Zlatý batát a královo pončo. Iván Argote vystavuje v Praze jiný druh památek

Forbes Před 2 dny

Galerie Rudolfinum bude do 7. září patřit kolumbijskému umělci Ivánu Argotemu, který hravým způsobem pracuje s veřejným prostorem. Obléká sochy, přesouvá památníky a snaží se bořit zažitá historická klišé. V rozhovoru pro Forbes Life prozradil, proč oslavuje holuby, jaký problém má se sochami Kryštofa Kolumba nebo co znamená slovo „chafle“, o nějž obohatil španělský slovník.

Oceňovaný umělec Iván Argote má za sebou velmi úspěšný rok. Právě mu skončila sólová výstava v prestižní newyorské galerii Perrotin, s níž Kolumbijec od roku 2006 žijící v Paříži spolupracuje již patnáct let.

Na posledním bienále v Benátkách vystavil ležící sochu Kryštofa Kolumba a v newyorském parku High Line nedávno instaloval obří sochu holuba, kolem níž se o víkendu bude konat celý „Holubí festival“.

Ještě předtím ale Iván Argote zahájí svou výstavu v pražské Galerii Rudolfinum. Ačkoli samostatně vystavoval v Centre Pompidou nebo Palais de Tokyo a ve sbírkách jej má i Guggenheimovo muzeum, bude to jeho dosud největší sólová přehlídka.

Bavíme se spolu tři dny před vernisáží v čerstvě nainstalované expozici, na vratké lavičce posazené na pružinách, která je jedním z exponátů. Její vtip spočívá v tom, že se lidé, kteří na ní sedí, mají vzájemně vybalancovat – a to nejen obrazně, ale i doslova. Podobně Iván Argote zkonstruoval i velké venkovní plošiny – jedna z nich právě stojí před muzeem v Sao Paulu.

Chvíli to trvá, než najdeme tu správnou pozici, ale jak řeč plyne, zapomínám, že sedíme v podstatě na houpačce. Kolem ze země vyrůstají zelené ostrůvky trávy a keřů, které se budou muset v průběhu výstavy pravidelně zalévat. Mezi nimi se rozvalují torza soch někdejších hrdinů, jejichž kult už v současném světě ztratil své opodstatnění.

Právě práce s veřejným prostorem, jeho sochami a památníky a revize historických narativů jsou ústředními tématy Argoteho tvorby, která je silně zakotvena v intervencích do veřejného prostoru, ale také ve videoartu.

Jeho „maskotem“ se v poslední době přitom stal již zmiňovaný holub – kterého ovšem na výstavě musíte pečlivě hledat. Sochám španělských králů v Madridu oblékal ponča původních obyvatel Jižní Ameriky, které si při koloniálních výpravách podrobili, památník Kryštofa Kolumba přenesl z Kolumbie zpět do Evropy, kam podle něj patří.

I holub je v jeho tvorbě symbolem. Představuje přehlíženého antihrdinu, který žije ve městech spolu s lidmi, ale vítán v nich většinou není – podobně jako některé hluboko zakořeněné interpretace historie v současném světě.

Ve svém díle se často zabýváte různými pohledy na tutéž historickou zkušenost nebo společenský fenomén, ale optikou odlišných zemí a kultur. Jaké největší rozdíly jste vnímal, když jste v roce 2006 poprvé přijel z Latinské Ameriky do Evropy?

Když mi bylo třiadvacet, přiletěl jsem sám do Paříže a skoro nikoho jsem tam neznal. Byl to začátek nové éry. Dokončil jsem studia v Bogotě a vnímal jsem to jako příležitost, jak si vybudovat nový směr v životě i v tvorbě.

Nikdy předtím jsem hranice Kolumbie neopustil. Byl jsem trochu naivní a mnoho věcí mě překvapilo. Hned druhý den jsem navštívil Louvre a byl jsem šokován – všemi těmi předměty, které se Francouzi rozhodli převézt do Evropy. I my v Kolumbii jsme takto přišli o mnoho pokladů. A vůbec si nedokážu představit, že by takové artefakty z jiné civilizace někdo dovezl k nám a ještě to oslavoval.

I proto je v mém díle přítomen motiv „extrakce“, tedy vytržení ze svého přirozeného prostředí a přenesení do jiného. Po staletí přicházelo bohatství do Evropy právě tímto způsobem – tedy z jiných míst na světě. A já z jednoho takového místa pocházím. Teprve tehdy jsem ale pochopil, kam se všechno naše bohatství přesunulo.

Jaké byly vaše první pocity z Prahy?

Byl jsem v Praze již několikrát, poprvé už asi před patnácti lety a teď několikrát, když jsem připravoval výstavu. Je to šperk mezi městy. Před těmi patnácti lety to tu ale bylo trochu jiné. Vaše země byla v Evropské unii nováčkem, nebylo to tu tak „posh“ a neoliberální. Teď jsou tu vidět peníze, nová auta, luxusní butiky. Do Evropské unie jste se již integrovali – v dobrém i ve zlém – a globalizace je tu znát.

Vedle toho je ale Praha fascinujícím městem, díky své historii i architektuře. Je to směs východu a západu, ale i severu a jihu. Máte tu kousky Itálie i Německa, slovanský, ale i středozemní „vibe“. Prolínají se tu různé politické vrstvy. Kolonialismus je tu vnímán jinak než ve zbytku Evropy, protože vaše země nikdy kolonie neměla a naopak bývala okupována. Pro mě je to velmi zajímavé místo, ale je těžké mu porozumět – chce to čas.

Ve veřejném prostoru i v architektuře se tu spíše než s kolonialismem stále vyrovnáváme s komunistickou minulostí…

I my máme v Latinské Americe s komunismem zkušenost, ale úplně jinou. Levice je u nás tradičně spojována s aktivismem a bojem za sociální spravedlnost a kvůli vlivu Spojených států byla stíhaná. Můj otec byl za své politické přesvědčení vězněn, mučen a potýkal se s výhružkami jen proto, že byl unionista. V Československu to bylo naopak – právě levicový režim byl ten opresivní.

Iván Argote, Wild Flowers, Augustus, A Hip

Nutí mě to zamýšlet se, jak jsou různé věci vnímány tady nebo jinde. Dokážu si představit, že je u vás přítomno trauma z oněch časů, ale i nostalgie po nich. A nad tím se tu podle mě stále jako duch vznáší blízkost Ruska a obavy z války, které tu pociťujete daleko více než zbytek Evropy i díky tomu, že sem přichází mnoho Ukrajinců.

Zmínil jste svého otce. Byl to právě on, kdo váš přivedl k umění?

Můj otec nebyl umělec, byl to aktivista, politik a učitel. Naši rodiče nás vychovávali velmi svobodně. Mohli jsme se zabývat, čím jsme chtěli, a já jsem si tuto svobodu nakonec našel v umění. Na univerzitu v Bogotě mě vzali už v šestnácti letech. Chtěl jsem se věnovat animaci, nejdříve jsem studoval grafický design a poté film.

Česká republika v oboru animace vyniká; mám rád řadu krátkých filmů, které tu vznikly. Inspirovaly mě i v tom, že tu animace byla důležitým polem pro kritické politické vyjádření. Vždy jsem tíhl k vizualitě a k akci, zajímalo mě konceptuální umění a vnímal jsem ho jako dobrý způsob, jak reflektovat své myšlenky. I na těch workshopech, které pořádal můj otec, děti malovaly, ale šlo mu především o to, naučit je kritickému myšlení.

I vy po celém světě pořádáte workshopy pro děti. Mají na nich vyrábět transparenty proti tomu, co jim vadí. Jejich výsledky je ostatně možné vidět i na výstavě. Je něco, v čem se děti po celém světě shodují?

Každé místo je úplně jiné a liší se i témata, která děti řeší. Například když jsem pracoval se skupinou dětí v Cotonou (Benin), mnoho z nich protestovalo proti tomu, že musejí opustit školu. Bylo jim okolo třinácti let a rodiče chtěli, aby pracovaly a pomáhaly doma, přitom ony chtěly dál studovat. Bylo pro mě velmi silné vidět, jak s těmi bannery před své rodiče předstoupily.

V Argentině bylo znát, že jsou děti zvyklé protestovat spolu s rodiči. Mnoho z nich tam dokonce přišlo s politickými slogany, protože je znají z domova. A například v Barceloně jsem v roce 2010 pracoval na týdenním projektu se skupinou dětí, kterým se město rozhodlo zavřít jejich školu s odůvodněním, že se v dané části města rodí málo dětí a místní samospráva školu nechtěla dotovat.

Byla to speciální základka se zaměřením na tanec a pohyb, přišla jim příliš experimentální. I tam děti protestovaly za to, aby jim vrátili školu. Nakonec je místo ní banka…

V Praze takový workshop proběhl ještě před zahájením vaší výstavy. Byl jste překvapen, s čím místní děti přišly?

Tady děti protestovaly třeba proti domácím úkolům nebo těstovinám. Nepřekvapilo mě, proti čemu protestují, ale spíše jakým způsobem. Ze začátku byly velmi stydlivé, zamlklé, nechtěly se k ničemu vyjadřovat. Úplný opak Spojených států, kde děti začnou křičet jeden přes druhého a jsou velmi participativní.

Tady trvalo velmi dlouho, než se se mnou vůbec začaly bavit. Ani jejich rodiče mi s tím moc nepomáhali. Nakonec se mi je povedlo zaujmout, jen to trvalo opravdu dlouho. Lidé jsou tu velmi rezervovaní.

Oblékáte ještě sochy v parcích?

Ty, které jsem potřeboval obléknout, už jsem oblékl. Začal jsem v Kolumbii a pak jsem trávil nějaký čas v Madridu, kde jsem narážel na spoustu soch králů a dobyvatelů. Vždy mě zajímá, co má socha vyprávět o minulosti dané země, co oslavuje a proč. A tam jsem vnímal, že velká kapitola z historie chybí.

Proto jsem se rozhodl podniknout intervenci, kterou jsem nazval Turisté. Pokračoval jsem v Los Angeles, které dříve bývalo španělským městem, a pak jsem ve Španělsku oblékl i Kryštofa Kolumba. Byl jsem v šoku, když jsem zjistil, že 12. říjen je tam stále oslavován jako státní svátek – vztahuje se k roku 1492 a objevení Ameriky.

To od té doby Španělé nezažili nic lepšího, co by mohli oslavovat? Co třeba konec Francovy diktatury nebo války? Španělsko má tak krásnou kulturu, která je mimochodem velmi promíchaná s tou arabskou, a toto by se, myslím, mělo změnit.

Je ještě nějaký jiný památník, se kterým máte problém?

Poslední socha, kterou jsem chtěl obléci, byla malá socha Kryštofa Kolumba v newyorském Central Parku. Ale nepovedlo se mi to, protože ji bedlivě střeží – nonstop tam stojí několik policistů.

Velkou pozornost vzbudila také vaše nová obří socha holuba v newyorském parku High Line. Proč vzdáváte hold právě holubům?

Kurátoři High Line oslovili skupinu umělců s tím, aby vypracovali návrhy na novou monumentální sochu, která by stála na tamním výstavním místě The Plinth (v překladu podstavec, pozn. red.). Já jsem předtím ale naopak strávil spoustu času tím, abych sochy z podstavců sundával, protože si myslím, že veřejný prostor má být horizontální. Toto pro mě tedy byla velká výzva.

S motivem holubů jsem pracoval už dříve, mám je například na fotografiích ze série jezdeckých soch, natáčel jsem je ve svých videích. Obývají ulice měst, sochy a památky, ale přitom jsou tak trochu undergroundovým živočišným druhem. Studoval jsem informace o životě holubů a jejich chování a zjistil, že v různých oblastech světa mají různou reputaci.

V určitých historických epochách holuby chovali zámožní lidé, kdežto nyní jimi všude spíše opovrhujeme. Žijí na okraji, skrývají se, a proto mě napadlo vytvořit monument všem neoblíbeným a odstrčeným, které holubi reprezentují.

Hlavní sál Galerie Rudolfinum jste přetvořil na park s živými rostlinami a sochami. Je možné vnímat jej jako vaši vizi veřejného prostoru?

Je to spíše takové imaginární náměstí, na kterém najdeme trochu jiné památníky, než na které jsme zvyklí. Je to můj kritický pohled na monumentalitu – rád vzdávám hold zdánlivě banálním věcem. Je tu socha polibku v podobě dvou jazyků nebo velký zlatý batát, který nevtíravě oslavuje zemědělství.

Pro mě je symbolický také v tom, že brambory pocházejí z Jižní Ameriky, odkud se rozšířily do celého světa a všude jsou dostupným jídlem. Beru tento prostor jako laboratoř – prostředí parku nebo zahrady, které bychom uvnitř muzea nečekali. A rád sleduji reakce návštěvníků.

Věnujete se také video artu; na výstavě je možné zhlédnout například provokativní krátký film, kde olizujete tyč v hromadné dopravě, v dalším tancujete před obrazem v galerii a jedno se také vztahuje ke slovu „chafle“ (šaflovat), které jste vymyslel. Co znamená?

V roce 2016 jsem se v Bogotě účastnil open callu na novou sochu do centra města. Namísto nového objektu jsem ale dostal nápad, že vytvořím nové slovo, které by bylo tímto památníkem. Nedal jsem mu ale žádný význam, jen jsem náměstí pojmenoval „La Plaza del Chafleo“, tedy Náměstí „šaflování“, kam chodíme, abychom „šaflovali“.

Bylo mi jasné, že se lidé samozřejmě budou ptát, co to znamená „šaflovat“, ale během několika let si to sami pro sebe definují – respektive to definuje samo místo. Může to znamenat prodávat drogy, ale klidně i jít na rande, líbat se, dát si svačinu nebo si jen chvíli odpočinout. Místo hmotného uměleckého díla jsem dal lidem nové slovo jako nástroj.

Tento nápad prezentuji právě prostřednictvím videa, které spekuluje o tom, co to může znamenat. Zároveň jsem kvůli jeho natáčení vytvořil řadu městských intervencí – na příkladu opuštěné telefonní budky v Buenos Aires jsem třeba nabídl, že „šaflovat“ může znamenat starat se o opuštěná místa. Myšlenkou je, že pomocí svých činů můžeme transformovat prostor, ve kterém žijeme – a stejně tak i pomocí jazyka. I proto je „šaflovat“ slovesem označujícím nějakou akci.

Kdy jste si naposledy pořádně „zašaflil“?

Každý den si trochu „zašaflím“! Když pracuji, občas se zastavím a zatancuju si, abych se odreagoval. Na této výstavě jsem „šafloval“, třeba když jsem připravoval místnost s dětskými kresbami, protože to vyžadovalo dávku improvizace.

Na jakých dalších projektech v poslední době pracujete?

Pracuji rád s veřejným prostorem i drobným způsobem – například v rámci výstavy v New Yorku jsem opravoval praskliny v chodníku barevnými spárami. Věnuji se také filmu. Natočil jsem například film, který pod hladinou mapuje celou řeku Seinu od pramene do ústí moře pomocí podvodních dronů. Zkraje vidíte spoustu rostlin i zvířat, ale jakmile řeka protéká městem, plave v ní spousta odpadu. Když to vidíte, nutí vás to zamyslet se, jak využíváme vodní zdroje.

Další můj projekt se pak bude týkat migrace. Věnuji se ale stále především veřejnému prostoru a jeho lokálním specifikům. V současné době pracuji pro město Chicago na jednom díle, které jsem nazval „plovoucí muzeum“ a týká se komunity Portorikánců. Vztah mezi Spojenými státy a Portorikem je totiž velmi zvláštní, je to zvláštní druh kolonie, kde část lidí volá po osamostatnění.

Když pracuji na něčem podobném, musím se bavit s místními a nastudovat si spoustu informací – a právě to mě na práci s veřejným prostorem tolik baví. Galerii beru naopak spíše jako prostor pro experiment. Výstava je pro mě podobná jako kniha, kterou musíte editovat, aby jejím myšlenkám čtenář rozuměl a četla se mu snadno.

The post Zlatý batát a královo pončo. Iván Argote vystavuje v Praze jiný druh památek appeared first on Forbes.

Pokračovat na celý článek