Zima, tma a vysoké daně. Proč jsou Finové i přesto nejšťastnějšími lidmi na světě?

Už jste si někdy položili otázku, proč jsou severoevropské národy těmi nejšťastnějšími na světě, přestože je v jejich zemích taková zima? Tímhle textem jsme se pokusili rozklíčovat, proč tomu tak ve skutečnosti je.

Člověk by intuitivně čekal, že nejspokojenější budou lidé tam, kde je teplo, svítí tam sluníčko a lidé mohou aktivně něco dělat. Nabízí se Španělsko, Portugalsko, klidně Brazílie. A byť tyhle státy nenajdeme na úplném dně, z hlediska indexu štěstí nejsou ani v top třicítce.

Někdo by si mohl myslet, že půjde o Spojené státy. A proč taky ne? Především kvůli tomu, že jde, a zároveň ještě nějakou dobu půjde, o největší ekonomiku na světě. Takzvaný americký sen se v indexu štěstí nachází až na čtyřiadvacátém místě – celé čtyři příčky pod Českou republikou!

Co ale vlastně znamená být šťastný? Nejjednodušeji by se to dalo přirovnat k tomu, jak blízko je náš život k tomu nejlepšímu možnému. A na tuhle v zásadě jednoduchou otázku nezná odpověď nikdo lépe než země ze severu Evropy.

Finsko, Dánsko, Švédsko, Norsko a nezapomeňme na Island. Pět států, které nespojuje pouze poloha nebo podobné vlajky, ale i ryzí náhled na svět. V indexu štěstí v podstatě hrají vlastní ligu. První čtyři místa patří jim, přičemž Norsko zaostává jen zdánlivě – je „až“ sedmé.

Nejlépe jsou na tom Finové. Země „tisíců jezer a milionů saun“ už poosmé v řadě dominuje indexu nejšťastnějších států. Čím je to tedy způsobeno?

Všechny země severu Evropy mají vysokou úroveň prosperity, sociálního zabezpečení, vzdělání, dožití ve zdraví či svobody dělat vlastní rozhodnutí.

Z hlediska bohatství ani jeden z těchto států nemá hluboko do kapsy. Finové jsou na tom, co se týče HDP na obyvatele, nejhůře, přesto jsou dvacátí na světě. Tajemství štěstí severských národů se však neskrývá jen v ekonomice.

Finsko a všechny nordické státy asi nejlépe charakterizuje koncept, který popsala ve své knize finská novinářka Anu Partanen a nese název The Nordic Theory of Everything (Severská teorie všeho).

Severské štěstí je hluboce zakořeněno v myšlence osvobodit jedince, jak nejvíc to je možné – chudé od charity, manželky od manželů, děti od dospělých a naopak, a tak dále. V tom se podle Partanen skrývá svoboda. Právě potom mohou být vztahy formovány autenticky, nikoli okolními vjemy – jako tím, kolik daný člověk vydělává nebo jak vypadá.

Pakliže lidi osvobodíme od ostatních – jakýchsi finančních pout –, umožníme jim být nezávislými. Navíc tím podpoříme myšlenku, že o sebe budou moci více pečovat, víc si sebe vážit nebo do sebe investovat.

„A přesně to v demokratických státech chceme,“ říká Partanen. Severské státy tak prakticky vykreslují moderní pojetí ideální rodiny, která je sestavena z dospělých, kteří na sobě nejsou finančně závislí.

A to je rozdíl mezi severským a americkým individualismem. Zatímco ve Spojených státech jsou mladí vedeni za ručičku pomalu až k oltáři, v severských státech jsou učeny k soběstačnosti už děti – rodiče je nechávají otrkat životem, protože vědí, že každý si tou cestou musí projít sám, každý tu chybu musí udělat a do té zdi narazit.

Spokojenost a radost

Nejprve je třeba si definovat, jaký je rozdíl mezi těmito pojmy. Radost je intenzivní požitek, zavalující pocit štěstí, často reakce na konkrétní situaci, když člověk dosáhne nějakého cíle nebo něco specifického prožije.

Je to silný, avšak krátkodobý pocit. Spokojenost je naopak hlubší, stabilnější stav klidu a vyrovnanosti. Je to stav, kdy člověk nehledá změnu.

Nordické státy jsou spokojené. Říká se, že mají zvládnuté umění každodenního života. V Dánsku je populární koncept „Hygge“, což je v podstatě dovednost, kdy si člověk dokáže vytvořit podmínky pro to, aby si užil jednoduchý okamžik – zapálil si svíčku, pustil si příjemnou hudbu nebo si vzal do ruky knížku.

Cílem je překlopit jednoduchý okamžik ve speciální okolnost, překlopit každodennost do Vánoc. Možná i proto patří severské státy mezi největší konzumenty kávy na světě.

Lidé tam znají smysl svého života, mají cíl, za kterým si jdou, ale dokážou vidět radost i v životě mimo práci, jak si brzy ukážeme. Když se však tamních obyvatel zeptáte, jak to dělají, sami nevědí a krčí rameny.

Začíná to u politiky

Společným jmenovatelem všech severských států jsou vysoké daně. Jejich nadstandardní mzdy sráží dolů nadstandardně vysoké daně, ale co za ně mají?

Bezplatné vzdělání, zdravotnictví, které funguje na základě takzvaného Beveridgova modelu (systém založený na financování zdravotní péče z daní, který zaručuje všeobecnou dostupnost a rovný přístup ke zdravotním službám pro všechny občany, nezávisle na jejich příjmu – pozn. red.), jedna z nejvyšších mateřských a obecně skvělé sociální zabezpečení. Tamní vlády tedy svým občanům zajišťují veškeré základní lidské potřeby.

Úspěch severských národů leží také v rovné příležitosti pro všechny. Cílem je nikoho nediskriminovat a snažit se mu poskytnout co nejpříznivější startovní čáru.

Finové odvádějí v Evropě osmé nejvyšší daně. Z příjmů fyzických osob jde do státní kasy více než jednapadesát procent. Pro srovnání, Češi neodvádějí ani polovinu toho co Finové.

Větší touha riskovat

Když se podíváme do světa byznysu, zjistíme, že Finové, stejně jako ostatní severské státy, vyčnívají ve světě i v ochotě riskovat. Startupy jako je Oura, Supercell, MySQL, Wolt nebo Rovio, které vytvořilo mobilní videoherní trhák Angry Birds, jsou celosvětově známé.

Finsku se daří rovněž v neziskovém sektoru, což odpovídá vysoké míře politické angažovanosti tamních obyvatel. Finové jsou pátá nejaktivnější občanská společnost na světě a mají též vysokou míru sociální mobility – schopnost lidí zvyšovat jejich standardy žití.

Severské země mají v zásobníku firmy s globálním přesahem, patří k nejinovativnějším na světě, lidé tam zpravidla umějí skvěle anglicky, a navíc jsou k tomu všemu vedeni už od základní školy. Vzdělání je základním stavebním kamenem, na kterém si tyto státy zakládají.

Tajemství jejich vzdělání

Když nahlédneme na severský vzdělávací systém, zjistíme, že je založen na jednoduchosti. Stejně jako všechno. Povinná školní docházka začíná až od sedmi let. Ne proto, že by ji děti nezvládly dřív. Ale proto, aby k učení dozrály a samy po něm zatoužily.

Finští rodiče neřeší, jak by mohli dát svému potomkovi náskok před ostatními. Přehlížejí, zda jejich dítě umí počítat předtím než půjde do školy. Místo toho je nechávají řešit si problémy po vlastní ose, nechávají je být svobodnými tvory. Takhle věří, že jim dají náskok.

První ročníky nejsou o známkách, ale o postupném přizpůsobování se. Hodnocení je do vyšších tříd jenom slovní, což posiluje nebojácnost. Děti se díky modelu nebojí chyb, a právě to je podle seveřanů základem skutečného učení.

V rámci projektu PISA, což jsou testy porovnávající patnáctileté v různých disciplínách, jako je čtení, matematika a vědy, se Finové dlouhodobě umisťují na předních příčkách.

Přestože jim při posledních měřeních čísla spadla, stejně jako celosvětovému průměru, stále jsou v Evropě velmi vysoko. Nejvíce jim jdou vědní obory, kdy jsou celosvětově devátí a v Evropě je poráží jen sousední Estonsko.

U Finů nenajdete velké rozdíly. Gap je mezi těmi nejlepšími a nejhoršími velmi malý. A co víc. Finští žáci dostávají málo domácích úkolů, jejich školní dny jsou krátké, přestávky dlouhé a většina z nich chodí do školy do sousedních vesnic.

Soukromých škol tam moc nenajdete. Na vzdělání je ve Finsku nahlíženo jako na něco, co přichází automaticky. Soustředí se na to, aby umožnili studovat každému bez rozdílů. Vzdělání se tam považuje za základní lidské právo.

Co se týče zkoušení, testy jsou spíš výjimkou. Daleko častější jsou písemky, které obsahují otevřené úlohy. Čas je ve škole využíván efektivně a práce ve škole je důležitá. Rušení vyučování kvůli tomu, že napadlo moc sněhu, nastává zřídkakdy.

Foto Element5 Digital/Unsplash

Učitelská profese má ve Finsku výsostnou pozici. Učitelé tam podstupují náročný výcvik a proces neustálého vzdělávání se.

Systém jim na oplátku zajišťuje vysokou míru autonomie – kdy si vybírají materiály a učí podle své intuice – a nadprůměrné finanční ohodnocení, které se evidentně dlouhodobě Finům vyplácí. Data ukazují, že čím víc je stát schopen do vzdělání dát, tím lepší se zdá být.

Lidé k učitelům mají úctu, protože vědí, že by to nemohl dělat každý. Učitelství není talent, se kterým se člověk narodí, jak si to myslí Američané, ale dovednost, kterou si člověk osvojuje.

Pokud se něco opomíjí, tak je to rozvoj sociálních dovedností. Finové jsou velmi kooperativní, zároveň však jde o velmi tiché a plaché individuality – patří mezi nejintrovertnější národy na Zemi.

Problémem může být i homogenita. Všichni si tam jsou hodně podobní, každý má podobnou mentalitu. Z hlediska náboženství jsou dvě třetiny populace luteránští křesťané.

Finance a rovnováha

Říká se, že peníze hrají roli do určité míry. Jakmile si je člověk schopen obstarat základní potřeby, přestávají být důležité. V severských státech nepotkáte extrémně bohaté ani extrémně chudé. Uvidíte spíš bohaté.

Co se týče evropského srovnání podle měsíčního příjmu, severské země jsou na vrcholu. Všech pět mimo Finsko, které je jedenácté, je v top desítce.

Seveřané nežijí od výplaty k výplatě, pravidelně si spoří a nemají problém si i něco dopřát. Na odiv to ale nedávají. O majetku se ve společnosti taktně mlčí, jakékoli vytahování se penězi je totiž pro seveřany společenské tabu.

Co se týče finančních návyků, ty se v severských státech budují od útlého mládí. Mladí opouštějí rodiny brzy, kdy valná většina během studia na vysoké škole dostává stipendium. Mnoho z nich už paralelně pracuje.

Zatímco Češi opouštějí své rodiče průměrně ve 26 letech, a Slováci dokonce až po třicítce, ve Finsku je to už v jednadvaceti. Přechod do dospělosti tam mají mladí jednodušší.

Velkou roli hrají i dovolené, které rovněž zastupují systémový benefit. Pakliže pracujete rok pro stejného zaměstnavatele, máte nárok na čtyřtýdenní dovolenou v létě a týdenní dovolenou v zimě. Všichni se tam řídí osvědčeným pravidlem, že jen kvalitně odpočinutý člověk může být v práci skutečně efektivní.

Bývalá finská premiérka Sanna Marin dokonce navrhla čtyřdenní pracovní týdny. Ty měly vylepšit už tak dobré ekvilibrium mezi pracovním a soukromým životem. Návrh ale nakonec parlamentem neprošel.

Další pilíř, který přihrává severskému štěstí, je bezpečí a vysoká meziosobní důvěra. Studie Save the Children ohodnotila severské země jako ty nejbezpečnější pro matky. Rodiče tam nemají problém vyslat své děti do parku, matka nemá problém nechat kočárek s uspaným batoletem před obchodem, člověk se nemusí strachovat, když někde něco zapomene.

Vztah k práci

Seveřané nejsou proslulí tím, že jde o ty nejupracovanější národy. Zatímco americká společnost žije pro to, aby mohla pracovat, ve Finsku lidé pracují, aby mohli žít.

Neznamená to však, že ve Finsku není práce důležitá. Startupy tam věří v kolaborativní přístup, který je postaven na pilíři autonomie.

„Když jsou naši zaměstnanci v práci, chtějí podávat výkony,“ řekl Lars Christian Lassen z Novo Nordisku. „Nehodnotíme lidi podle jejich přítomnosti v kanceláři, ale podle jejich výsledků,“ doplnil.

Americkou kulturu spěchu na severu Evropy nehledejte. „Když vidím někoho pracovat do pozdních hodin, řeknu si, jestli ten člověk není náhodou blázen,“ uvádí Partanen ve své knize. Lidé neudělají všechno na úkor práce, nepotřebují za každou cenu předčit druhé.

Finové vidí smysl života i jinde. To jim umožňuje uspět jak v profesní, tak i životní rovině. Mají čas na své aktivity, aniž by jim začala protékat kariéra přes prsty – jako rozjetí vlastního byznysu.

Jejich work-life balance není mýtus, ale spíš ryzí náhled na svět. Takže zatímco Američané místo řešení příčin – jako jsou traumata, stres, izolace či nerovnost – raději předepisují léky, Finové díky jejich modelu nemají s civilizačními chorobami problém.

Lidé v severských zemích nemají problém říct „ne“. Práci berou jako smysluplnou činnost, nikoli jako svou celou identitu.

Za americkým snem do Finska

Tajemství finského propletence tkví především v rovnosti. Systém lidem umetá cestičku k dobrému životu, aniž by je nutil do vyčerpávajícího pracovního kolotoče. Nemusejí tak trávit život v neustálém sprintu za úspěchem. Mohou si dovolit prostě jen žít.

Mohlo by se zdát, že tak opatrovnický stát zabije motivaci, iniciativu a inovace. Protože proč by se měl člověk snažit a být kreativní, když mu vláda naservíruje všechny základní potřeby až pod nos?

Nabízí se však i protiotázka: „Jak může jedinec naplnit svůj potenciál, když mu k tomu systém nevytvoří podmínky?“ Partanen argumentuje, že „pokud stát nezajistí takzvané národní minimum civilizovaného života – tedy vzdělání, zdravotní péči a důstojný příjem pro všechny – selhává ve své základní funkci“.

„Nikdy jsem se nestyděla za to, že jsem součástí systému, který tak jasně vytváří rovnost – a co je nejdůležitější, který tak jasně umožňuje lidem uspět na základě jejich vlastních zásluh,“ uzavírá Partanen svoji knihu.

Chceme-li se tedy stát šťastnějšími, než jsme, měli bychom zkombinovat pozitivní myšlení s realitou – přesně to, co dělají Finové.

The post Zima, tma a vysoké daně. Proč jsou Finové i přesto nejšťastnějšími lidmi na světě? appeared first on Forbes.