Těsto na hlavu! Dánský umělec si hraje s nafukovacími ostrovy i českými sběrateli

Forbes Před 1 týdnem

Dánský umělec Søren Dahlgaard přesvědčil dvanáct českých sběratelů umění, aby vybrali jedno dílo ze své sbírky a nechali se u něj vyfotit s těstem na hlavě. Tyto i své další ikonické těstové portréty do července vystavuje v olomouckém Telegraphu spolu s nafukovacími ostrovy, které obepluly svět. A to v dialogu s obrazy a sochami Jakuba Janovského.

Přes dvacet let zapojuje lidi do svého akčního umění, ať už jde o těstové portréty, hru s nafukovacími ostrovy, polévání barvami, nebo akrobatickou show, v níž se kaskadér stává lidským štětcem.

Spolu s Robertem Runtákem, majitelem olomoucké galerie Telegraph, se dánskému umělci Sørenu Dahlgaardovi podařilo přesvědčit návštěvníky jedné z předchozích výstav a také dvanáct českých sběratelů umění, aby si nechali nandat těsto přes obličej a dali se s ním vyfotit.

Jak to dopadlo, je možné vidět do 3. července na výstavě Game Owner, která propojuje dílo Sørena Dahlgaarda s malířskou i sochařskou tvorbou Jakuba Janovského.

U zrodu tohoto nápadu stála Dahlgaardova fotografie Elliptic Touchdown z roku 1999, kterou si Robert Runták pořídil do své sbírky. Zobrazuje skupinu lidí s těstem na hlavě, kteří sedí pod lampou okolo oválného stolu, na němž leží obří kus těsta. Dahlgaardovi nešlo jen o fotografii, ale o tvorbu celé této živé akční sochy.

Jedenapadesátiletý umělec ji vytvořil ještě v době, kdy studoval na umělecké škole. Šlo v podstatě o jeho první takzvaný „těstový portrét“, respektive „antiportrét“, protože na něm není dotyčnému vidět do obličeje.

Už o dva roky dříve si však hrál s těstem jakožto sochařským materiálem, na němž jej zaujala textura, ale také nestabilita materiálu, který je každému blízký. „Těsto je špatný sochařský materiál, protože nedrží. Jde mi ale o celý proces, kdy vytvořím dočasnou sochu, která se poté stane fotografií nebo videem,“ vysvětluje umělec.

Těstové portréty jsou vedle nafukovacích ostrovů, jež jsou v Olomouci vystaveny také, ikonickým dílem světově proslulého dánského umělce, který svůj život a tvorbu v minulosti spojil rovněž s Maledivami nebo Austrálií.

Když v roce 2014 vyfotil celou rodinu s těstem na hlavě v dánské Národní galerii před tisky s plechovkami polévky od Andyho Warhola, začala tím nová epocha v jeho tvorbě. Následovaly další „portréty“ podobného ražení v dialogu s klasickým uměním. A na obdobném principu fungují i zmiňované portréty českých sběratelů umění.

Celou sérii uvozuje Robert Runták právě se zmiňovaným dílem Sørena Dahlgaarda Elliptic Touchdown a pokračují další fotografie sběratelů, kteří se s těstem na hlavě dívají na jedno vybrané dílo ze své sbírky.

Překrytí obličeje je tu podle Dahlgaarda mnohoznačné –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ může vyjadřovat obdiv k tomuto dílu, dialog s jeho významem nebo formou zvoleného díla, ale klidně třeba i to, že člověk uměleckému dílu nemusí vždy rozumět.

Petr Pudil zvolil obraz Zero Gravity od Moniky Žákové, jeho manželka Pavlína do rukou vzala lebku v průhledném obalu –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ objekt Domek snů od Františka Skály. Dana a Marián Hlavačkovi se nechali společně vyfotit před dílem Romana Ondaka a Marka Ormandíka Red Desert, Roman a Sylva Pilíškovi u skleněného objektu od Ronyho Plesla.

Jakub Kodl si vybral Zátiší s artyčokem od Emila Filly, Karel Goláň plastický „plakát“ od Krištofa Kintery s nápisem My (personal) planet is very good. Radek Slabyhoud s těstem na hlavě hledí na Špaňhelovu Madonu, Milan Janíček na závěsnou pyramidu od Stana Filka a Barbora Půlpánová na obraz ze série Bride od Adély Janské.

Miroslav Jiřele a Vladimír Novotný se nechali zvěčnit u plátna Václava Stratila s bonmotem „Nejhorší je, když to, co ti jde nejlíp, je blbé!!!“. A Janis Sidovský si vybral obraz od Jakuba Janovského, čímž vzniklo další propojení mezi oběma vystavovanými autory.

Jak Søren Dahlgaard, tak Jakub Janovský se zabývají tématem hry a identity. Také v Janovského obrazech jsou obličeje buďto zakryté, nebo prázdné. Tváře Janovský nekonkretizuje ani ve svých sochách, které zobrazují děti v různých situacích. Jedno stojí s rozpaženýma rukama na skluzavce, další se sklání k zemi a cosi na ni maluje křídou.

Kurátor Mira Macík k propojení Dahlgaarda a Janovského uvedl, že tyto dva umělce na společnou výstavu zvolili pro jejich rozdílný přístup ke stejnému tématu, kterým je hra. I proto nese výstava název Game Owner, přičemž „majitelem hry“, tedy tím, kdo drží v ruce její otěže, mohou být nejen sám umělec nebo majitel galerie, ale i její návštěvníci.

Ti měli možnost zapojit se i do focení těstových portrétů v době, kdy Dahlgaard v Telegraphu pobýval na rezidenci. Tehdy v galerii probíhala výstava Jakea Chapmana, jehož díla tvoří pozadí těstových portrétů, které pokrývají jednu ze stěn výstavního prostoru. Jsou na nich i celé rodiny nebo líbající se páry.

„Když lidem zakryjete obličej, nevědí, co s rukama, a začnou pózovat. Vypadají pak jako socha,“ říká Søren Dahlgaard, když se spolu procházíme výstavou.

Popisuje, jak se těsto při focení hýbe a padá lidem z hlavy, kdežto na fotografii je pak zachycen jen jediný moment této performativní sochy: „Je v tom moment překvapení, zábava i aspekt společně strávených okamžiků. Přináším tak do umění hru, participaci a fyzickou zkušenost,“ dodává autor.

Totéž se týká i jeho ostatních děl. Ve výstavním prostoru se střídavě nafukují a vyfukují obří ostrovy z padákoviny. Každý z nich Dahlgaard do Olomouce dovezl v jediném kufru. Tímto způsobem už projely půlku světa.

První vznikl už v roce 2001 jako reakce na změny klimatu a zvyšování hladiny oceánů. Inspirace přišla na Maledivách, kde Dahlgaard se svou bývalou manželkou žil a provozoval farmu. Vozil ostrov nejdříve na střeše karavanu spolu se svou mobilní výstavou a poté si nechal vyrobit ještě další, až osmimetrové nafukovací ostrovy, které v roce 2013 dovezl také na bienále v Benátkách. Projížděly se tam mezi kanály na vaporettu.

Ostrovy s sebou Dahlgaard vozil po celém světě – nejen na výstavy, ale i na rodinné dovolené. Nechal je plavat po hladině moře, vznášet se ve větru… Později, když se přestěhoval do Melbourne, aby si zde udělal doktorát na univerzitě Victorian College of the Arts, natáčel létající ostrovy v australské poušti nebo nechal děti, aby si s nimi hrály ve škole.

Pořádal průvody, kde stovky lidí v ulicích nesly jeho ostrovy nad hlavou. To vše si fotil a natáčel a desetileté putování ostrovů pak sestříhal do filmu, který se na výstavě také promítá.

Těsto i ostrovy jsou motivy, s nimiž Dahlgaard pracuje dlouhodobě a plánuje to i nadále. „Vím, že se opakuji, ale jsou součástí většího příběhu,“ říká umělec, který se svými neobvyklými instalacemi snaží především aktivizovat diváka.

„Těsto je každému známé z běžného života. Evokuje vzpomínky na dětství a pečení doma v kuchyni, ale s nádechem humoru a absurdity. I mé ostrovy jsou takovými hračkami, které lidi zvou k tomu, aby se zapojili. Když takové věci využijete v umění, je pro lidi přístupnější a zve je ke hře,“ dodává.

Vedle těchto dvou témat proslul Dahlgaard také technikou akční malby. Jeho nejpozoruhodnějším kouskem v tomto směru bylo, když vystřelil člověka katapultem a ten při dopadu obtiskl barvy na obří plachtu. Předtím nechal přítomné děti, aby jej pomalovaly.

Tuto techniku, kdy místo štětce použil lidské tělo, nazval Dahlgaard „human cannonball painting“. Velkou performanci s kaskadéry uspořádal například v roce 2021 v dánském muzeu Heart (Herning Museum of Contemporary Art), nápad ale přišel mnohem dříve.

Při malbě se Dahlgaard neomezuje pouze na plátno. Místo něj používá například živý plot a s nadsázkou pak říká, že maluje krajinu. Doslova. Stejně jako když tvrdí, že maluje nějakého člověka, a maluje barvami přímo na něj.

Nepoužívá přitom jen štětec; obleče se například do upečených baget a vytvoří tak postavu zvláštního komiksového hrdiny, kterého nazývá Dough Warrior. Do barvy pak místo štětce namáčí bagety, které má připevněné na rukou místo prstů.

Do galerie přenáší tento koncept formou zarámovaných kusů plastového keřového porostu, který používá místo plátna. Na něj s ironií píše nápisy jako Hygge nebo jej vymaluje do podoby dánské vlajky. Živé ploty okolo zahrad jsou totiž pro Dánsko typické a v tomto kontextu může být dílo vnímáno jako symbol dánského maloměšťáctví.

Do svého procesu hry zapojuje Søren Dahlgaard diváky i v galeriích, kam například umísťuje bílé sádrové trpaslíky, aby je lidé mohli pomalovat a tvořili tak dílo spolu s ním.

„Na většině výstav se nesmíte ničeho ani dotknout. Na mých výstavách se můžete posadit na nafukovací ostrov nebo si namalovat kýčovitého trpaslíka,“ říká umělec, který vystavuje po celém světě. Příští destinací po Olomouci by podle Dahlgaarda mohlo být Německo nebo Londýn, kde nyní jedná o dalších výstavách.

The post Těsto na hlavu! Dánský umělec si hraje s nafukovacími ostrovy i českými sběrateli appeared first on Forbes.

Pokračovat na celý článek