Kuchař Carmy ze seriálu Medvěd se změnil v Bruce Springsteena, který se zavřel do pokojíčku, aby tam nahrál desku Nebraska. Pustil tam ale i scenáristu, jenž působí jako absolvent letní školy hudební žurnalistiky, který má udělat první rozhovor s rockovou hvězdou v životě.
Úvod před českou premiérou filmu Springsteen: Vysvoboď mě z neznáma obstaral jeden tuzemský zpěvák, jenž se rozpovídal o tom, jak si kreativní práce vybírá svoji daň. Pódiové „vydání se“ podle něj může klidně vést k depresivnímu vyhoření, podobně jako se to stalo před lety Bruceovi Springsteenovi.
Což o to, pravda to jistě pro mnoho umělců bude, bohužel ale jedna z těch poněkud banálních a plytkých, které znějí dostatečně hluboce, ale zároveň zcela přístupně pro široké publikum, které si při takových slovech může lehce představit, jaké je to asi být „prokleté talentem“. A v pohodlné sedačce se oklepat, že kancelářská práce 9-17 vlastně není tak hrozná.
Moderátor však svým úvodem nechtěně přesně vystihl náturu nového filmu režiséra a scenáristy Scotta Coopera, který je až roztomile bezelstným ekvivalentem oslavného rozhovoru s hudební hvězdou, jíž se nějaká žurnalistická novicka s očima navrch hlavy ptá na to, kde bere inspiraci, a po každé klišovité odpovědi uznale pokývá hlavou.
Nový film naštěstí není interview bilančním, což je dobrá volba. Zaměřuje se rok 1981, kdy se po návratu z úspěšné šňůry Springsteen zavřel doma, aby natočil akustické, intimní album Nebraska. Část okolí to brala jako zvláštní úkrok stranou, jímž se nepochopitelně vzdával vítězného momenta, on si ale v duchu „jednou pro ně, jednou pro sebe“ potřeboval vybrat právě tu osobní chvilku.
Cooper to ilustruje nečekaně rozsáhlými flashbacky do dětství, v nichž Springsteen musel v baru vyzvedávat nalitého otce, jenž se doma projevoval jako surovec. Ale i tam byla inspirace! Když táta v jednom z černobílých obrazů vyveze syna na pole, nad nímž ční honosné venkovské sídlo, je z toho o několik let později song, ano, s názvem Mansion on the Hill.
Jindy se Bruce už jako jednatřicetiletý ostřílený performer s tváří Jeremyho Allena Whitea pouští do samostudia dobových pramenů o nebraském masovém vrahovi, jenž se také stane součástí jeho kreativního kvasu. U starých novin si například dělá poznámky typu „Proč to udělal?“, což kamera zabírá skoro stejně jako nějakou detektivní investigativu.
„Je v tom cosi osobního… Cosi temného,“ interpretuje pak v podobném duchu hotové album Springsteenův manažer Jon Landau v podání Jeremyho Stronga, jehož jediným úkolem je toporně líčit, co se zrovna děje v nitru jeho klienta. Herec sám si s tím dost možná neví rady, protože svoji postavu většinu filmu modeluje jako divného pavouka, který má určitě nekalé úmysly. Je to ale falešná stopa.
Nečekaně působivým elementem zůstává Allen White, jemuž se v roli „Bosse“ podařilo najít ideální herecký výraz, kdy slavný předobraz neimituje, ale zároveň ani nestrhává pozornost sám na sebe, což je u takto očividné oscarové vábničky devíza. Jeho výkon tak kazí opět scenárista, jenž ho vrhá pouze do interakcí v duchu seberozvoje.
Ve filmu se sice řeší, jak zachovat syrový zvuk Nebrasky nahrané na primitivní čtyřstopý magnetofon, jinak je ale příznačné, že euforické finále nepřinese žádná velkolepá koncertní show, ale úspěšná terapie, jež je jakousi tečkou za snímkem, který je sympaticky nedějový, ale stejnou měrou nadbytečně popisný.
Paradox téhle tvůrčí vize se tak nejlépe vyjevuje v pasážích, v nichž si Springsteen vydobyde, že o Nebrasce nebude dávat rozhovory v rámci proma, že zkrátka dílo nechá rezonovat bez berličky laciných vysvětlivek. Cooper mu v tom ale pořád hází klacky pod nohy – a vzhledem k produkující mateřské společnosti tomu nelze říct jinak než “disneyfikace”.
The post Rok v životě Springsteena. Takhle vypadá žánr hudebního životopisu podle Disney appeared first on Forbes.
