Pro Ukrajince je nesmírně důležité mít nějakou naději, že jednoho dne přijde spravedlnost. A právě to je náš úkol – dáváme lidem naději, že spravedlnost dorazí.
Zmínila jste „naději“. Máte vy sama ještě nějakou naději?
Ano, samozřejmě, že mám naději. Věřím, že všechno, co dnes děláme, nakonec přinese výsledek. Je to pro nás velmi důležité. Pro všechny, kteří přišli o své blízké, pro lidi, kteří dnes žijí v hrozných podmínkách. Tyhle roky těžkého života jim nikdo nevrátí. Nikdy už neobejmou své mrtvé. Ale naději, tu ještě máme – naději na spravedlnost.
Pomáhá mi to, abych na těchto bolestných tématech dál pracovala. I malé kauzy, které odhalíme a publikujeme, mají smysl. Pomáhají nám, Ukrajincům, říkat naší vlastní pravdu o válce. A tu pak šíříme do světa.
Ano, je to těžké. Jsme menší než Rusko. Nemáme takové prostředky, nemáme takovou moc. Ale přesto věřím, že jako novináři jsme dnes ve správnou chvíli na správném místě. A odvádíme skvělou práci.
A právě to mi dává naději. Nevím, co důležitějšího bych v těchto časech mohla dělat.
The post Podcast Odposlech: „Každý může být zadržen, uvězněn, mučen.“ S ukrajinskou novinářkou Annou Babinec o případu Viktorie Roščyny appeared first on investigace.cz.
