Renata Frouzová zažila pozoruhodný kariérní obrat. V devadesátých letech do Prahy přivezla francouzské a italské módní značky. Dnes staví školy, které mají vlastní učebnice a kde špičkový pedagogický sbor pomáhá žákům hledat silné stránky a zdravé sebevědomí. „Nikdy jsem neměla mentalitu zaměstnance a i my chceme vychovat budoucí lídry,“ popisuje.
Schůzka s Renatou Frouzovou od začátku probíhá v energickém tempu. Šarmantní žena ve slušivém oblečení provází svou školou a radostně popisuje všechny promyšlené a funkční detaily.
Jsou prázdniny a i bilingvní škola PED Academy v Libni je prázdná. Z vyprávění Frouzové ale je patrné, že mezi zdejšími zdmi vzniká spousta dobrých dětských vzpomínek.
Její profesní dráha začala jednoduše: obyčejným listováním časopisem. „Těsně po vysoké škole jsem viděla v časopise nádherné barevné pánské a dámské svetry značky Kenzo,“ vypráví zasněně. S manželem se tenkrát s nadšením svěřili kamarádům Francouzům a vydali se do Paříže.
„Tím to celé vzniklo,“ říká.
Tak začala první polovina jejího kariérního příběhu. Roky mezi showroomy, přehlídkami a nočními jednáními, během nichž naučila Prahu znát a chtít právě francouzské Kenzo i několik italských značek.
K získání kontraktu pomohlo i to, co se v učebnicích nevyučuje. Správný člověk, správný jazyk, správná chvíle.
„Můj známý Dominik na schůzce francouzsky prohlásil, že jsme jeho dobří kamarádi, že chce, abychom měli první zastoupení, a že si nás ohlídá,“ líčí začátek, po kterém se atmosféra u stolu změnila. To samé se jim pak stalo v Itálii s kamarádem Italem. „Rodilý mluvčí vám udělá neuvěřitelnou zkratku k tomu, jak se uvést na trh,“ dodává.
Druhá polovina se už odehrává v učebnách a na chodbách soukromých škol PED Academy, kde dnes buduje prostředí, které vychovává děti s mentalitou lídra.
To vše stojí na základech rodinných vzpomínek. Maminka-sportovkyně jí nastavila laťku. Tatínek ji zase od malička brával na porady, kde ji naučil větu, již opakuje učitelům i dětem na své škole: „Vy to zvládnete.“
Než se do módy pustila, vyzkoušela i běžné zaměstnání. „Byla jsem zaměstnaná v bance a pouze dva měsíce. Měla jsem svou práci za tři hodiny hotovou a pochopila jsem, že tam nemůžu zůstat,“ říká. Šlo o jednoduchý nesoulad tempa a ambicí.
Devadesátky ji později naučily ještě jednu věc, že svět „venku“ funguje s jinou samozřejmostí. „Najednou vidíte jiný přístup lidí, jiné nasazení, jiný optimismus. Člověk načichnul západním světem, tím přemýšlením, které se teď snažím přinášet i do školství,“ popisuje.
Do mozaiky příběhu patří ještě jeden střípek. Její patnácté narozeniny. „Rodiče mi dali k patnáctinám to, že můžu chodit na brigády a za oblékání si můžu platit sama. Jediné, co mi platili, byl sport,“ směje se dnes.
Paříž, učitelka přesnosti
Perfekcionista, uragán nápadů a netrpělivá žena. „Jsem to všechno a také se pořád a ráda učím,“ pokračuje ve vyprávění.
V Paříži se v devadesátých letech učila přesnosti, nasazení i tomu, že reputace je měna. Kenzo v Československu tehdy prakticky nikdo neměl. Frouzová a její tým byly první, kdo do východní Evropy značku dostal. Až po Praze následovala Moskva.
Za každou objednávkou byly dlouhé dny a ještě delší večery. „V devět třeba začínáte, ale nebyla výjimka, že jsme končili v deset nebo ve dvanáct. Žádný zaměstnanec, který tam s námi seděl, si nedovolil říct, že prostě končí,“ popisuje tempo, které tehdy vnímala jako standard.
Foto se svolením Renaty Frouzové
Tuto mentalitu se snaží otisknout i mezi děti z PED Academy. „CEO je za něco placený, majitel něco dělá. Nerozdělujete svůj život na víkend a nevíkend. Řídíte svůj život svou vizí,“ říká.
Kenzo pro ni znamenalo také školu detailu. Jak kolekci objednat dávno dopředu, co vypovídá o původu oblečení jeho střih, jak připravit prodej i školení pro butiky. Byla to podle ní navíc i škola hranic. „Móda je krásná, ale pokud nejste ten návrhář, tak jste jenom prodejce. Pro mě to přestalo být dostatečně kreativní,“ říká bez obalu.
Značky se navíc vyvíjely a publikum s nimi. „V Kenzu skončil Kenzo, potom tam byl Antonio Marras, a pak to tam převzali jiní lidé,“ říká. Značka se přeorientovala na mladší cílovou skupinu, která v Česku nebyla a dodnes není tak výrazná. „U nás byla cílovka 35 až 55 let, perfektní kvalitní oblečení se strečovými díly a vyšší krejčovina,“ vysvětluje.
Rok 2013 pro ni tuto kapitolu uzavřel.
Rodinnou školu zodpovědnosti, pařížskou přesnost a zvyk umět se rozhodnout si s sebou nesla i do druhé poloviny příběhu. Tou dobou už byli na světě její dva synové a proces učení se novým věcem u dětí do dvanácti let Frouzovou vždy fascinoval.
Od módy ke školství
Ještě předtím, než vznikly bilingvní školy PED Academy, vypracovala s metodikem na učení angličtiny Jaromírem Chladou angličtinu jako kroužky. „Jednoho dne jsem se zeptala anglického učitele Jamese, jak dětem jde čtení,“ líčí. Odpoledne téhož dne mluvila s češtinářkou, která vedla kroužek čtení a psaní. Došla jí zásadní věc, že to samé dítě čte rádo anglicky a nečte rádo česky.
S metodiky a dětskými psychology začali zkoumat proč. Odpověď byla zásadní. V angličtině děti knihu vnímaly v rámci vedlejší emoce.
V češtině se ve skutečnosti plnohodnotné čtení odsouvá až na jaro první třídy. „Je tam dlouhý časový úsek mezi učením se písmenek a ,Ema mele maso‘, kde tahle emoce pak mizí,“ říká Frouzová.
Zájem o jejich kroužky a jejich způsob výuky rostl a dotazy na to, zda nebude dělat školu, se množily. Pět let o tom jen uvažovala a pak se do toho pustila. „Je to papírově nesmírně náročná věc, ale mně vždy a za jakékoli situace dodávají optimismus děti,“ říká.
Další řetězec reakcí byl veskrze tvůrčí. Přizvala autorku Veroniku Volhejnovou, vyvinuly vlastní prototypy knížek, příběhy skřítků „Tosamů“ a chystají se do „profitisku“.
Základní rytmus je jednoduchý. Šest knížek na měsíc, z nichž učitel zvolí čtyři a dvě zůstanou „do zásoby“ pro nově příchozí nebo rychlíky. Každá knížka má tři úrovně obtížnosti.
Nejde o převrat v metodách slabikování, jde o načasování a motivaci. A o tichou rozluku s tím, co si pamatuje z dětství. „Hromadné čtení“ ve frontě podle ní nepěstuje lásku k textu. U ní ve třídách sice všichni čtou ve stejný čas, ale každý ve své úrovni. Silnější se nenudí, slabší se drží v proudu. Podobně přestavěly začátky matematiky s renomovanou speciální pedagožkou Renatou Wolfovou.
Tvrdí, že je jednoduše potřeba udělat vzdělávání v Česku jinak. „Není to o tom, že je naučíme sbírat jedničky, je potřeba je naučit myslet a být flexibilní, umět udělat chybu, umět prohrávat,“ říká.
Nikdy jsem neměla mentalitu zaměstnance a i my chceme vychovat budoucí lídry.
Vznikly tak další autorské materiály, které Denisa Grimmová (autorka filmu Myši patří do nebe) nakreslila jako příběh „Strašidla na hradě“. „U nás se nestane, že by děti neměly rády matiku. Cokoli děláme, děláme na špičkové úrovni, méně nechceme,“ říká.
Ověření přišlo rychle a bez velkých příprav. Do krajského kola matematické soutěže Pangea se přihlásili doslova na poslední chvíli. „V kraji máme z třinácti tisíc dětí jedno první a dvě osmnáctá místa. Víc než půlka třídy se umístila do pětistovky,“ říká pyšně.
Srdcem jejich škol jsou jazyky. Výuka začíná v půl deváté, končí ve tři hodiny odpoledne. Děti mají v rozvrhu víc hodin, než je běžné, a navíc navazující odpolední program, protože jazyk vyžaduje čas. „Letos čtvrťáci dávají úroveň B2 nanečisto. Máme tam dvě děti, které dávají osmdesát procent B2. Advanced mají nejpozději v šesté třídě,“ říká.
A když jeden jazyk funguje, přidá se další. „Po roce španělštiny se děti ve třetí třídě umějí představit, říct, jak se mají, na co se těší o prázdninách, položit otázku,“ říká s lehkým údivem i radostí. „Chtěla bych jim v páté třídě dát čtvrtý jazyk,“ dodává.
Aby to všechno drželo, stojí škola na mnoha bedrech. „U nás se o dítě stará velký a špičkový tým. Není to o tom, že bychom měli jednu třídní paní učitelku, která by zvládla všechno. Na rétoriku chodí herečka, na hudbu sbormistr, na výtvarku akademický malíř,“ vypočítává.
A cíl škol PED Academy? Vychovat úspěšné lidi.
Školy pro budoucí lídry
Podle Frouzové je klíčem mít cíl, vizi a úsilí. A také schopnost trvale překonávat chyby. „Přemýšlela jsem, jak to předat dětem, a sepsali jsme si 22 vlastností, které je chceme naučit,“ říká. Mezi ně patří překonávání výzev, kreativita a inovace, odhodlání, trpělivost, flexibilita. Zároveň školní psychologové mají za úkol objevit jejich silné a slabé stránky, aby mohly růst a rostlo jim sebevědomí.
Školné zde je lehce nad 170 tisíc korun ročně. „Jsme na nejdražším místě v Praze. Ale proti mezinárodním školám jsme úplně zadarmo,“ říká.
Nezastírá, že částí práce je vysvětlování. Souhlasí s číslem z výzkumu, který říká, že až sedmdesát procent rodičů trvá na tom, aby děti byly vzdělávané tak, jak byli oni. „Já bych vám ho potvrdila,“ říká a dodává, že u soukromé školy se někdy pojí očekávání s pocitem „spoluvlastnictví“.
Školy dále rozšiřují, další adresa je Praha-Stodůlky a model „přidávat ročník po ročníku“. Citlivost Frouzové k tomu, co se děje v hlavě dítěte, se podepisuje i na architektuře budov. Má za to, že škola má být prostorem pro prožitky, které se ukládají do dlouhodobé paměti. „Ve školství se často prostě jen šprtá, ale moc se neukládá,“ varuje.
Pro své školy má strategii na dalších pět let. K tomu patří i vlastní nakladatelství PED Books a tím plány nekončí. „Zeptejte se mě na jaře,“ říká s tajuplným úsměvem.
Její dvě kariéry jsou si v něčem až nápadně podobné. Postavila funkční komplexní celek z mnoha promyšlených detailů, podepsala se pod něj vlastním jménem a pracuje na něm se vší vervou.
The post Z Paříže vozila do Česka novou módu. Dnes zakládá školy pro budoucí lídry appeared first on Forbes.
