Příběhy pod vrstvami času. Sbírku umění Jana Masaryka portréty doplnil Patrik Hábl

Forbes Před 2 dny

Ministerstvo zahraničí vystavuje v konírně Toskánského paláce sbírku umění Jana Masaryka, kterou nedávno získalo z jeho londýnské pozůstalosti. Svými portréty předčasně zemřelých osobností, včetně té Masarykovy, a reinterpretacemi slavných portrétů od starých mistrů do ní intervenuje malíř Patrik Hábl.

Zhruba před měsícem přijal ministr zahraničích věcí Jan Lipavský v Černínském paláci od paní Alenky Soukup dar v podobě sbírky umění bývalého ministra zahraničí Jana Masaryka. Rodina Soukup Masarykovu londýnskou pozůstalost zdědila po osobním tajemníkovi Jana Masaryka, Lumíru Soukupovi – jejím otci.

Ten po Masarykově tragické smrti v Černínském paláci třídil v Londýně po dohodě s rodinou Jana Masaryka jeho pozůstalost, která zahrnuje mnoho uměleckých děl, písemností i osobních předmětů.

Řada z těchto předmětů skončila podle kurátorky uměleckých sbírek Ministerstva zahraničních věcí Jany Peroutkové v různých paměťových institucích a organizacích, ale co se týče uměleckých děl, byl pořízen soupis a byla prodána v aukci.

„Sám Lumír Soukup ale z vlastních prostředků vykoupil značkou část pozůstalosti, protože cítil zodpovědnost za to, aby se soubor nerozmělnil. Rodina Soukup potom měla tyto předměty ve vlastnictví téměř sedmdesát let, stěhovaly se z Edinburgu do jižní Francie. Po roce 1990 měl Lumír Soukup se svou manželkou Catrionou velkou snahu dostat tento soubor do České republiky,“ říká Jana Peroutková.

Když Lumír Soukup záhy zemřel, jeho ženě se podařilo choulostivé písemnosti, které jakožto Masarykův tajemník archivoval v trezoru, předat do Památníku národního písemnictví. Z této pozůstalosti pochází i dopis s posledními slovy T. G. Masaryka, který se slavnostně otevíral 19. září v Lánech.

V letošním roce pak dcera Lumíra Soukupa, Alenka Soukup, darovala velkou část umělecké sbírky právě ministerstvu zahraničí. „Na první pohled je to nesourodý soubor děl, ale spojuje je vazba na rodinu Masaryků či přímo Jana Masaryka,“ říká Jana Peroutková.

Tuto sbírku nyní může veřejnost vidět vůbec poprvé, a to v rámci volně přístupné výstavy v bývalé konírně Toskánského paláce na Hradčanském náměstí, která probíhá až do konce listopadu a ukazuje také malby současného českého autora Patrika Hábla.

Nejcennějším exponátem z Masarykovy sbírky je podle kurátorky akvarel Oskara Kokoschky Kytice ve váze, který umělec daroval Janu Masarykovi jako osobní poděkování za to, že mu za války pomáhal s útěkem z Československa.

Na výstavě visí vedle souboru Hollarových grafik, které Jan Masaryk údajně dostal od jedné ze sester, soubor vedut a pragensií, které mu v exilu připomínaly domov. Vedle nich visí také originál kresby Mikoláše Alše Píseň na Tursku, jež vyšla na obálce jednoho z dílů Starých pověstí českých.

„Aleš měl vazbu k rodině přes bratra Ludvíka Masaryka, kterému vyzdobil jeho Moravskou vinárnu v Praze,“ vysvětluje Peroutková. Kromě toho jsou součástí sbírky také cenné historické mapy. „Jde pravděpodobně o nejstarší kartografické zobrazení Moravy,“ dodává kurátorka.

Expozici doplňuje busta Jana Masaryka ze sbírek ministerstva zahraničí a také raritní Masarykův osobní ceremoniální plášť, který byl také součástí daru a dosud nebyl vystaven. „Jan Masaryk jej oblékal při slavnostech v lóži nebo na univerzitách, na které byl často zván. Vzadu má našitý štítek s jeho jménem a pořadovým číslem,“ říká kurátorka.

Všechna tato díla však v konírně visí tak trochu stranou, ve speciální místnosti za kašnou. Na stejné stěně dobový portrét bývalého ministra zahraničí doplňuje také jeho nová podobizna v klobouku od současného malíře Patrika Hábla.

Ta se stává symbolickým propojením Masarykovy sbírky s hlavní expozicí výstavy, již pro prostory Toskánského paláce vytvořil právě tento padesátiletý malíř. S Janem Masarykem ho pojí záliba v nošení klobouků.

Další Háblovy portréty Jana Masaryka i jeho bratra Herberta jsou také součástí jednoho ze dvou oddílů výstavy nazvané Immortales – Očima času, s podtitulem Portréty mezi obrazem a pamětí. Ta je zaměřena na portréty.

„Tvář mě vždy fascinovala,“ říká Patrik Hábl s tím, že se tváři a portrétu věnuje již od dob studií na střední škole a zejména pak od devadesátých let, kdy jako student v ateliéru Pavla Nešlehy chodil do nedalekého Šternberského paláce malovat kopie starých mistrů.

Toto téma mu vydrželo až dodnes, jen známé obrazy doplňuje a ozvláštňuje svými autorskými zásahy. „Snažil jsem se tyto tváře nejen přenést na plátno skrze předlohu, ale následně i dekonstruovat nebo defragmentovat,“ říká Hábl k prvnímu vystavenému souboru, jenž nese souhrnný název Tváře starých mistrů.

Instalace výstavy je pojata vcelku minimalisticky. Přes toskánské lešení (což je v Toskánském paláci záměrem) postavené uprostřed prostoru konírny je natažena černá tkanina, která tak na obou stranách vytváří dlouhou zeď. Ta čelem k příchozím je zaplněna Háblovými interpretacemi portrétů od starých mistrů, kde nechybí Dívka s perlou, Mona Lisa, Dáma s hranostajem ani van Goghův nebo Picassův autoportrét a další ikonická díla napříč dějinami umění.

Úplně první dílo z této Háblovy série vzniklo v roce 1992 a má pohnutou historii; jde o kopii Modlícího se Krista od El Greca, který je součástí sbírek Národní galerie.

Tu původní ale autorovi někdo ukradl. „Po třech měsících tato tvář zmizela i s mými barvami a štětci. Musel jsem ji namalovat ještě jednou. Tato je tedy druhá v pořadí a od té doby jsem malování tváří zůstal věrný,“ uvedl malíř 15. září odpoledne před slavnostním zahájením výstavy za účasti ministra zahraničí.

Předlohy si Patrik Hábl vybírá zcela intuitivně. „Snažil jsem se jednotlivé obrazy starých mistrů dělat ve stejné velikosti, jako jsou originály, a následně je ještě opatřovat bohatě zdobnými rámy,“ dodává. Některé portréty vznikaly několik let. Umělec je nechával rozmalované a vracel se k nim s odstupem.

„Někdy jsem obraz sundal z rámu, plátno jsem složil, nechal jej spát a po několika letech jsem jej otevřel,“ popisuje malíř svou techniku. V případě portrétu Vincenta van Gogha jdou tyto skladby plátna až k jeho uchu, u Dívky s perlou směřuje přehýbání obrazu přímo do jejího oka.

Hábl nechává po kopiích portrétů starých mistrů, mezi něž patří například i Goya, Vermeer, Rembrandt nebo Velázquez, stékat barvu, různě je naklání, otáčí a domalovává pomocí vrstev teček.

S kurátorkou výstavy Lucií Němečkovou se autor snažil vytvořit nejen výběr z těchto portrétů, ale zároveň kompaktní prostor, kde spolu obrazy navzájem komunikují, dívají se na sebe a pozorují se. Mají mezi sebou vztahy a příběhy, které může pod vrstvami času objevovat i divák.

Inspirací v tomto autorovi byly barokní obrazárny, kde obrazy pokrývají celé stěny od země až pod strop. „Obrazy se tam dívají na sebe navzájem, jako divák pozorujete obraz svýma očima a obraz přitom zároveň pozoruje vás,“ vysvětluje autor svou fascinaci.

Z druhé strany této látkové stěny Hábl zavěsil 110 obrazů menšího formátu, které zpodobňují známé osobnosti napříč obory a dějinami, které z tohoto světa odešly předčasně, podobně jako Jan Masaryk. Součástí tohoto oddílu výstavy jsou například portréty Franze Kafky, Jacka Kerouaca, ale také Jiřího Ortena, Egona Schieleho, Milady Horákové nebo Fridy Kahlo.

Tento cyklus vznikal převážně v průběhu let 2020 až 2022 a je pro autora velmi osobní, protože se v něm vyrovnával se smrtí svého bratra. „Bylo to velmi těžké období, kdy mi odcházel můj starší bratr, také malíř, který byl mým vzorem. A já jsem se z toho snažil vymalovat,“ svěřuje se Patrik Hábl. Celý cyklus má být nejen poctou zpodobněným osobnostem, ale zároveň i jeho bratrovi.

Inspiraci sbíral Hábl i na hřbitově u Broumovského kláštera: „Tam mě napadlo, že náhrobní kameny v sobě nesou jakýsi záznam a vzpomínku. Porcelánové prvorepublikové tváře na nich mi silně připomínaly daguerrotypii. Proto jsem se rozhodl, že vytvořím črty, skici, možná i haiku, technikou vymývání,“ říká Hábl.

Ani portréty v cyklu předčasně zemřelých osobností tedy nejsou nijak zidealizované. Spojuje je černá barva (výjimečně doplněné fialovou), podobizny jsou záměrně rozostřené, barva rozpitá.

Symbolickým „patronem“ celé výstavy je skrytý obraz svaté Barbory z 18. století od neznámého autora. Jde o neviditelnou podmalbu obrazu nazvaného Zátiší s květinou a papouškem, který patří do sbírek ministerstva zahraničí. Tvář světice se skrývá pod květy v jeho středu a viditelná je jen pomocí rentgenu a odhalena byla až nedávno během restaurátorského zásahu. Její snímek je vystaven hned vedle tohoto obrazu, který dává celé výstavě soudržnou koncepci – obsahuje portrét tváře, který skryly vrstvy času…

The post Příběhy pod vrstvami času. Sbírku umění Jana Masaryka portréty doplnil Patrik Hábl appeared first on Forbes.

Pokračovat na celý článek