Druhé červnové úterý vrcholí poslední epizodou na Canal+ špionážní minisérie Moloch, v němž se střetli politici, novináři i agenti. Ambice producenta Vratislava Šlajera, scenáristy Štefana Titky a režiséra Lukáše Hanuláka byly velké, podařilo se je naplnit?
Co by se dělo, kdyby se u nás někdo pokusil o atentát na prezidenta České republiky? Tak prý zněla otázka, která před mnoha lety stála za vznikem minisérie Moloch, mezinárodní koprodukce, která v hávu politického thrilleru skrze tři hlavní postavy splétá mocenské hry politiků i zpravodajských služeb několika států. Inspirace skutečností je všudypřítomná.
Naráží se tu na výbuch muničního skladu ve Vrběticích, dezinformační kampaně a hybridní operace, zjeví se tu klausovsko-zemanovská figura prezidenta i ruští agenti, mluví se o závislosti na východní ropě a plynu, ukážou se ukrajinské válečné oběti a na scénu dorazí také někdo jako Světlana Witowská. Je toho hodně.
Moloch, v němž novinář v podání Jana Reváie spolu s „online pátračkou“ Julií Elizy Rycembel odhalují širší konotace onoho atentátu, se ale často mění v odškrtávání reálií ze skutečných zpráv, které jsou všechny v hlavách tvůrců konspirativně propojené. Mnohdy ale poněkud povrchním způsobem, kdy se Moloch zbytečně vzdává koncentrace na detail, který by jeho zásah mohl zostřit.
Možná je to tím, že rozkošatělou story bylo třeba vměstnat do pouhých tří epizod, takže postavy často přistihnete, že se vlastně nebaví mezi sebou, ale mechanismy zápletky vysvětlují vám, nebo vás uměle vábí na to, co přijde dál. Příklady?
„Ve vlaku byla nalezena mrtvá dívka, myslím, že to souvisí s vaším případem.“ „Co by ale dělala česká vojenská jednotka na Ukrajině?“ „Musela něco zjistit, něco, co jim stálo za to ji zabít!“ A tak by se dalo pokračovat…
Je vidět, že filmaři mají takzvaně nakoukáno. Jsou tu mladé „hackerky“ jak ze severských thrillerů, v duchu zahraničních seriálových konvencí zase každou epizodu otevírá s hlavním dějem zdánlivě nesouvisející ponor do minulosti. A dojde i na akci v opuštěné továrně kdesi na Ukrajině, kde se ve finále pátrá po ztraceném archivu komunistické Státní bezpečnosti.
Pro někoho to možná bude překvapivé, ale onu kýženou hloubku či záběr nakonec zajišťuje spíš zakaboněný Miroslav Donutil, jehož prezident je zdaleka nejlépe napsanou postavou.
Je to on, kdo dokáže figuru zajímavě odstínit, vzbudit zájem, skrýt agendu, zkrátka být spíš záludným otazníkem než spěchajícím vykřičníkem jako zbytek zdejšího osazenstva. Jemu jedinému se daří ze zmíněných reálií odpíchnout, neuvelebit se v nich.
Scenárista Titka zmínil inspiraci ve Všech prezidentových mužích, které jsou pro něj prý masterclass v tom, jak napínavě vyprávět formou rozhovorů, což se Molochu daří právě ve scénách s Donutilem, jemuž dopřeje několik výborných monologů včetně projevu před národem, které správně balancují na hraně patosu, jenž k minisérii o bezpečnosti státu svým způsobem patří.
Po třech epizodách tak lze hovořit o sympatickém průměru, který je rozhodně dál než poslední český „politický“ seriál Sedm schodů k moci o kauze Jany Nagyové, jehož každou epizodu uvozovala věta „Jsem novinář a taky pěkná svině“, aby se pak rochnil v bulvárním bahně nejvyšší politiky.
Na špionážní Bez vědomí Ivana Zachariáše ale Moloch nemá, už proto, že jeho tvůrci nedokážou přemýšlet natolik filmově, výtvarně, chcete-li.
V Bez vědomí takto upoutaly už úvodní titulky, v nichž hlavní postavy oddychovaly mrtvolným, vyčerpaným spánkem. Boj tajných služeb se pak rozvíjel skrze dokonalou výpravu ve špinavé Praze plné zašlých zákoutí a opršelých fasád. Moloch bylo celé město.
The post Výbuch, atentát, válka. Moloch odškrtává hodně reálií, ale ví, co s nimi? appeared first on Forbes.
