Nezdá se, že by Michael Žantovský v šestasedmdesáti letech šlapal na brzdu. Při rozhovoru ani nemohl, neboť seděl v autě na místě spolujezdce, sám si držel diktafon a za jízdy odpovídal na otázky. Jeho odpovědi byly přitom tak zajímavé, že se tázající musel za volantem v jedné složitější situaci napomenout, ať se kromě poslechu slov věnuje i řízení.
Složitější dopravní situace nastala na pražském Vítězném náměstí, kterému všichni říkají „Kulaťák“, poněvadž jde v podstatě o velký kruhový objezd.
I kdyby po něm ale člověk jezdil pořád dokola, nezatočila by se mu hlava tolik jako ze seznamu Žantovského činností. „Důchod? Někdy mám pocit, že mám méně času, než když jsem ještě v důchodu nebyl,“ vtipkoval spolujezdec.
Ve skutečnosti nemůže být v jeho případě o žádném důchodu řeč, jak vyplyne z následného výčtu toho, co někdejší mluvčí Václava Havla a bývalý český velvyslanec v USA nyní dělá, čím se zabývá.
Po tomto výčtu je zhola zbytečné obhajovat volbu Michaela Žantovského do Forbes výběru 7 nad 70, přičemž právě při cestě na focení s dalšími osobnostmi výběru vznikl tento rozhovor.
Žantovský předloni odešel z čela Knihovny Václava Havla, zastává ovšem pozici v souvislosti s jiným českým prezidentem – je jedním z poradců Petra Pavla pro zahraniční politiku. Učí též na dvou vysokých školách, je v přípravném výboru Globsecu, jedné z nejvýznamnějších evropských bezpečnostních konferencí, která se koná v Praze.
„Dále jsem členem programového výboru Fora 2000, havlovské konference s dlouhou tradicí. Překládám, po třiceti letech jsem se na novém albu Vladimíra Mišíka vrátil k textování písniček. Nedávno měla v Národním divadle v Brně premiéru hra Vlastenci Petera Morgana v mém překladu. Mám rovněž malý konzultační a poradenský byznys,“ líčí Žantovský, a ačkoli auto zrovna zastavuje před ateliérem, jeho jízda zjevně pokračuje.
I proto se interview týká současnosti, byť Michael Žantovský má samozřejmě již velký a hodně pestrý kus cesty za sebou.
Právě díky této pestrosti lze přítomnost s minulostí propojit: Žantovský byl osobně na dvou inauguracích amerických prezidentů a nedávno byl slavnostně uveden do úřadu další.
Jak se díváte na staronového amerického prezidenta Donalda Trumpa?
Mám rozporuplné pocity, ale v každém případě se od Trumpa bude odvíjet změna. A to nejen ve Spojených státech. Změny dopadnou nevyhnutelně i na nás – budou to leckdy obtížné výzvy a budeme se s nimi muset vyrovnávat, ale některé možná poskytnou příležitosti k tomu, aby se rozvolnil a rozchodil poněkud tuhý hospodářský a politický systém v Evropské unii.
Právě o tohle se musíme starat především. Nemůžeme se jen dívat a rvát si vlasy, musíme nastalé situace využít jako příležitosti.
Jakým způsobem?
Trump hovoří o deregulaci, o uvolnění prostoru pro iniciativy a podnikání, o větší volnosti v ekonomickém prostoru. Myslím, že pro nás v Evropské unii je to nejen žádoucí, ale dokonce nezbytné.
Pokud bude Evropa čelit tlaku okolního světa větší regulací a protekcionismem, nemůže nic získat a naopak bude pokračovat v relativní stagnaci, o které v posledních měsících a letech mluvíme.
Foto Profimedia
Trump je tedy impulzem, aby se Evropa chytla za nos?
On je takový trochu humpolácký obr, který kopl do mraveniště. Mraveniště se nějakým způsobem začne hýbat – může se hýbat k tragickým koncům, ale také se rozhýbat k něčemu lepšímu.
Co se podle vás s Amerikou stalo, že si tuhle kontroverzní postavu zvolila už podruhé do čela?
Amerika se polarizovala, rozdělila se na dva tábory. Jeden tábor do této chvíle ovládal mocenské páky systému, snažil se ze své perspektivy o lepší, spravedlivější, civilizovanější prostředí.
Jenže druhý tábor měl dojem, že z toho nic nemá. Že se s ním zachází jako s vidláky, že ztrácí pracovní příležitosti v americkém vnitrozemí, které je nikoli ekonomicky, ale lidsky pořád jakýmsi jádrem Ameriky.
Toto jádro se přitom cítí ohroženo jak migrací, tak některými progresivními výstřelky ve vzdělání, ve společnosti – postavilo se tomu na odpor a vyzdvihlo Trumpa do čela. Podle mě tedy vývoj nezpůsobil Trump, ale naopak Trump je způsoben vývojem.
Sedí parafráze, že echt Američanům byla odňata echt Amerika?
Souhlasím. Ústředním mýtem Ameriky stále zůstává americký sen, v němž si každý najde své místo, své štěstí, svůj prostor pro život. A mnoho z Američanů evidentně cítilo, že se jim tento prostor ztrácí.
Je ale zároveň ironické, že spousta těchto prostých lidí jde proti elitám z obou amerických pobřeží, tedy proti prosperujícím, bohatým a tak dále, a přitom Donald Trump je perfektní ilustrací právě téhle elity, je to miliardář z New Yorku.
Toto konstatuji bez jakéhokoli hodnotícího znaménka a asi patří k populistické politice, že její představitelé nejsou vždy ztělesněním tohoto étosu, ostatně Andrej Babiš také není typický zástupce prostého lidu.
Nic nového, ne? Populisté se zkrátka vždy chopí pocitu lidí, že jsou jim brány jistoty.
Vycítí, že se jim otevře určitý prostor plynoucí z toho, že tihle lidé – a teď je strašně těžké najít pro ně adjektivum, takže jim říkejme prostí – se cítí nějakým způsobem upozaděni. V dnešní Americe se tak cítí kvůli dvěma příčinám.
Jakým?
První příčinou je globalizace. Ta vytvořila obrovské ekonomické bohatství, ale současně přinesla obrovské změny v dodavatelských řetězcích a ve výrobě vůbec. Ta se z velké části odstěhovala mimo Spojené státy, což má na Američany, o nichž hovoříme, negativní dopady.
Druhá a stejně důležitá příčina je rozvoj digitální ekonomiky, včetně sociálních sítí. Lidé, kteří byli uzpůsobeni tradičnímu způsobu komunikace face to face či v malých komunitách, se najednou ocitají v obrovské komunitě, v níž se šíří nejrůznější fantasmagorie, nadávky a vulgarity, falešné zprávy a mezi tím samozřejmě také spousta pravdivých informací. A oni se v tomto světě ztrácejí, nedokážou v něm najít své místo.
Dají se tito lidé nějak edukovat?
Z minulosti mám velkou nedůvěru k vychovávání lidu a myslím, že ani současné pokusy nejsou příliš produktivní, akorát lidi rozčilují. Nakonec – a dost možná je to způsob, jakým historie funguje – se o vše právě tihle lidé sami postarají.
Postarají?
V jednou chvíli řeknou „máme toho dost a teď to přetvoříme k našemu obrazu“. Řeknou, ať se zapomene na určité podle nich nesmysly, že peníze musí jít do domácí výroby a migrace se musí zastavit.
Toto je zcela jasný trend, který se neprojevuje jen ve Spojených státech, ale také ve Velké Británii, v Nizozemsku, Německu či ve Francii. Všude tam je stejná vlna odporu proti stávajícím parametrům systému a snaha nějak tyto parametry změnit. A v demokracii platí, že pokud se většině lidí nelíbí nynější status quo, změní ho, a je to tak dobře.
Vážně si myslíte, že je to dobře? Pak jste asi větší optimista než já.
Že jsem optimista, to bych o sobě skutečně řekl málokdy. Jsem docela skeptik, ale existuje slavný výrok Bertolta Brechta, že pokud lid zklamal vládu, vláda by si měla zvolit jiný lid. A jelikož žádný jiný lid nemáme, musíme se jaksi podvolit tomu, co se děje.
Myslím, že prudkost nynější změny souvisí s tím, že liberálně demokratická vládnoucí elita je u moci příliš dlouho. A že poměrně urputně trvala na tom, jak je vlastně všechno v pořádku, a pokud přece něco v pořádku není, kazí nám to někdo zvenku.
Tato elita nebyla ochotná zamýšlet se nad tím, zda parametry migrační politiky, zelené politiky a tak dále jsou udržitelně nastavené a mají udržitelnou podporu většiny voličů, bez níž to nejde.
V politice jste dlouhá léta pobýval, ale teď jste se vrátil k muzice, že? Coby textař jste se výrazně podílel na novém albu Vladimíra Mišíka.
Na albu je šestnáct písniček, já napsal pět. S Vláďou se známe od mládí, byl jsem jeho velký fanda, už když začínal, léta jsme se spolu setkávali, hráli spolu tenis, poslouchali muziku.
Jenže když jsem byl teď osloven, jestli bych nechtěl něco napsat, má reakce byla, že nevím, zda to ještě umím. Psal jsem písničky před lety, hodně pro Pavla Bobka, ale měl jsem třicet let pauzu, odtud pramenila má nejistota. No, naštěstí teď všichni říkají, že to dopadlo dobře, tak třeba společně s Vláďou ještě něco spácháme.
I z klipů k albu sálá, že při jeho natáčení musela ve studiu panovat skvělá atmosféra, pohoda.
Ale jelikož máme svůj věk, člověk přece jen chtě nechtě začíná na svět nahlížet z perspektivy toho druhého konce, což se v těch písničkách projevuje. Takže ano, pohoda, ale řekl bych zasmušilá pohoda.
Nahlíženo tedy lehce z perspektivy druhého konce – co si myslíte o nastupující generaci, kterou Forbes představil v rámci výběru 30 pod 30?
To je příliš obecná otázka. Myslím ale, že je potěšující, kolik mladých lidí jeví zájem i o jiné věci, než je jejich osobní růst, kariéra, prospěch. Že jeví zájem o to, co bude se světem kolem nich, jak uspořádat společnost, aby byla spravedlivá.
Často mají nejspíš pocit, že ti, kteří přišli před nimi, ti staří, ti majitelé klíčů, potřebným změnám brání. Do jisté míry je to pravda a změna vždy přicházela se změnou generací a změnou myšlení, přesto někdy cítím povinnost varovat před jakýmsi mladým revolučním puzením všechno svrhnout a udělat to znovu a správně.
Tohle nadšení už jsem bohužel jednou zažil. Zažil jsem pochody rozzářených tváří vykřikujících: „My jsme mládež nová, mládež Gottwaldova!“ Pamatuji i čínskou kulturní revoluci, také realizovanou mladými lidmi.
Takže ne vždycky všechno, co je starší, věcem škodí. Jsem v tomhle evolucionista – věřím v přenos dobrých i špatných zkušeností dalším generacím, které si je přetvoří podle svého. Jsem ovšem zároveň skeptický k tvrzením, že minulost nemá žádnou cenu nebo že byla totálně špatná a je třeba ji odmítnout a začít s čistým stolem.
Není někdy progresivismu až moc? Mě například irituje, že jsem nucen na spoustě veřejných míst v Británii chodit na unisex záchody. Je to asi hloupý příklad postavený na drobnosti, ale možná nějak charakterizuje to, na co se ptám.
Pokud je progresivismus snaha o to, aby bylo zacházení s lidmi rovnější, aby byla péče o životní prostředí důslednější a podobně, nijak mě neirituje a v mnohém s ním souhlasím. Pokud má ovšem progresivismus znamenat popření věcí, které nejsou dané společensky, ale biologicky nebo fyzikálně, mám s ním problém.
Jsem původním povoláním psycholog, ke všemu evoluční psycholog, takže vím, že třeba sexuální dimorfismus – existence dvou různých pohlaví – je jedním z největších vynálezů evoluce.
Tento vynález umožnil na rozdíl od jednopohlavního rozmnožování daleko větší počet mutací a variant a přispěl rozhodující měrou k vývinu druhů, jako jsme my.
Pokud toto někdo popírá a myslí si, že evoluce či biologie můžou fungovat jinak, pak popírá podstatu našeho živočišného druhu.
V parafrázi známého výroku by se dalo říct, že kdo není progresivistou ve dvaceti, nemá srdce, a kdo je progresivistou v šedesáti, nemá rozum. Vážněji řečeno: extrémy jsou vždy škodlivé a jisté excesy nejsou progresivismus, ale jednoduše omyl.
Zato vy jste se bohužel nemýlil ve svém románu Ochlazení, kde predikujete konflikt Ruska s Evropskou unií a NATO ještě před Putinovou agresí na Ukrajině. Cítíte se jako vizionář?
Tři desetiletí se zabývám zahraniční a bezpečnostní politikou. U spousty věcí jsem byl osobně, takže pro mě to nebyla záležitost žádného náhlého osvícení. Šlo o úvahu plynoucí z analýzy stavu. Úvahu o tom, co se může stát, co se blíží. Minul jsem se v románu o jedny hranice, protože Ochlazení se odehrává v Bělorusku, jinak se bohužel stal román víceméně realitou.
Setkal jste se s britskou královnou, americkými prezidenty a spoustou dalších globálně známých tváří. Ale s Putinem?
Setkal jsem se s Gorbačovem, s Jelcinem, s Putinem nikdy. A ani po tom netoužím, leda snad před mezinárodním soudem.
Putin je strašlivým zjevením, které se čas od času v historii vyskytne. On není člověk, který tvoří novou ideologii, žádnou ideologii ani nemá. Putin je génius průměrnosti. Je to bývalý agent KGB, který se shodou okolností dostal k moci a dělá vše pro to, aby si moc udržel.
Přitom sám neví, k čemu tu moc potřebuje. Ví pouze, že se bez ní neobejde, a že když o ni přijde, pravděpodobně to s ním špatně skončí.
Foto Wikimedia Commons
Jak podle vás skončí válka na Ukrajině?
Tím jsme zpět u Trumpa. Ten původně tvrdil, že válku ukončí do čtyřiadvaceti hodin od svého zvolení, takže už je hodně za termínem. Každopádně se do konfliktu Trump pokusí vložit, bude chtít domluvit nějaké řešení přímo s Putinem, rozhodně změní dynamiku jednání.
Putin ale pravděpodobně bude za řešení požadovat cenu, kterou Trump nebude ochotný zaplatit. Trump totiž nebude chtít být žádný nazdárek – jestliže vyhrál volby pod heslem „Udělám Ameriku znovu velkou“, nemůže se začít podřizovat Putinovi.
Jaká je cena, kterou Trump bude ochoten zaplatit?
Jakkoli to říkám nerad, pokud bude cena za nějaké mírové uspořádání Krym, Trump by ji zřejmě přijal. A se ztrátou – alespoň dočasnou – se patrně smíří Zelenskyj a všichni Ukrajinci.
Z historického a kulturního hlediska totiž Krym pro Ukrajinu neznamená totéž jako Donbas nebo Luhansk. Ukrajinci nemají ke Krymu duchovní vztah jako k Dněpru, k Donbasu, k Donu, o které budou bojovat do posledních sil.
Takže Krym může být jazýčkem na vahách, který povede alespoň k nějakému příměří. Smíří se s tím Zelenskyj? Dost možná ano. Považoval by to Trump za vítězství? Dost možná ano. Bude to stačit Putinovi? Dost možná ne, protože on opravdu touží získat Donbas.
A když se podíváte, jak se k válce na Ukrajině postavila česká společnost?
Pro mě je to důkaz, že česká společnost není sebestředná. Je to už druhá taková zkušenost. Ta první byla za války v bývalé Jugoslávii, kdy jsme se také snažili pomáhat uprchlíkům, a dokonce jsme se podíleli na složení mírových jednotek.
Co se týká Ukrajiny, podporuje ji většina společnosti, to je velmi dobrý signál. Ano, někteří lidé budou vždy říkat, proč se nepomáhá vlastním, jenže vlastním se samozřejmě pomáhá a ve věci Ukrajiny jsme odvedli hodně dobrou práci.
The post Svět podle Žantovského. Trump je humpolácký obr, Putin strašlivé zjevení appeared first on Forbes.
