Smrt je poslední zkušenost, kterou máme. Výstava Mariny Abramović stojí za výlet

Forbes Před 3 hodinami

Svět ji zná nejspíš z virálních záběrů, kde v rudých šatech bezhlesně kouká do očí lidí, kteří si k ní přisednou. Když takto učinil její bývalý životní partner a umělec Frank Uwe Laysiepen, dojemné a tklivé virální video bylo na světě. Vídeňská výstava srbské konceptuální umělkyně Mariny Abramović nyní však dělá mnohem víc než jen mapování dekád její práce, v nichž se tělo stává měřicím přístrojem pro čas, bolest, výdrž i blízkost.

Albertina Modern představila první velkou rakouskou retrospektivu Mariny Abramović. Ač rekapituluje dekády její průkopnické práce, je to hlavně výstava o přítomnosti a zpřítomnění. Kurátorský rámec je čistý a ambiciózní: restagované dechberoucí performance, okolo stovky děl napříč obdobími a tematické sály.

Spíše než zkratku „best of“, která by se snad u výstavy takového formátu mohla nabízet, postihuje účast publika, limity těla, energii z přírody, spiritualitu a politickou paměť.

Všechno 10. října ožilo v budově zasazené do města, kde má performativní umění dlouhou tradici. A kombinace exaktního přehledu a živé praxe je důvod, proč se součet života Mariny Abramović nechová jako muzeální inventura, ale jako dění, do kterého se vchází.

A hned za vchodem se začíná její biografií, plynně pokračuje zákulisím její tvorby: jejími zápisky, črtami, poznámkami a inspirací. I skeptik zde musí být přesvědčen, že Marinině umění předchází hluboké studium filozofie, elementů a světa kolem sebe, ze kterého pak prýští velkolepé sebevyjádření a výzva na zteč proti sobě samé, zajetým pořádkům, politickým režimům i publiku.

Už od začátku výstavy porušuje chronologii, ke které by leckdo sklouzl. A zároveň už zde zve diváka ke spolupráci, k zamyšlení a k zastavení. „Chtěla bych, aby moje práce fungovala jako stálé zrcadlo pro ty, kdo mé objekty používají. Aby v nich neviděli mě, ale sebe. To je to podstatné,“ říká autorka.

Křik, ticho, stoicismus, repetice, a to vše v dlouhých a často bolestných časových instancích. Vytrvalost je Marinina cesta k proměně vědomí a uvědomění, nikoli prvoplánová exhibice. Právě proto tady reperformance dávají smysl. Navštěvuje svá nejznámější performance a aktualizuje je.

Nejde o „rekvizitu“ minulosti, ale o předání know-how trvání, soustředění a zodpovědnosti. A výstava čistě vysvětluje, jak její metoda, kterou časem nazvala „metoda Abramović“, skládá koncept a fyzickou zkušenost.

A vlastně doslova.

Ve výstavním prostoru je mladými umělci reprodukováno i její společné dílo s bývalým partnerem Ulayem, během něhož si stoupli nazí do rámu dveří. Procházející se musejí vměstnat mezi dvě neoblečená těla, aby mohli vstoupit do další místnosti.

Ona další místnost v rámci této výstavy je kompilát velkoformátových videí, která natáčela právě se svým nizozemským expřítelem, která by se snad dala označit za ta nejintimnější, nejtělesnější, nejřvavější, nejsilnější a nejpoutavější.

A snad je v tom i její síla a pokora. Zakoušet, ne jen produkovat. Ostatně i její život je barvitý a rozporuplný.

Abramović se narodila v roce 1946 válečným partyzánům Danicy a Vojina, později státních funkcionářů v Titově Jugoslávii. Domácí disciplína, ideologické sevření venku a paralelně hluboká spiritualita, kterou v ní probudila zbožná babička Milica, snad vysvětlí, proč u ní tělo nikdy nebylo jen tělem a proč výkon nikdy nebyl jen pozérským gestem.

Už v dětství chodila s matkou do ateliérů, čtrnáctiny oslavila olejovými barvami a vlastním ateliérem doma. Na akademii v Bělehradě začala malbou, ale brzy ji vtáhly konceptuální impulzy a studentské protesty v roce 1968 a během Edinburského festivalu v roce 1973 už věděla, že našla své médium.

Náhled do sedmdesátých a raných osmdesátých let pak právě ukazuje dvanáct let společné praxe a radikální tělesnosti s partnerem Ulayem. ART VITAL manifest, nomádské cestování dodávkou Evropou, „trvání“ jako metoda i jako kostra vztahu. Snad právě tady se usazuje klíčový paradox její práce. Asketická disciplína a zároveň otevřenost publiku.

„Publikum je mým zrcadlem a já jsem zrcadlem pro své publikum,“ říká umělkyně. Přesně tak výstava funguje. Funguje jako zrcadlo, v němž je na konci důležitější tvář jednotlivce než autorčina. I když ta ji samozřejmě provází. A možná je ten nejpřesvědčivější důkaz, že performance není minulost, ale děj v přítomném čase.

Když po roce 1988 přešla do sólové fáze a později se interakce s divákem promění na tiché sezení a dlouhou linku emočního proudu, z performerky se stala globální ikonou. Jenže možná právě proto výstava v Albertině nesází jen na slavné kousky. Napříč deseti rozsáhlými místnostmi ukazuje, jak umělkyně důsledně stavěla mosty mezi konceptem a fyzičnem.

Už raná série Rhythm skládá protiklady. Myšlenka a dřina, empatie a vyčerpání, pasivita a riziko. Tělo je tu nástroj i subjekt zároveň. Je materiálem, přes který se přechází do změněných stavů vědomí. Témata času, ticha a energie se navracejí jako mantinely a sloupy, o které se díla znovu a znovu opírají. V tomto klíči pak dává smysl i denní reperformance ve smyslu právě v předávání know-how trvání.

Ale konec jednoho trvání si osmasedmdesátiletá umělkyně uvědomuje naplno a bez patosu. „Až mi smrt zaklepe na dveře, chci do té poslední zkušenosti vstoupit plně vědomě a bez strachu, hořkosti a zlosti. Je to poslední zkušenost, kterou v životě můžeme mít. Důležité je pro mě to přecházení, vědomě se přesunout z jednoho stavu do druhého,“ stojí na zdi místnosti, která příznačně není tou poslední na výstavě. Potrvá do 1. března 2026.

The post Smrt je poslední zkušenost, kterou máme. Výstava Mariny Abramović stojí za výlet appeared first on Forbes.

Pokračovat na celý článek