Učitelé si nevěří, děti se do škol netěší. Jak vzdělávání ohrožuje českou budoucnost?

Forbes Před 3 hodinami

U kulatého stolu o vzdělávání, který se uskutečnil v rámci Forbes konference Lepší Česko 2025 za podpory Nadace České spořitelny, se mluvilo o zemi, která se zastavila.

Ne proto, že by neměla školy, ale protože ztratila chuť se učit. Učitelé si nevěří, děti se netěší do školy a dospělí nevidí důvod se celoživotně vzdělávat. O tom, jak to změnit, debatovali experti, učitelé i lídři byznysu – a shodli se, že nestačí reformy. Potřebujeme změnit přístup.

Účastníci debaty se shodli, že určité změny už probíhají, ale ty hlavní nás teprve čekají. Vzdělávání není jen otázkou škol a učitelů, ale výzvou pro celou společnost. Celoživotní vzdělávání se stává nezbytností, bez které nemáme šanci otevřít úspěšnou budoucnost. Nejde jen o školy nebo kurzy – jde o postoj, který umožní lidem všech generací učit se, růst a držet krok s měnícím se světem.

Velkou část debaty tvořila otázka, jak se připravit na profese, které dnes ještě neexistují? Jak naučit děti a dospělé dovednostem, které budou potřebovat za deset nebo třicet let, když jejich pracovní prostředí teprve vzniká?

Vzdělávání tak přestává být pouze přípravou na současný trh práce a stává se strategickou investicí do schopnosti adaptace, inovace a celoživotního učení. To, co dnes vnímáme jako volbu, se zítra stane nutností pro každého, kdo chce uspět a držet krok s rychle se měnícím světem profesí.

Dana Brandenburg, předsedkyně správní rady Nadace České spořitelny, se domnívá, že Česko už nějakou dobu přešlapuje na rozcestí a neví, kterým směrem se vydat dál.

„Chybí nám jasná vize, kam chceme dojít, a možná i prostředek, kterým se tam dostat. Všichni se asi shodneme na tom, že v okolním světě je spousta trendů, které ovlivňují nejen vzdělávání – digitalizace, AI, zelená transformace, a v kontextu toho všeho se mění i význam toho, co znamená být vzdělaným člověkem,“ řekla Brandenburg.

„Už to dávno není o tom, že někdo vystudoval školu a vystačil si s tím na celý život. Dnes se musíme učit znovu a znovu,“ dodala. Celoživotní vzdělávání už podle ní není jen doplněk, a proto je nezbytné změnit vzdělávací ekosystém, který musí fungovat napříč celým životem.

Brandenburg také upozornila na to, že jen necelá třetina dospělé populace se aktivně vzdělává, což je pod západním průměrem. „Asi nejsou dostatečně dostupné informace o tom, co vzdělávání zahrnuje. Velký potenciál je přitom v neformální části, o které mnozí lidé ani nevědí. Je tam opravdu široké pole, které se dá otevřít pro celou populaci,“ vyzdvihla.

Celoživotní vzdělávání přitom existuje v několika formách – může jít o úplnou rekvalifikaci, tedy zásadní změnu profese, nebo o doplňování stávající kvalifikace a rozvoj kompetencí v průběhu života.

Ztracená motivace

„Lidé s nízkou motivací si nedokážou představit, proč by se měli vzdělávat. Když jim řekneme, že za dva roky budou mít vyšší mzdu, je to příliš abstraktní. Musíme to rozsekat na menší časové úseky a ukázat konkrétní relevance. Není to o tom, aby se lidé museli vracet do školy – jde o to, aby se vzdělávali kontinuálně během pracovního života,“ myslí si Brandenburg.

Podle Silvie Pýchové z organizace Partnerství 2030 jsme v oblasti celoživotního vzdělávání posledních patnáct let na kruhovém objezdu, ze kterého nejsme schopni vyjet.

„Téma je mrtvé, jsme excentričtí proti ostatním zemím, nemáme žádnou platnou strategii celoživotního učení a kvůli tomu nejsme schopni zrekonstruovat ani základní a střední školství, natož tak celoživotní vzdělávání, které na něj má navazovat. Chybí nám kvalitní a použitelná data, ze kterých bychom mohli reflektovat potřebné kroky,“ konstatovala Pýchová.

Petra Dobešová, ředitelka soukromé základní školy a gymnázia Open Gate, doplnila, že v Česku tušíme, jak by to mělo být, ale nejsme schopni to správně pojmenovat.

„Našim lidem chybí sebevědomí, protože pořád čekají na odborníka, který jim to řekne. Máme skvělé učitele, ale chybí jim důvěra v sebe sama. Chybí bezpečné prostředí, abychom se nebáli dělat chyby. A to je základní prvek toho, aby se děti i dospělí mohli učit. Čekáme na velké věci, ale začít musíme malými kroky. Pojďme to vzít do vlastních rukou a nečekat, že to za nás někdo udělá,“ vyzvala Dobešová.

Matouš Bořkovec, vedoucí oddělení podpory pracovníků ve školství na ministerstvu školství, zdůraznil sebedůvěru: „Z posledního šetření České školní inspekce Talis vyšlo, že čeští učitelé si věří ze všech nejméně. Myslím si, že celoživotní učení posiluje důvěru mezi lidmi a svádí nás k sobě. Člověk tím sám bere svůj osud do vlastních rukou. Lidem to dává signál, že s nimi stát počítá,“ podotkl.

Děti se ve školách necítí dobře

Jakub Nešetřil z nadačního fondu Matika Česku poukázal na pozitivní příklad z oboru IT. V něm dochází ke spontánnímu samoučení už třicet let. Toto odvětví podle něj láká lidi, kteří mají základní průpravu, aby se pak sami vzdělávali dál.

Zároveň připomněl, že matematické vzdělání může být za padesát let stejné a nebude to vadit. „Primární problém je nedostatek učitelů matematiky a fyziky,“ zmínil Nešetřil.

„Když jsme nadační fond otevírali, snažili jsme se učitele finančně podporovat, aby neodcházeli ze školství. Letos se to zlomilo, když jsme zjistili, že nemáme největší odchodovost ze školství – ve Skandinávii je třikrát vyšší – a pak je tu demografická křivka, která ukazuje, že víc učitelů bude umírat než přicházet,“ varoval Nešetřil.

Hlavní problém vidí v tom, že se na učitelství matematiky a fyziky nikdo nehlásí. „Na tři miliony lidí nám ročně vystudují tři učitelé. Tihle učitelé mají nejvyšší věkový průměr. Polovina učitelů, kteří chybějí, chybí právě ve fyzice, matematice a informatice. Během příštích deseti let by jich měla polovina odejít do důchodu,“ shrnul.

Jediná cesta ven je podle Nešetřila krátkodobě využít demografický vývoj – výrazný přesun ze studování pedagogiky ve dvaceti na studování pedagogiky ve čtyřiceti. „Už dnes se v datech ukazuje, že polovina učitelů přichází z jiných než pedagogických fakult,“ vyzdvihl.

Marie Hájek Salomonová, zakladatelka organizace Nevypusť duši, poukázala na to, že stejně jako učitelé matematiky nejsou ani dětští psychiatři, kteří jsou přitom společensky poptávání víc než kdy předtím.

„Možná tohle povolání neumíme udělat dostatečně atraktivní, ani tyhle profese dostatečně ocenit. Dětští psychiatři nemají špatné platy, ale jejich vzdělávání je celoživotně velmi nákladné na finance i čas, což je velká bariéra. Aby se mohli vzdělávat, často si musejí brát dovolenou a platit si to sami a je to na úkor jejich wellbeingu,“ uvedla Hájek Salomonová.

Děti se dnes podle zakladatelky organizace Nevypusť duši netěší do školy a pak je jejich motivace pro vzdělávání, včetně toho celoživotního, velmi malá. „Často řešíme problémy technicky, ale málo se zaměřujeme na motivaci,“ míní Hájek Salomonová.

V oblasti duševního zdraví se podle ní stále vztahujeme k myšlence, že pokud člověk nejde k živému terapeutovi, „není to ono“. Přitom digitální nástroje nám dnes mohou významně pomoci podporovat duševní zdraví lidí – poskytují flexibilitu, dostupnost a možnost oslovit více lidí najednou.

„Ve školství však vnímáme obrovský odpor k online formám učení. Online webináře a digitální vzdělávací nástroje jsou běžné ve firmách, přesto se jim školy brání. Trauma z pandemie covidu, kdy bylo mnoho vzdělávání online nezvládnuté, zanechalo negativní zkušenosti a nedůvěru,“ prohlásila Hájek Salomonová.

Za pět minut dvanáct

Věci, které chceme měnit podle zakladatelky organizace Nevypusť duši, vyžadují zapojení nejen školství samotného, ale mnohem širší spolupráci napříč celou společností.

„Pro duševní zdraví by bylo potřeba sedmkrát více podpory a pro vzdělávání ještě víc. Je alarmující, že často nikdo na sebe nebere odpovědnost – úkoly se přehazují a věci, které vyžadují systémovou změnu, stagnují,“ upozornila.

Dita Formánková, zakladatelka neziskové organizace Czechitas a podporovatelka celoživotního vzdělávání, doplnila, že potřebujeme normalizovat podporu vzdělávání v dospělém věku tak, aby to lidé brali jako součást svého života.

„Jsem dvanáct let nervózní, protože jsme v tomhle směru ještě ani nevyjeli z garáže. Celoživotní vzdělávání přitom musí fungovat od plínek do plínek. Jedna věc je absence vzdělávací politiky, odpovědnost za ni, jednotná datová základna, schopnost měřit zásah, přestože podle OECD víme, že největší návratnost veřejných výdajů je v oblasti vzdělávání,“ uvedla Formánková.

„Víme, že potřebujeme podpořit učitele, protože se mění jejich role. Víme, že potřebujeme změnit rámcový vzdělávací plán, protože jsou pracovní pozice, které ještě neexistují, potřebujeme víc učit kritické myšlení a další dovednosti, protože predispozice celoživotního vzdělávání se budují na základní a střední škole,“ konstatovala.

Děti, které mají rády základní a střední školu, jsou pravděpodobně ty, které budou mezi deseti procenty lidí v dospělém věku, kteří se přirozeně učit budou.

„Je tady ale spousta lidí, kteří se do toho systému už nevracejí a tam jsme na začátku. Problém v celoživotním vzdělávání je, že lidé přesto, že se kvůli AI neuvěřitelně mění požadavky na kompetence pro výkon práce, nevidí potřebu se učit. Musíme se vrátit na začátek a naučit lidi motivovat se k učení,“ radí.

Za povedený projekt označila e-shop rekvalifikací, díky kterému se podařilo dostat zpět do systému vzdělávání 130 tisíc lidí, kteří si následně zdvojnásobili svou mzdu za velmi krátkou dobu.

„Hrozně mě znervózňuje, že lidé nevidí, jak moc se trh práce mění a kolik z nich bude brzy nezaměstnatelných, když se nebudou učit,“ přiznala.

V současných trendech Formánková vidí, že mnoho lidí se ke vzdělávání dostává díky zaměstnavatelům, kteří poslední dva až tři roky začínají investovat do reskillingových programů.

„Potřebujeme i nízkoprahové a flexibilní formáty. Vidíme obrovský trend mikrolearningu, protože někdo se potřebuje učit ráno, někdo večer, někdo tři měsíce intenzivně a jiný zas jen pět minut denně. Pro vlnu, která přijde, musíme mít připravené různé formáty,“ zdůraznila.

Silvie Pýchová vyzdvihla, že Češi patří mezi patnáct nejlepších národů na světě v ICT dovednostech (informační a komunikační technologie), přesto nevíme přesně, jak jsme toho dosáhli.

„Estonci říkají, že pro ně je vzdělávání jako náboženství. Tuto hodnotu mají zakořeněnou napříč celou společností a právě na podobné společné hodnotě by se dalo stavět i v Česku. Jen chybí politická a společenská odvaha otočit systém správným směrem,“ soudí Pýchová.

Tomáš Hazlbauer, ředitel Centra pro demokratické učení, upozornil, že zanedbáváme občanské vzdělávání, které často končí tím, že v patnácti letech dostaneme občanský průkaz.

„Jedna větev je úspěch na trhu práce, to je samozřejmě důležité, a pak je tu druhá větev, ta občanská, která začíná bezpečím, schopností umět být spolu, řešit společné výzvy a problémy. To jsou za mě ty klíčové věci, které nakonec člověk k tomu spokojenému životu potřebuje. Občanské vzdělávání je dnes strašná tragédie, i to jak ho vnímáme jako nedůležité. Ale demokracie potřebuje péči,“ upozornil Hazlbauer.

Trh práce přepíše pravidla

Ekonom Radek Špicar ze Svazu průmyslu a dopravy ČR se zaměřil na kompetence a připravenost českého trhu práce na nadcházející roky. Podle něj česká legislativa umožňuje velký prostor pro inovace, ale dané možnosti nevyužíváme.

„Školy mnohé věci nedělají. Ředitelé navíc nemají čas, protože musejí papírovat,“ uvedl Špicar s tím, že by pomohlo, kdyby se tento systém změnil.

„Na trh práce v příštích letech vstoupí mnoho lidí, které připravíme o práci, na kterou jsou zvyklí. Přitom máme nedostatek pracovních sil – chybí nám sto tisíc lidí na fyzicky náročných pozicích. Na současné struktuře nemůžeme založit konkurenceschopnost do budoucnosti,“ konstatoval Špicar.

Když se firmy chtěly pustit do automatizace a digitalizace, přišly pandemie, inflace a energetická krize, což jim vzalo peníze. Teď navíc podle Špicara v Evropě hrozí širší válečný konflikt.

Přesto ekonom zdůrazňuje, že lidi nebudeme propouštět, ale budeme je chtít rekvalifikovat a upskillovat, což představuje velký úkol pro zaměstnavatele. „I kdyby se firmy chtěly k lidem chovat ošklivě, nemůžou, protože za ně nemají náhradu,“ varoval.

Špicar věří, že ekonomické síly nás na správnou cestu nakonec navedou. Jako inspiraci zmínil Japonsko, které je podle něj o patnáct let napřed. „Lidé tam umírají, mladí spolu nechodí, musejí vše robotizovat. Už nyní vidím náznaky podobných trendů i v Česku,“ upozornil ekonom.