Dacia v poslední době zezelenala, především zásluhou marketingu. Do vzorníku barev přibyl odstín zelená Dusty, nově koncipované showroomy připomínají spíš prodejny outdoorového vybavení. S tím ostatně souvisí i výbava Extreme testovaného Joggeru, která má nově objevenou touhu značky po dobrodružství vhodně doplnit.
Její součástí je "outdoorový režim", usměrňující prokluz kol přední poháněné nápravy, jinak jsou ale terénní schopnosti vozu dotvořeny spíše pomocí vizuálních iluzí. Boční ochranné prvky dveří, vypadající jako plastová ochrana, jsou ve skutečnosti obyčejné samolepky. A černě lakované disky kol by z drsnějšího terénu jistě nevyvázly bez poškození.
S obměnou loga přichází i rozhodnutí automobilky zbavit Dacii chromu, takže vše, co na fotografiích jako chrom vypadá, je ve skutečnosti bílý plast. Pověsti značky, která si nepotrpí na vnější efekt, takové řešení jistě sluší mnohem lépe než rustikální cingrlátka.
Jistou askezi, kterou nyní Dacia hrdě vystavuje i navenek, ostatně praktikuje v interiéru už dlouhá léta. Marně bychom tu hledali opravdu fajnový detail, vše je přísně podřízeno funkci bez příkras.
Na druhou stranu je obvykle vše uchopeno za správný konec, takže uživatel Joggeru není vystaven bezradnému tápání. Nastavení funkcí přes palubní počítač zvládne skoro každý i bez uživatelské příručky, zčásti i proto, že nabízených možností není mnoho. K seřízení klimatizace stále ještě slouží fyzická tlačítka, je tu i stará dobrá renaultí páčka pod volantem, sloužící k ovládání rádia. A pokud jde o přístrojový štít, tam o nějaké nejasnosti nemůže být vůbec řeč. Klasické analogové budíky vypadají už léta pořád stejně, v jednoduchosti je těžko něco překoná.
Kdo o nákupu Joggeru uvažuje, patrně neprohloupí, když sáhne rovnou po sedmimístné verzi. Dvojice sedadel třetí řady je za snesitelný příplatek 23 000 korun, a kdo je nevyužije každý den, může je z auta celkem snadno vyjmout a uskladnit v garáži.
Třetí řada přitom nemá v Joggeru jen symbolický význam. Pro hlavu i nohy cestujících nabízí více místa, než mnohé modely stojící o třídu výš. I dospělí pasažéři se tu mohou cítit vcelku komfortně, i když přístup sem vede jen přes složená sedadla druhé řady a je všechno možné, jen ne pohodlný. Jisté limity vykazuje i relativně krátký rozvor náprav, který se podepisuje na skromném místu pro nohy cestujících ve druhé řadě.
Pokud jde o pohon, litrový benzinový tříválec pod kapotou testované verze je momentálně jedinou motorizací, kterou Jogger v Česku nabízí. Alternativně Dacia dodává i verzi na LPG, která je oproti té benzinové o deset koní slabší a zároveň i deset tisíc korun levnější.
Relativně velké auto a malý motor nejdou na první pohled dohromady, ve skutečnosti je ale Jogger v běžném provozu a průměrném zatížení vcelku svižné auto. Přispívá k tomu i manuální šestistupňová převodovka s kratšími převody, která pomáhá držet vyšší otáčky. Tříválec je k optimálnímu provozu potřebuje, maximum točivého momentu totiž leží relativně vysoko, při 2900 otáčkách. Docílit deklarované spotřeby 5,6 litru je ale opravdová výzva, v praxi jezdí Jogger za necelých sedm. Cestující se musí smířit i s neklidným projevem na volnoběžné otáčky, typickým pro některé tříválce.
Vysoké nároky nesmí mít uživatel ani na odhlučnění interiéru, motor i hukot od kol jsou během jízdy dobře patrné. Co však Jogger zvládá naopak velmi slušně, je chování na mizerně udržovaných silnicích. Nerovnosti nonšalantně žehlí, výtluky po zimě jej hned tak nevyvedou z míry. Řízení by mohlo být směrem k řidiči o něco komunikativnější, naopak s přesností řazení bude nejspíš spokojen.
