Jeho řeč několikrát přerušil aplaus. Prezident Petr Pavel byl posledním hostem přes deset hodin trvající Forbes konference Lepší Česko a postaral se tak o zářivé finále. Navíc jeho úplně poslední odpověď na úplně poslední otázku dlouhého dne byla tou nejlepší a zároveň dojemnou tečkou.
Před touto závěrečnou odpovědí, jíž pronesl ve čtvrtek večer na pódiu karlovarských Císařských lázní, si prezident odfoukl jako muž, jehož právě čeká těžká lopota. „Teď jste mě trochu dostali,“ vzkázal moderátorům. Následně však rychle přišel na pointu, která až tlačila slzy do očí. Na tuto pointu si ovšem počkejme.
Kvůli jiným povinnostem se prezident nemohl účastnit kompletního programu konference, ale shrnutím o pozitivní energii Lepšího Česka překvapen rozhodně nebyl. Na svých cestách republikou se totiž neustále přesvědčuje – přičemž toto přesvědčení artikuloval i v titulním rozhovoru zářijového čísla magazínu Forbes – , že v ní žije plno šikovných lidí.
Úvodní dotaz na Petra Pavla se tak doslova nabízel. A to právě díky prezidentovým poznatkům z cest, dále díky optimismu, který prostupoval do posledního místa zaplněný sál v srdci Varů, a v neposlední řadě díky leitmotivu konference, jímž bylo hledání sebevědomí.
Pane prezidente, je podle vás Česko sebevědomá země?
Ještě ne. Máme spoustu lidí, kteří mohou mít naprosto oprávněně sebevědomí a jít s ním klidně do světa. Na druhou stranu se stále v mnoha věcech podceňujeme. Často někdy záměrně zkreslujeme to, že jsme dobří.
Přitom zrovna posledních pár let si Česká republika zdaleka nevedla špatně. Nechci to teď dávat do kontextu s žádnou politickou stranou ani s politikou, avšak vedli jsme si ve srovnání se sousedními zeměmi i se zeměmi v Evropě dále od nás velice dobře. Ať už co se týká bezpečnosti, vypořádání se s různými krizemi, nebo s reakcí na válku na Ukrajině.
Jen si prostě musíme víc věřit a nebát se s tím jít do světa.
Přesto v sobě pořád máme negativismus. A buď si necháme namlouvat, nebo sami chceme podvědomě věřit, že se máme hůř než všude jinde. Že naše služby fungují hůř, služby ve zdravotnictví, v dopravě, v čemkoliv. Jsme kritičtější, než bychom museli. Mnoho lidí si kontext nezjistí, případně se o něj nestará a pak snadno uvěří tomu, že jsme opravdu ve spoustě věcí horší.
Myslím, že pozvednout sebevědomí se dá poměrně snadno už tím, že budeme féroví sami k sobě a budeme dávat věci do kontrastu s ostatními, abychom si řekli: My nejsme vůbec o nic horší než oni, nejsme ani hloupější, ani chudší. Jen si prostě musíme víc věřit a nebát se s tím jít do světa.
Do jaké míry může být právě v tomhle inspirací byznys?
Byznys nedostatkem sebedůvěry netrpí – ať už jsou to zavedené firmy, nebo startupy, tam tenhle pocit vůbec neznám.
Ve středu jsem byl v Ústeckém kraji a potkal se tam i se zástupci úspěšných podnikatelů. Měl jsem tam celé spektrum, tedy od malých začínajících startupů až po velice úspěšné firmy s globálním dosahem. V byznysu jsme se už dávno naučili nemít žádný pocit méněcennosti před světem, protože víme, že máme spoustu chytrých a šikovných lidí, kteří se dokážou prosadit.
Foto Martin Svoboda
Co možná ještě neděláme tak dobře, je celý ekosystém kolem. To znamená inovační centra navázaná jak na samosprávu, státní zprávu, tak na akademickou obec. Vše to provázat dohromady, abychom dokázali firmám s potenciálem vytvořit podmínky, sehnat jim kapitál na rozjezd, a to nejen na podnikání samotné, ale i na ten chod.
Občas se totiž podaří sehnat peníze na samotné podnikání, ale už se moc nemyslí na to, že ti lidé také musí za něco žít, že musí mít nějaký plat. A pokud začínají někde v garáži, je to většinou velmi těžké.
Hodně dobře to dělá například Jihomoravské inovační centrum. V něm jsou soustředěny firmy, z nichž se v minulosti stali jednorožci a dnes už pomáhají těm novým, předávají jim zkušenosti. Je to velice dynamické prostředí, které nás skutečně může katapultovat mezi ty nejlepší v Evropě.
Jak si ale vysvětlujete tu typickou skepsi, ten negativismus i jakousi neschopnost přijmout pochvalu? Proč je tohle v naší společnosti poměrně silně zakořeněné?
Obávám se, že tomu dost napomohlo čtyřicet let komunismu, kdy byla přímo programově budována průměrnost. Každý, kdo trochu vynikal, musel být honem sražen zpátky, úspěch se neodpouštěl. A bohužel, dost z toho si stále ještě neseme s sebou.
Měli bychom motivovat děti tím, že někdo je lepší.
Podle mě není vůbec nic špatného na tom, když budeme ostatní motivovat těmi nejlepšími z nás. Proto mě třeba mrzí, že dnes občas ve školách slyším názor: Nehodnoťme děti, protože když řekneme, že někdo byl v čemkoliv nejlepší, ty ostatní to bude nejen mrzet, ale možná i demotivovat.
To je podle mého názoru hrozná chyba. My bychom měli právě motivovat děti tím, že někdo je lepší. Ne proto, abychom jim ukázali, že ony jsou špatné, ale že je cesta, jak být lepší. Abychom jim pomohli nalézt cestu být úspěšnější, anebo jim ukázat, že každý nemůže být úspěšný ve všem.
Někdo bude úspěšný v matematice, druhý bude skvělý v tělocviku. třetí v přírodopisu. Podstatné je dělat to, co člověka baví, v čem má potenciál a schopnosti potenciál dál rozvíjet. Jenže právě výchova k průměrnosti nás hází zpět. Nedokážeme ocenit, že je někdo dobrý a motivovat se, abychom byli stejně dobří jako on.
Mluvil jste, pane prezidente, o úspěchu, ale pokud přijde, dokážeme ho vlastně prodat?
K tomu možná ještě jednu poznámku: úspěch by neměl být jediným měřítkem. Úspěch – a tady si pomůžu sportem – by měl být dosažen férově podle regulí, jinak si ho nemůžu vážit. Takže úspěch za každou cenu není úplně to, na co bychom měli tlačit.
Ale jinak je samozřejmě úspěch potřeba zviditelňovat, podporovat, promovat. Jenom když budeme chtít být úspěšní, bude nás to pořád hnát dopředu.
Svými kroky a působením na mezinárodním poli šíříte implicitně sebevědomí do Česka. Cítíte dostatečně silný mandát, abyste toto šířil i explicitně? Že byste téma sebevědomí chtěl akcentovat při svých projevech, vystoupeních? Je to něco, co byste podle vás měl jako hlava státu dělat?
Mám za to, že to dělám. V podstatě na každé besedě s občany, při každém veřejném vystoupení se snažím dávat najevo: Nepodceňujme se! Pojďme se dívat na ty, kteří se nekoukají doleva, doprava, jestli jim někdo pomůže, ale snaží se dělat to, co jim dává smysl.
My například začali dělat setkání aktivních lidí z regionů. Většina z nich dělá naprosto odlišné věci, ale my třeba přijeli na Jesenicko, což je – jak mnozí asi víte – hodně zapomenutá oblast,
protože za hřebeny Jeseníků prostě skončil svět a lidé za hřebeny mají pocit, že se o ně nikdo nestará ani nezajímá.
A právě na Jesenicku jsme potkali spoustu lidí, kteří se pustili do něčeho, co podle jejich názoru v místě chybělo. Začali to dělat bez ohledu na to, jestli dostanou nějakou dotaci z města, z kraje nebo od státu, přináší jim to radost, smysl a region hodně oživují. Dávají mu pocit, že není ztracený.
Tyhle a jim podobné lidi jsme začali spojovat. Pozvali je do Lán a umožnili, aby se navzájem propojili, inspirovali a pochopili, že na to nejsou sami. Takový pocit je totiž mnohdy může srážet zpátky, ale když zjistí, že jich je mnohem víc, že se můžou jeden od druhého něco naučit, předat si nějakou zkušenost. Atmosféra, která v Lánech byla, mně přišla jako úžasná cesta dopředu.
Proto si říkám, že pokud budeme takovýmhle postupným a vlastně naprosto přirozeným způsobem vytvářet pavučinu pozitivnějšího vidění, tvořivosti, odvahy, tak by v tom byl čert, aby to u nás nešlo!
Foto Martin Svoboda
Co vás, pane prezidente, nejvíc pálí?
Je toho hodně, ale já bych možná řekl jednu věc, o které jsem přemýšlel dnes. Souvisí to se sestavováním nové vlády, tedy s tím, co nás čeká.
Dlouhodobě mi chybí, že nemáme shodu na několika základních prioritách pro tuto zemi. Máme priorit tolik, že vlastně nemáme žádnou.
Budeme-li mít třicet, čtyřicet různých priorit a všechny se snažit nějakým způsobem obhospodařit,
tak na to zkrátka nikdy nebudeme mít zdroje. Nikdy nebudeme mít tolik peněz, abychom mohli financovat priority každého rezortu.
Tady se bohužel přihodilo, že se jakákoliv debata o prioritách stala ideologickou.
Ale když si dáme tu práci a bez ohledu na to, která strana je právě ve vládě či v opozici, se shodneme se na čtyř, pěti základních strategických prioritách, které zemi potáhnou dopředu, myslím si, že pak potenciál, který tady je, maximálně zúročíme a budeme schopni rychle dosahovat změny, které nám následně umožní obsáhnout více priorit.
Tady se ale bohužel přihodilo, že se jakákoliv debata o prioritách stala ideologickou. Pokud s ní
přišla zrovna strana, která byla u vlády, ostatní strany to negovaly jen z důvodu, že přece nemohou vyslovit souhlas s něčím, s čím přišla protistrana. A tato nekultura se tady tak zažila, že dnes je vlastně dost těžké hledat shodu.
A přesto, že se ke shodě na půdě parlamentu dopracujeme, veřejně to strany vlastně ani moc nechtějí přiznat. Ke mně chodí k podpisu zákony, takže následně vidím, že naprostou většinu z nich odsouhlasila unisono vláda s opozicí. Jsou ale některé zákony, na kterých je jasně vidět dělící linie, jasné dělítko – tady je vláda, tady opozice.
Co s tím?
Asi by stálo za to, abychom se dokázali mezi vládou a opozicí shodnout, které věci jsou opravdu prioritní, ve kterých si nebudeme dělat zle a opozice bude schopna otevřeně podpořit vládu, protože je to důležité pro všechny.
A teprve pak se zase hašteřit o ostatních věcech, které tak moc důležité a strategické nejsou. Pokud se ale nedokážeme pohnout ani ve strategických věcech, bude to na škodu všech.
Jsem přesvědčen, že když se budeme bavit například o energetice, bude veliký průnik mezi vládou a opozicí, ať už bude vládu a opozici představovat kterákoliv strana. Tentýž průnik bude i při debatě o rozvoji dopravní infrastruktury, o vnitřní bezpečnosti… Na těchto průnicích bychom měli stavět. Ne na tom, co jednotlivé strany rozděluje.
Od priorit se posuňme ještě výš: jak je pro sebevědomí a úspěch země důležité, aby měla národní cíl? A jaký by tento cíl měl být?
To je na dlouhou debatu na téma, kam vlastně jdeme. Zpočátku to bylo poměrně jednoduché,
protože v 90. letech jsme si cíl dokázali snadno zformulovat: Chceme zpátky do Evropy! Pro někoho to znamenalo svobodu cestovat, pro někoho svobodu studovat, ale pro většinu lidí to znamenalo dostat se do struktur, které vysněnou Evropu představovaly, Evropská unie nebo NATO.
V okamžiku, kdy jsme si tenhle cíl splnili, nám tak trochu vyschla motivace. Začali jsme trošku pochybovat, jestli vůbec jdeme správným směrem a kam chceme jít.
Já myslím, že najít nový cíl není moc těžké – měli bychom chtít hrát první ligu v Evropě. A to ve všech oblastech, ať už v oblasti bezpečnosti, kvality života, úrovně našeho průmyslu, služeb, vědy, techniky.
Podle mě je to poměrně srozumitelně formulovaný cíl, a když se na něm shodneme a poměříme se s nejlepšími v Evropě, nebude asi už tak složité hledat konkrétní opatření, která k cíli povedou. Zároveň nás to povede k tomu, že se budeme soustředit na podstatné. Další budeme nechávat stranou a sami sobě říkat: To podružné budeme řešit až potom, teď řešíme podstatné!
Z publika, které naplnilo naší konferenci přišla vlastně esenciální otázka, jakkoliv zní jednoduše: Co mám dělat, pane prezidente, abych udělal z Česka lepší místo pro svou malou dceru?
Zřejmě přesně to, o čem se tady teď bavíme: stanovit jasný cíl a za tím cílem jít. Myslím, že když cíl z úrovně státu rozdělíme následně až k jednotlivci, může každý z nás dělat ve svém oboru to nejlepší, abychom díky tomu všichni první ligu hráli.
Znamená to prostě být dobrý v tom, co dělám. A je úplně jedno, jestli prodávám kafe nebo vyrábím satelity. Být v tom dobrý, být příkladem pro ostatní. Být nejenom úspěšný, ale zároveň také rozumově, hodnotově ukotvený, protože, jak jsem říkal, úspěch za každou cenu není úplným úspěchem.
Kdyby mělo být Česko zosobněno jednou postavou, jaká by postava by to podle vás mohla být?
No, to jste mě trochu dostali. Mě by asi napadlo hodně lidí, ale víte co, já si možná trochu pomůžu. Nedávno zesnula Dana Drábová a já bych si přál, aby mnoho z nás bylo jako ona. Nejenom tak vzdělaných, ale také tak odvážných.
The post Přál bych si, aby víc z nás bylo jako Dana Drábová, říká Petr Pavel appeared first on Forbes.
