Ve světě médií se pohybuje už 33 let. Seděl za mikrofonem i před kamerou, vyzkoušel si komerční a veřejnoprávní zpravodajství. A před jedenácti lety se rozhodl založit vlastní internetovou televizi DVTV. Novinář a moderátor Martin Veselovský ji vede s kolegyní Danielou Drtinovou a do studia si zvou hosty různých názorů, profesí a vyznání.
V květnu 12. oslaví televize své narozeniny. V Divadle Na Maninách vystoupí její moderátoři před živým publikem se svými exkluzivními hosty a překvapením.
Setkali jsme se v pražské Rustonce, nedaleko metra Invalidovna, kam se celý tým přestěhoval před dvěma lety z Karlína, kde sídlil společně s vydavatelstvím Economia.
V redakci s výhledem na sídlo zbrojařské firmy Czechoslovak Group v deset ráno ještě nikdo není. „Natáčíme až odpoledne,“ vysvětluje Martin Veselovský a ukazuje mi prázdné studio.
Podle čeho si v DVTV.cz vybírají hosty? Už měl někdy chuť ze studia odejít? A jak snáší kritiku na sociálních sítích? To prozrazuje ve velkém rozhovoru pro Forbes moderátor Martin Veselovský. „Negativní komentáře je občas obtížné přehlížet,“ přiznává novinář.
Tak mě napadá, odešel vám někdy host uprostřed rozhovoru?
Myslím, že to byl jen senátor Jan Veleba. Ten se zvedl a prostě šel pryč. A chvíli to vypadalo, že nedokončíme ani rozhovor s bývalým pražským arcibiskupem Dominikem Dukou. Ten ale ve skutečnosti odejít nechtěl.
Právě o tomto dílu se na veřejnosti dost mluvilo. Dominik Duka chtěl rozhovor přerušit v okamžiku, kdy přišla řeč na zahájení pařížské olympiády a kardinálovo přirovnání letošních her k těm v Berlíně a Moskvě. Jaké jste pak měl na díl reakce od diváků?
Tak sedmdesát procent jich stálo za mnou a byly podpůrné, zbývajících třicet procent psalo, že jsem byl zlý a nefér a co jsem si to dovolil ptát se katolíka třeba na to, jestli se do někoho zamiloval. Překvapilo mě, že část kritiků, myslím, že hlavně z toho katolického prostředí, mi vyčítala, že je ohavné zvát na rozhovor starého pána, který už neví, co říká.
Máte sílu všechny ty komentáře číst? Myslím tím dobrovolně? Vzpomínám, že první rada editorů, když jsem nastupovala do médií, byla, ať pro zachování duševního zdraví nic takového nedělám. Jste proti negativním reakcím imunní?
Imunní nejsem. Iritují mě hrozným způsobem, ale myslím, že jsem se naučil už na ně úplně nereagovat. Ale někdy, když se komentáře k danému tématu nebo rozhovoru soustředí na mém účtu na X, je občas obtížné je přehlížet.
Přejděme k číslům. Dřív jste na roadshow nebo v rozhovorech často opakovali, že máte přes dvacet tisíc předplatitelů. Ale už jsem dlouho žádné takové číslo neslyšela. Je to tím, že dvacet tisíc je váš strop? A jaký počet by pro vás byl ideální?
Kdybychom měli sto tisíc předplatitelů, tak nemusíme řešit některé současné problémy. Ale my se pořád kolem té hranice dvaceti tisíc předplatitelů pohybujeme. A v sezoně to kolísá. Nevýhoda u toho je, že to nekolísá pravidelně. Ne úplně dobře se dá vypozorovat, kvůli nebo díky čemu to kolísání probíhá.
A ta vaše otázka je vlastně úplně namístě. My o tom velmi dlouhou dobu uvažujeme, jestli není nějaký strop, kterého dosáhnete organickým růstem a potom ho přesáhnete už jen o nějaké malé stovky.
Bez toho, aby se začaly investovat peníze do marketingu, jako je tomu třeba u Oneplay do náboru nových předplatitelů, není vyloučeno, že to dál nepůjde. Akorát že my v tuhle chvíli na takový způsob nejsme připravení a ty peníze na to nemáme.
Takže těch dvacet tisíc předplatitelů stačí na to, aby vás uživili, ale už ne na to, abyste se mohli rozmazlovat, když to řekneme v nadsázce?
Ve chvíli, kdy se to týká DVTV, kdy to je web, paywall a tak dále, tak je to silná zisková firma s malým převisem pro nějaké investice. Pro velké investice, pro to, abychom si mohli vybavovat studio a další věci jako televizní kanál nebo komerční spolupráci, to nestačí.
Pomohlo vám, když jste se dostali do televizního vysílání?
Paradoxně jsme rádi, že se nás to v DVTV.cz úplně zatím netýká. Protože ta největší obava byla, že spustíme kanál, dosáhneme během roku 2024 téměř stoprocentní penetrace, protože jsme jak v televizi, tak u velkých kabelových operátorů.
A obávali jsme se, aby tahle penetrace nezpůsobovala úvahu u našich potenciálních diváků, proč si mám předplácet vás na DVTV.cz, když to mám tady v televizi.
Byť vlastně tam nikdy nejsou celé naše rozhovory anebo jsou s poměrně značným zpožděním. Takže se to vlastně DVTV.cz zatím nedotklo ani negativně, ani pozitivně. Je to byznys, který běží sólo paralelně vedle DVTV.cz.
Tím, že jste se osamostatnili a šli do projektu internetové televize, který tu do té doby nebyl příliš běžný, museli jste se víc prezentovat na sociálních sítích? Myslíte si, že je to místo, které je nutné k budování brandu?
Z naší čtveřice spoluzakladatelů jsem na sociálních sítích aktivní pouze já. Ale určitě to není můj koníček, spíš nutnost. Oba kluci, jak Honza Ouředník, tak i Honza Rozkošný, jsou na nich víc jako sledující a Daniela je stoprocentně sledující, ta sociální sítě upřímně nenávidí. Jenom to pozoruje přes nějaký svůj účet, u něhož ani není zřejmé, že je její.
Na druhou stranu Daniela je daleko pečlivější, má analytičtější mysl, a tím, že není zmítaná slovními válkami na X, tak z těch komentářů dělá zajímavější závěry než já, když jsem ovlivněný emocemi.
Ale jinak si myslím, že pro nás to byla absolutní nezbytnost, protože poté, co jsme založili DVTV, tak nám došlo, že sociální sítě jsou jediný marketingový nástroj, který máme.
Foto Jan Berounský
Vybíráte si, jestli jste víc aktivní na Instagramu, nebo na X?
Co se našeho obsahu týče, tak obhospodařuju pro sebe účty jenom na Facebooku a na X. Na Instagramu jsou naši kocouři. Ale jinak máme v redakci dva lidi, kteří jsou na sociální sítě najatí, a to je úplně jiná liga, kdy k tomu normálnímu balíku je přidaný ještě TikTok.
Připravujete roadshow v rámci voleb. Chystáte se vyjíždět do krajů a do okresů?
Ještě jsme se na tom úplně nedohodli. Je to čím dál tím komplikovanější, protože roadshow, předvolební debaty a cokoli, co se týká těchto formátů, dělá před volbami, zvlášť před sněmovními, doslova každý.
Takže je velká otázka, jestli do tohohle zahuštěného prostředí jít, nebo zvolit jinou variantu. A na rovinu říkám, že ještě nejsme rozhodnutí. Nicméně už teď máme formát, který jsme nazvali 101. Každý týden, od konce února, se věnujeme volebním tématům, s různými lidmi. Z toho pak vznikne volební superseriál.
Ptám se i proto, že ne všichni politici pozvání k vám vyslyšeli. Dlouhodobě ho odmítá například expremiér Andrej Babiš nebo šéf SPD Tomio Okamura.
Na druhou stranu volby lámou veškerá přesvědčení o tom, že někdo někam nebude chodit. Oba vámi zmiňované pány zveme opakovaně, ale…
Když nepřijdou, tak se bez nich obejdete, že?
Takto ošklivě jsem to říci nechtěl, ale ano, naše existence na tom nestojí. Z určitého úhlu pohledu vlastně chápu, proč k nám nechodí třeba Tomio Okamura, protože půjde před auditorium, myslím tím naše diváky, které ho s největší pravděpodobností asi nebude volit.
Tak si zřejmě říká, že by tady předváděl zbytečnou práci. I když u politika to považuji za neúplně statečné rozhodnutí.
Jaké téma, kromě letectví, protože to patří mezi vaše favority, máte ještě rád? V čem se cítíte dobře?
To jste mě překvapila, že o mé vášni k letectví víte. Mě baví politika, ta je super. Je dobrodružná, zajímavá, vyvíjí se. A taky cyklistika. Nedávno u nás ve studiu byl biker Tomáš Slavík, mnohonásobný mistr světa v několika disciplínách, a to natáčení jsme si ještě s kolegou editorem Jirkou Trachtulcem užívali.
Akorát budu doufat, že si rozhovor pustí dost lidí. Jinak bude z řady těch, které jsme si natočili hlavně pro sebe.
To jste mi hezky přihrál. Stane se někdy, že vybíráte témata proto, že jsou blízká vám, přestože nemáte takovou jistotu, že osloví davy?
To se u některých témat stává. Například téma počítačových her i přesto, že je Česko v této oblasti silným hráčem, tak pokud to není o vydání Kingdom Come Deliverance 2 a není to přesně v ten okamžik, tak ty rozhovory žádnou sledovanost neudělají. Prostě je to marnost.
To samé je kosmonautika. Nevím proč. Třeba to nedokážeme udělat extrémně zajímavé. Anebo naši cílovou skupinu, naše diváky tato témata úplně neberou. Přesto do toho jdeme, i s tím rizikem, že to zaujme menšinu.
Foto Jan Berounský
Podle čeho rozhodujete, který moderátor se ujme jakého hosta?
Ukázal bych vám kalendář, jak to máme naplánované rok dopředu, kdy kdo moderuje. Témata tam padají bez ohledu na to, kdo má přijít. Ale pár výjimek se najde, třeba právě již zmiňovaný Tomáš Slavík, u toho jsme se dohodli, že ho budu dělat já, protože je mi to blízké a Daniela by se toho musela spoustu naučit.
A nestává se někdy, že si chce sám host určit, kdo ho bude zpovídat?
Stává. Ale pokud na to přistoupíte jednou, už to pak budou chtít všichni.
A řeknou vám, proč to chtějí? Třeba se bojí, že na ně budete moc zlý? I když z vás dvou bych se spíš bála paní Drtinové.
Já bych se jí taky bál. Ale více než ti samotní hosté se o volbu moderátora pokoušejí lidé kolem nich, tedy různí PR asistenti nebo mluvčí.
Kolik času strávíte přípravou na každého hosta?
Dejme tomu, že tak dvacet procent přípravy je mých. Zbytek odvedou rešeršisté, na které se můžeme opravdu spolehnout. Mě nezaměstnává pouze moderování, takže si nemůžu dovolit trávit pět hodin přípravou na rozhovor.
Je vaše práce náročná? Může to být důvod, proč od vás odešli někteří moderátoři?
Pro někoho to nemusí být úplně jednoduché. Na druhou stranu třeba Filip Horký od nás odcházel, protože dostal nabídku od Seznamu, že bude jezdit na zahraniční reportáže, což my jsme mu splnit nemohli.
Emma Smetana se loučila, protože se jí mělo narodit druhé dítě, a Daniela Brzobohatá s námi na dálku spolupracuje pořád, jen už nechtěla moderovat každý den. U moderátorů bych tedy neřekl, že by to tempo s námi nemohli vydržet, spíš to platí pro nastupující rešeršisty nebo pomocné editory.
Tam samozřejmě nějakou chvíli trvá, než se zapracují. Někdo zjistí, že na to není, pro někoho je to náročné, když si uvědomí, že pokud chybuje, hned se to ukáže v komentářích a pak se to jejich selhání propisuje do renomé značky. Takže ano, naše práce může vytvořit opravdu velký tlak na lidi. Někdo to dá, někdo ne.
A jak se snažíte odreagovat vy? Padesát rozhovorů měsíčně, to už si nějaký relax žádá.
Stále jsme na to s Danielou dva a pomáhají nám ještě Jakub Vilímek a Kristýna Matute, což jsou naši původně pomocní editoři. A jako moderátoři jsou skvělí. My jsme se do DVTV nepřišli upracovat k smrti, umíme i odpočívat.
Když jste se rozhodli DVTV založit, s kým jste to konzultoval nejvíc? Hádám, že určitě s vaší ženou, protože jste musel řešit i finanční stránku, příjem. Šel byste do toho, kdyby vám to zakázala?
Kdyby teď moje žena (Monika Valentová – pozn. red.) slyšela to slovo zakázat, tak by se válela smíchy. Zaprvé si nedokážu představit, že by se něco takového stalo, protože by se to nikdy nestalo. A hlavně ona byla u celé geneze toho odchodu z České televize a dobře věděla, že jiné východisko není. Že nechce mít doma někoho, kdo jeden den říká něco a druhý den sklapne podpatky a bude dělat něco jiného.
Takže z toho důvodu bylo jasné, že musím odejít. Fungování DVTV si dokázala představit stejně tak málo, jako jsme si to dokázali představit my. Akorát že moje žena vždy říká: „Nějak to vždy bude, vždy se nějak uživíme.“ Nedělá si z toho hlavu.
Vím, že říkat co by kdyby nemá mnohdy smysl, ale přece jen. Udělali byste dnes na začátku něco jinak?
Myslím, že v těch velkých rozhodnutích asi ne. Tehdy jsme na začátku přemýšleli o potenciálních investorech, kteří by projekt zafinancovali, což jsme nakonec neudělali a co pak vedlo ke spolupráci s Economií.
Myšlenku investorů už jste tedy úplně opustili?
Pro DVTV.cz o tom neuvažujeme, protože tam pro to není důvod. Finančně je to normálně funkční firma. Jediné, na co by tam byly potřeba velké peníze, pokud bychom se rozhodli, že do toho marketingu půjdeme jinak a budeme nabírat předplatitele.
V těch dalších firmách, které stojí třeba za televizním kanálem, myšlenka investora bloudí, ale nejdřív potřebujeme všechno kolem toho v průběhu letošního roku stabilizovat a pak se teprve rozhodnout, co s tím dál.
Vzpomenete si ještě na vašeho úplně prvního hosta?
To byli podle mě Andrej Babiš a Mirek Topolánek.
Tak vidíte, že k vám pan Babiš přišel.
Ale jo, on u nás byl víckrát, ale myslím si, že naposledy někdy v roce 2017.
Kdy se připravujete na rozhovory? Ráno, odpoledne, večer?
Těžší rozhovory, které potřebují delší přípravu, chystám i pár dní předem, ale to jen proto, že do toho občas „rejpu“.
V tom standardním běhu je to většinou dopoledne a vzhledem k tomu, že první rozhovor točíme ve čtyři odpoledne, tak vlastně od rána do té doby. Daniela to má jinak, ta se připravuje v noci a může se mezi tím vyspat. Já kdybych se vyspal, tak to všechno zapomenu.
Proč jste si spolu s Danielou tak dlouho vykali?
Zpočátku to byla slušnost, a pak už spíš legrace, žádný konkrétní důvod v tom asi nebyl. Ale já tady v redakci tak polovině lidí tykám a polovině vykám.
Vedli vás k novinařině rodiče? Kromě vás totiž ve stejné branži, konkrétně v Českém rozhlase, pracuje i vaše sestra Jana Gulda.
Ne, rodiče na naši volbu neměli vůbec vliv. A vlastně ani nevím, jak to sestru napadlo. I když tu cestu měla přímější než já. Já se k novinařině dostal vlastně oklikou. Na konci gymplu, když se podávaly přihlášky na vysokou školu, což byla první půlka devadesátých let, tak jsem měl už napsanou přihlášku na dopravní fakultu do Žiliny. Chtěl jsem být pilot.
Jenže potom k nám přišli do školy nějací lampasáci s vojenským pilotem, kterého u nás nechali ve třídě. A první, co řekl, bylo: „Chraň vás ruka páně, abyste šli na tuhle školu, protože armáda teď půjde úplně do háje.“
Měl pravdu, protože ty devadesátky nebyly nic hezkého, zvlášť pro letectvo. Takže já jsem změnil názor a přihlásil se na studium historie na Filozofickou fakultu. A tu jsem stejně nedokončil.
Chybělo vám někdy, že vysokoškolský titul nemáte?
Ne, nikdy jsem nechtěl a ani nebudu vést lidi, takže jsem nepotřeboval ani mít titul, který by třeba ve veřejnoprávních médiích byl vyžadovaný. A při mé práci ho po mně taky nikdo nechtěl. Ale na studium vzpomínám rád, určitě mi to něco dalo.
A vy sám jste nikdy nechtěl učit? Předávat studentům své zkušenosti?
Někdy kolem roku 2006 jsem se asi jeden semestr pokoušel něco přednášet na Vyšší odborné škole publicistiky. A byla to velmi zvláštní zkušenost, která jen potvrdila, že tohle pro mě není.
Už jste naznačil, že rozhovory, které natočíte, pak následně v týmu rozebíráte. Kdo je tím největším kritikem?
Asi Honza Ouředník. Jako výkonný šéf editorů má externí oči. Není u příprav těch rozhovorů a až před vysíláním se podívá na noty, k nimž může mít ještě nějakou poznámku.
Po rozhovoru nám pak dává zpětnou vazbu, kterou směřuje jak k nám, tak k editorům. Jediné, co neděláme, že bychom si navzájem třeba s Danielou říkali, že jsme to udělali blbě. Nekritizujeme se, není třeba píchat do vosího hnízda.
A už jste se někdy od editora dozvěděli, že rozhovor byl celý špatný?
Jo, jasně. Než se celý tým vyladil, chvíli to trvalo. Původně byl ve složení lidí z Událostí, komentářů, takže tam občas byly momenty, kdy jsme na sebe hulákali a bylo to trošku náročnější.
Ale všichni jsme to přežili a jsme dál spolu. Akorát jsme se naučili nehulákat a říkat to jinak. Myslím, že to je extrémně důležité, a vůbec si nedokážu představit, že by to mohlo fungovat bez toho.
Jak probíhá vybírání hostů? Kdo to má na starosti?
Je to úplně jednoduché. Náš obsahový tým tvoří osm lidí. A těch osm lidí má každý pátek v jedenáct hodin dopoledne online poradu, která trvá zhruba hodinu a půl. A kromě toho, že se řekne, co se nepovedlo a co povedlo v uplynulém týdnu, tak editoři odvyprávějí, co bude v tom dalším.
Pak mají všichni, až na posledního stážistu, možnost přinášet témata a lidi. To jediné, co se od toho, kdo to téma nebo člověka přinese, žádá, aby měl vyargumentované, proč bychom s ním měli mluvit a kdy. A musí si to vyargumentovat proti těm ostatním. To je celé. Aktuální témata jsou pak záležitostí denních editorů, které máme tři, a ti se točí.
Je nějaký host, kterého byste si hodně přál, ale on třeba nechce nebo nemůže přijít?
S bývalým prezidentem Milošem Zemanem jsem dělal dva rozhovory ještě v Českém rozhlase a od té doby už nikdy. Byla období, kdy bych s ním mluvil hrozně rád, ale nepodařilo se to, protože on taky věděl, proč k nám nepůjde.
Ale jinak takové sny moc nemám. A hlavně mám vyzkoušené, že pokud se na někoho hodně těším a říkám si, že to bude boží, tak to nikdy boží není.
Foto Jan Berounský
Už se vám stalo, že vás host emocionálně rozhodil?
Že se mě to nějak dotkne, to ano. Ale že bych byl vysloveně naměkko, to asi ne. Ale možná je to tím, že naše rozhovory nejsou moc improvizační.
Není to o tom, že si sednete a čekáte, co rozhovor přinese. Takový typ rozhovorů neděláme, a tím, jak je to v našich hlavách připravené, jak se pohybujeme v nějakém aranžmá, tak pro takové city tam není úplně prostor.
Dokážu si představit, že když budu hodinu a půl mluvit s někým se šíleným příběhem a nechám to plout a opravdu se do toho ponořím, tak mě to asi dostane. Jenže naše rozhovory nejsou o tom, aby dostávaly nás, ale abych z toho respondenta dostal co nejvíc toho, co bude zajímat diváky. Jsem pouze prostředník.
A to, že by vás na druhou stranu někdo rozesmál tak, že jste nebyl schopný pokračovat, to se stalo?
Znáte Marka Daniela? Ze sitcomu Kancelář Blaník? Tak ten přišel s režisérem Markem Najbrtem. A tam jsme ani rozhovor nezačali, jak jsme se smáli.
Co udělal?
Když vám to popíšu teď, tak to tak vtipné není, ale tehdy, v té situaci bylo. Já na úvod řekl „Dobrý den“ a oni naprosto unisono taky pozdravili. A Daniel se tomu začal smát, a ten jeho smích byl tak nakažlivý, že mě to úplně odbouralo.
Třikrát jsem zkusil začít znovu, ale když jsem ho viděl, jak rudne tím, jak se snaží ten smích potlačit, tak mě to zase rozesmálo. Museli jsme to na deset minut přerušit a to byl jediný díl, kdy jsme museli začít až napodruhé.
Nicméně jako profesionál musíte umět držet emoce na uzdě. Přesto, neměl jste někdy chuť vstát a odejít od hosta?
Ano, tu chuť mám, neříkám, že často, ale je tam. Jenže my nejsme názorové médium, hosté se se mnou nepřicházejí v principu hádat. Oni by měli ozřejmit to, co si myslí, a vyargumentovat si to. Ale někdy to vedou tak hloupým způsobem, že mě to samozřejmě uvnitř vytáčí. A co si budu říkat, samozřejmě, že to na mně je znát a je na mně potom znát i můj názor. Nejsme přece roboti.
Vidíte, třeba u pana Duky to na vás znát nebylo. Neříkáte si pak, jestli vám vůbec stojí za to dávat těmto lidem prostor?
Z půlky to za to stojí, z půlky ne. Sice už pan Duka exekutivní roli v církvi nemá, ale zároveň svým názorem ovlivňuje spoustu lidí. A nemluvit s nimi, to si z toho tady uděláme pokojíček, kam budou chodit jenom hosté, kteří nám jsou příjemní a s nimiž se budeme vzájemně plácat po zádech. Což není náš cíl.
Kdysi jste zmínil, že jedno z období, které vás profesně posouvalo, bylo, když jste moderoval na Radiožurnálu pořad 20 minut.
Ten pořad vznikl vlastně se mnou, potom někdy po roce k němu přibyly i Události, komentáře a nějakou chvíli jsem dělal obojí. Frekvence, s níž jsem pracoval, mě velkým způsobem posunula, zároveň potom přišel do Českého rozhlasu Petr Dudek, který mi dělal editora, a později Honza Ouředník a Honza Rozkošný.
Tehdy všechno zaklaplo, jak mělo, protože jsem zjistil, že bez editorů to nejde, a zároveň oni tři byli prostě famózní. Z těch let žiju vlastně dosud. Co jsem tam tehdy odpracoval a co jsem se naučil, tak to je to, na čem to všechno u mě stojí.
Máte nějaký moderátorský vzor?
Ne.
Ne? Nikdy jste nenakoukával styl někoho jiného?
Vlastně asi ne. V určitou dobu v Událostech, komentářích jsme byli myslím okouzlení Richardem Questem, to je borec ze CNN přes ekonomická témata. Ten jeho způsob moderace je extrémně zajímavý, ale že bych ho bral jako vzor, to ne.
Tvrdíte, že kosmonautika ani letadla moc netáhnou. Tak jaký rozhovor vám vynesl rekordní čísla sledovanosti?
Byl to asi právě už zmiňovaný arcibiskup Duka, ten udělal takzvaně raketu. Svou roli v tom hrála kontroverznost rozhovoru. A v principu fungují i lékařská témata. Herci, režiséři, to je takový super nadstandard, ale Duka, ten zbořil všechno.
O tom, že dostáváte negativní reakce od diváků, už jsme se bavili. Ale co vám nejčastěji vyčítají?
Že jsem neobjektivní. Což je trochu zvláštní představa, že by měl být ten novinář objektivní, byť nevím, co v rozhovoru jeden na jednoho má ta objektivita být. Anebo že jsem byl ošklivý tady na toho a tady na toho zase ne. Že jsem se zapomněl na něco zeptat a jsem úplně „blbej“. Vlastně můžete být kritizovaná za všechno a za všechno taky chválená.
Napadlo vás někdy, že budete novinařinu dělat takhle dlouho? A umíte si představit, že u ní vydržíte až do důchodu?
Jo, to jo. Stále se učím nové věci, o kterých jsem neměl do této doby ani páru. To, že bych dělal jenom novinařinu, mě vzhledem ke všem činnostem, které mám na starosti, asi s největší pravděpodobností nečeká.
Foto Jan Berounský
Vy jste byli s DVTV tak trochu průkopníky. Jak se dnes díváte na podobné projekty, které vznikají a je jich poměrně dost? Třeba Čestmír Strakatý, ten také začínal u vás, pokud se nemýlím.
Ano, byl to náš editor, a dokonce s námi ještě pracoval v České televizi. Dnes je velmi úspěšný, stejně jako formát Kecy a politika, který má Petros Michopulos s Bohoušem Pečinkou.
Jsem úplně nadšený i z toho, že se Kovy (youtuber Karel Kovář – pozn. red.) proboural do velké televize. Ale myslím, že zafunguje neviditelná ruka trhu. Když se bude někdo plácat kolem stovky předplatitelů, tak mu asi takový projekt nebude dávat smysl.
Tak, jak se to raketově vyvíjelo v průběhu těch deseti let od roku 2014, kdy jsme do toho vstoupili a nějakým způsobem to prokopli, tak se to podle mě bude vyvíjet dál.
Mám však velké pochybnosti, že by někoho bavilo dělat dlouhodobě, a teď myslím v řádu let, něco, z čeho nebude mít zisky, aby si z toho mohl postavit dům. A zároveň je to poměrně náročná záležitost, pokud to nechcete dělat úplně blbě.
Takže to není tak, že kdybyste nezačali v tom roce 2014, tak byste do toho teď nešli, protože by vám to už vzhledem ke konkurenci nedávalo smysl?
To je dobrá otázka, ale hodně fabulativní a vůbec si to nedokážu představit. Tehdy všechno hezky zaklaplo. Včetně toho, že to nás čtyři v České televizi začalo ničit tak, že jsme tam už nemohli být.
A zároveň dobře víte, že v momentě, kdy děláte jeden z nejvýraznějších pořadů České televize a životní prostor pro jednotlivé podcasty tady není vybudovaný, není moc míst, kam jít, co dělat. Takže teď by ta situace asi byla jiná, ale tehdy moc jiných možností než to zkusit právě takhle nebylo.
Tehdy jste někde čerpali inspiraci? Myslím tím i ve světě?
Koukali jsme, koukali. Ale neviděli jsme přesně úplně to, co budeme dělat. Inspiraci jsme čerpali třeba z New York Times, kde měli tehdy docela zajímavě udělaný videoportál, ale ten nebyl rozhovorový, měli jen takový krátký film k tématům.
A potom jeden norský deník, ale vlastně spíš bulvární, měl zajímavě vybudovaný videoportál, který se trochu blížil k tomu, jak jsme to chtěli dělat my. Takže na tyhle dva jsme se dívali. A pak už jsme jeli podle svých představ.
Těch padesát rozhovorů měsíčně se mi zdá dost. Neuvažujete, že byste jich měli méně?
My jsme jich dokonce měli dlouhé roky i víc. Točíme dvanáct rozhovorů týdně, pondělí až čtvrtek, každý den tak tři. Takže vlastně máme saturované každé všední ráno a každý všední večer a dva rozhovory o víkendu. A je to proto, že tím zvyšujeme šanci, že se trefíme do sledovanosti.
Někdy to ráno není úplně silné, tak to můžeme zachránit večerem. Někdy se stane, že jeden rozhovor se vám postará o sledovanost na další čtyři dny, ale to není pokaždé. Takže my tímhle zvyšujeme šanci, že to bude fungovat a že se dostaneme na nějakou linii sledovanosti předplatitelů, prokliků ze sociálních sítí a náborů nových diváků.
Jak hodnotíte rozjezd DVTV na Slovensku?
Slovenský projekt je úplně v začátku. Vlastně tam byla několik měsíců spolupráce s Miro Frintem, který odešel ze Slovenské televize poté, co z ní udělali definitivně státní. Ale naše představy o tom, jak ta spolupráce bude vypadat, se úplně nepotkaly, takže Miro teď přechází na svůj vlastní web.
Ale slovenský kanál DVTV Extra, který je zejména pod Slovak Telecomem, což je stejná společnost, jako je u nás T-Mobile, tam běží.
Máme tam kanál naplněný jak českými, tak slovenskými tvůrci. Ale rozjezd je prostě pomalý. Na druhou stranu nám to tady trvalo taky rok, než se vyřešily technické věci. Asi to chvíli potrvá, než to začne generovat i nějaké peníze.
Abychom to na závěr trochu odlehčili. Neuvažoval jste někdy, že změníte účes?
Teda, to jste mě trochu překvapila. Pravda je, že tenhle mám od roku 1998. A ono je to trochu komplikované ho měnit. Nechat si narůst vlasy, to by trvalo dlouho. Navíc, dlouhé vlasy už jsem měl.
Vážně? To si nějak neumím představit.
Počkejte, ukážu vám fotku, někde ji tady mám. (Najde v mobilu fotografii staršího data). Já jsem tehdy volil krátký sestřih kvůli kolu, pod helmu bylo lepší mít vlasy krátké. A už mi to zůstalo. A jak sama uznáte, ta delší verze byla trochu na pytel.
The post Snažíme se z hostů dostat co nejvíc. Duka nám udělal raketu, říká Martin Veselovský appeared first on Forbes.
