Když se Kateřina Handlová před třemi lety stala kreativní ředitelkou sklárny Rückl, převzala štafetu po svém bývalém pedagogovi Ronym Pleslovi. Jejich cesty se tak na chvíli rozešly. Nyní se opět potkávají na prezentaci nižborské sklárny v rámci Designbloku. A nejde jen o přehlídku nových kolekcí, ale i o důkaz, že mezigenerační dialog má v designu své pevné místo.
Jaké to je, když se bývalá studentka a její někdejší profesor znovu potkají – tentokrát jako rovnocenní partneři? Kateřina Handlová a Rony Plesl spolu vedou upřímný rozhovor o vzdělávání, tlaku na výkon, ale i o empatii a změnách, které přináší nová generace designérů.
Bývalý kreativní ředitel Rücklu, sklářský výtvarník, sochař, designér a jeho nástupkyně reflektují, jak se proměnila atmosféra na UMPRUM, proč není špatně být přísný, ale také to, jaký vliv na kreativitu mají sociální sítě.
To vše u příležitosti podzimní přehlídky designu Designblok, kde nižborská sklárna Rückl představuje jejich nové kolekce, stejně jako svůj výsledek spolupráce se studenty Ateliéru designu nábytku a interiéru.
Pamatujete si na své první vzájemné setkání?
Rony: Na první asi ne, ale v bližším kontaktu jsme přirozeně byli, jakmile Katka nastoupila na UMPRUM do mého ateliéru. Musím říct, že v té době jsem byl daleko nervóznější než samotní studenti. Nastupovat po profesorech Kopeckém a Libenském byla obrovská zodpovědnost. Na začátky nevzpomínám úplně s hrdostí, sbíral jsem sebevědomí.
Katko, vy si na Ronyho takto pamatujete?
Katka: To ne, nervozitu jsme z Ronyho necítili, hledali jsme se všichni společně. Je ale pravda, že způsob vedení ateliéru byl tehdy jiný než dnes. Nyní se klade velký důraz na to, jak se studenti cítí, je to více podporující prostředí. My jsme se cítili pod tlakem a mnohem více než dnes nám bylo sdělováno, že nic neumíme, že nepracujeme dost. Není to kritika – mně osobně to, myslím, hodně pomohlo.
Rony: Ano, tahle rovina tam opravdu byla. Na jednu stranu jsem byl roztřesený nový kantor, na druhou jsem viděl, že skláři z ateliéru absolutně nekonkurují jiným designérům, nejsou vidět, a tak jsem chtěl ateliér nakopnout. Chtěl jsem, aby se moji absolventi uplatnili ve sklárnách, v galeriích. Ateliér – byť byl pan profesor Kopecký skvělý pedagog – malinko usnul na vavřínech artového umění, což moc neodpovídalo své době.
Mám za to, že v 21. století musíte mít všeobecný přehled o tom, co se děje nejen ve vašem oboru, ale i v módě a jiných odvětvích.
Je pravda, Rony, že na studenty dnes už nevyvíjíte tak velký tlak?
Rony: V posledních dvou, třech letech to tak bylo, ale teď se to zase mění. Studenti tlačí na mě, abych tlačil já na ně, a já tedy přitvrzuji… Možná i proto, že mám doma pět dcer a osmdesát procent studujících v Ateliéru skla jsou mladé ženy, jsem si dával hodně záležet na tom, aby u nás byla dobrá atmosféra. A je pravda, že jsem kvůli tomu trochu polevil.
Kdy jste, Rony, poznal, že má Katka talent?
Rony: Katka velmi dobře kreslila a měla vždy šmrnc, který se těžko učí. Mám za to, že v 21. století musíte mít všeobecný přehled o tom, co se děje nejen ve vašem oboru, ale i v módě a jiných odvětvích. Musíte vědět, co je z roku 2025 a co je z roku 2017, musíte umět nasávat drobnosti z literatury, filmů, z cestování. A tohle Katka měla od začátku.
Jak tohle poznáte z pozice pedagoga?
Rony: To je dobrá otázka. Používám takové fígle. Mluvím ke svým studentům otevřeně, bavím se s nimi o osobních věcech, otevírám se, aby se otevřeli také. Nezasahuji jim do soukromí, ale chci zjistit, proč mají na sobě zrovna tohle tričko nebo co se jim líbí na knížce, kterou zrovna čtou.
Katko, vy jste tyhle Ronyho fígle odhalila?
Katka: Ne, teď to slyším poprvé! Je ale pravda, že nám vždy vyprávěl o tom, kde byl, co tam viděl za výstavu. To nejzásadnější, co jsem si odnesla z Ronyho ateliéru, je, že zdroje inspirace je nejlepší hledat všude jinde než v samotném designu. Kolikrát to může být jen slovo, věta, emoce, která člověka nasměruje.
Rony: Jeden z citátů, který rád svým studentům říkám, je ten od Johna Lennona: To podstatné se děje mimochodem.
Foto se svolením Rücklu
Proč se na to všechno ptám: na letošním Designbloku bude Rückl kromě vašich nových kolekcí představovat spolupráci se studenty z Ateliéru designu nábytku a interiéru. Jaká byla práce s generací mladších studentů?
Katka: Bylo to opravdu inspirativní. Vznikl projekt Voskle, v němž jsme společně použili sklo jako médium. Studenti tvořili volně, bez nutnosti přijít s produktem přímo pro Rückl. Instalace má tři roviny: práci studentů, mou snahu jim být průvodcem, a právě Ronyho novou kolekci jakožto odkaz na to, že z jeho práce a vedení dodnes vycházím.
V čem je tato generace studentů jiná, než byla ta vaše?
Rony: V mnoha ohledech jsou stejní jako každá generace studentů. Kdybych ale měl vypíchnout, co mě štve, tak je to fakt, jak moc akcentují sociální sítě. Propagace vlastní práce je někdy až komická a mám pocit, že samotné tvorbě dost ubližuje.
Vy jako umělec, designér máte být především kritický sám k sobě a své práci. Když se necháte ukolébat úspěchem na sítích, jdete proti sobě. Sociální sítě vás nutí jít na jistotu, výsledek musí být rychlý, efektní.
Katka: Jsem ráda, že naše generace sítě nepoužívala. Mám s tím velký problém, osobně mě to velmi vyčerpává, někdy mi to až ubližuje. V tvorbě to vnímám jako rušivý element. Není se co divit, že mnoho mladých má psychické problémy… Kdybych ale měla vyzdvihnout, v čem je mladá generace jiná, řekla bych, že je rozhodně citlivější a má – možná právě i díky sociálním sítím – větší přehled o tom, co se děje ve světě.
Rony: Studenti jsou vesměs stále podobní, vždy se najdou ale dva, tři, kteří se nebojí dělat věci jinak a nedělají je jen proto, aby vypadaly dobře na sítích. Umění je v tomto ohledu strašně zvláštní věc. Když pekař peče housky, peče jich více, pořídí si větší obchod. Když jeho pečivo všem chutná, je šťastný. Ale pravý umělec?
Když jeho práce každému chutná, měl by začít přemýšlet nad tím, jestli se příliš nepodbízí. V tom je past sociálních sítí – tam můžete nabýt dojmu, že je vše stále v pořádku. A to by si umělci nikdy neměli říkat.
Katka: Souhlasím. Na sítích je snadné sklouznout k představě, že to, jestli jsou vaše věci dobré, určuje počet lajků.
Rony: Z toho důvodu jsem se více přiklonil k umění. Ve svém věku jsem začal mít pocit, že musím opustit vlnu jistoty a zkusit si právě volné umění, které je ze své podstaty méně líbivé.
Na sítích je snadné sklouznout k představě, že to, jestli jsou vaše věci dobré, určuje počet lajků.
Co byste studentům v tomto směru tedy poradili? Smazat účty na sítích, nesdílet a nesledovat?
Katka: Soustředit se primárně sám na sebe a nenechávat se sítěmi příliš rozhodit.
Rony: Já bych jim poradil, aby se zkusili nad něčím opravdu dojmout, aby zažili bezprostřední emoce, nadšení a tohle všechno prožili jen sami se sebou, aniž by to sdíleli.
Stalo se vám někdy, že studenti nechtěli poslouchat, protože měli dojem, že jako starší ročníky nemůžete rozumět problémům, které řeší?
Rony: Možná to bude znít pyšně, ale já mám někdy opačný pocit. Někdy se mi zdá, že studenti jsou starší než já. Jsem samozřejmě boomer, třeba ve filmu nebo hudbě, ale co se týče umění nebo designu, mám pocit, že se někdy drží zpátky a příliš neriskují. Často jedou na jistotu, kopírují. A to je za mě definice stáří. Můj profesor říkával: Nemůžeš začít tam, kde někdo končí. Cestu si musíš projít sám.
Rony, jaký byl po letech návrat do Rücklu?
Rony: Katka to ví, po firmě se mi hodně stýská. I když mám práce dost, chybí mi tamní lidé. Dlouho jsem do sklárny nemohl ani jet. Bolelo mě břicho. Ne snad proto, že bych měl něco proti tomu, jakým směrem jde nový Rückl, ale proto že jsem z toho celého byl opravdu naměkko. Firmu jsem pomáhal rozjíždět od nuly. Návrat byl ale krásný, všichni mě ve sklárně vítali zpět.
Foto se svolením Rücklu
Katko, jaké to bylo pro vás pustit si zpátky do sklárny svého profesora a předchozího kreativního ředitele?
Katka: Nepřemýšlela jsem o tom v kontextu strachu. Naopak mám pocit, že je dobré mít portfolio rozmanité. Rony vnáší do Rücklu mužský pohled, takže se hezky doplňujeme. Nikdy jsem neměla tendenci se proti jeho směru explicitně vymezit.
Katka má za sebou tři roky v čele sklárny. Jak jste její cestu sledoval a jak ji hodnotíte?
Rony: To je těžká otázka – jako pedagog jsem zvyklý práci svých studentů komentovat, léta jim do tvorby mluvit. Ale po odchodu ze školy se snažím je dál neučit. Myslím, že by to nebylo fér.
Litoval jste někdy, že jste sklárnu v Nižboru opustil?
Rony: Ano, ale čím dál tím víc si uvědomuji, že člověk nemůže dělat všechno.
Říká se, že dobrý design je především služba firmě. Jak vaše nové kolekce mohou Rücklu sloužit?
Rony: V mém případě jde jen o malou kolekci, není to nic, co by zbořilo sklárnu nebo nastavilo novou cestu. Jde jen o malý návrat. Odpověděl bych proto obecněji.
Mám rád myšlenku pana Bati, který říkal, že spolupráce s architekty a designéry je fajn, jen si nesmí stavět své pomníky za cizí peníze. To je něco, čím se snažím řídit. Není zas takové umění udělat složitou věc. Umění je vytvořit něco, co funguje na trhu. Design je hledání kompromisu mezi vlastní kreativitou, rukodělností a mezi retailovou cenou.
Katka: Ta služba spočívá i v tom, že pracujete s aktuálními tématy, aby vás lidé sledovali a těšili se na vše, co přijde. V případě Rücklu to pomáhá udržovat pozici love brandu.
Proto budete, Katko, na Designbloku představovat kolekci inspirovanou dnes tak populárním brutalismem?
Katka: Částečně. Brutalismus je na jednu stranu taková moje věc, ráda se inspiruji nejrůznějšími strukturami a monumentálními formami. Na druhou je pravda, že je to velmi aktuální téma. Budovy jsou v ohrožení a mizí, i když mají historickou hodnotu a kvalitu. Lidé si je často spojují ne se špičkovou architekturou, ale s minulým režimem. A to je téma, které stojí za to otevřít a komunikovat.
Vrátím na začátek našeho rozhovoru. Rony, jak je to s vaším působením na UMPRUM? V nedávném podcastovém rozhovoru pro Forbes Life jste říkal, že končíte…
Rony: Dal jsem výpověď, ale po až toxické zkušenosti s ósackým Expem jsem se ji rozhodl stáhnout. Vrátil jsem se zlomený a došlo mi, že UMPRUM je takový skleník plný vzdělaných a ambiciózních lidí, který nechci opustit. Můj profesor na střední škole mi říkal: Za komunistů byla celá Praha ve tmě, jen UMPRUM svítila jako loď. A s tím nejde nesouhlasit.
Katko, vás by akademická dráha nelákala? Přihlásila byste se do konkurzu na vedení Ateliéru skla?
Katka: Vůbec o tom nepřemýšlím a rozhodně bych se tam nehlásila. Jsem dost spokojená tam, kde jsem. Navíc si myslím, že na podobný krok by bylo v mém případě ještě dost brzy… Ale uvidíme, co vám na stejnou otázku odpovím za deset let.
The post Sociální sítě nutí designéry jít na jistotu, shodují se Plesl a Handlová appeared first on Forbes.
