Arménský premiér bojuje s církví a ruskými špiony. „Je to předvolební strategie,“ říká tamní novinář

Investigace.cz Před 6 dny

Podle arménského novináře Harutjuna Mansurjana začíná ráno obyčejného Arména tím, že sahá po telefonu a otevírá sociální sítě premiéra Nikola Pašinjana. „Jsou věci, o kterých je ostuda vůbec mluvit. Každý den nový skandál. Každý den si říkáte, že už to nemůže být absurdnější – a přesto to pokračuje,“ říká novinář. Napětí v zemi vygradovalo koncem letošního června, kdy premiér oznámil, že policie zmařila pokus o státní převrat. Následovala vlna zatýkání – za mřížemi skončilo nejméně deset osob, převážně z řad duchovenstva. Mezi zadrženými je i arcibiskup a patriarcha Arménské apoštolské církve, ale také ruský miliardář Samvel Karapeťan, vlastník největší arménské energetické společnosti.

Harutjun Mansurjan

Vystudoval ekonomii, profesně se věnuje televizní produkci a žurnalistice. Má více než 25 let zkušeností v médiích – působil v Centru mediálních iniciativ / Internews a sedm let pracoval v redakci Rádia Svobodná Evropa / Rádio Svoboda v Praze. V současnosti vede Hetq Media Factory, vzdělávací program pro mladé novináře. Je autorem řady rozhlasových a video reportáží, dokumentárních filmů a investigativních projektů. Za svou práci získal několik novinářských ocenění.

V posledních dvou letech se geopolitická orientace zemí na Kavkaze mění ze dne na den. Kam dnes podle vás směřuje Arménie – na Západ, nebo na Východ, tedy směrem k Rusku?

Řekl bych, že na Západ. Ale ne vždy tomu tak bylo. Zlom přišel během války v Náhorním Karabachu v roce 2020. Do té doby většina arménské společnosti vnímala Rusko jako tradičního spojence, na kterého se dá spolehnout. Válka ale všechno změnila. Mnozí pochopili, že Rusko sleduje výhradně své vlastní zájmy – a může nás klidně zradit. Od té doby začala být potřeba evropské orientace stále zřetelnější.

Mluvíme tady o veřejném mínění, nebo o oficiálním kurzu vládní politiky?

O náladě ve společnosti. Nemám k dispozici konkrétní průzkumy, ale cítíte to – zvlášť v Jerevanu. Město dnes působí evropsky – cenami, službami i životním stylem. Pokud jde ale o vládu, tam je situace složitější. Navenek působí prozápadně, ale pak najednou premiér Pašinjan sedí 9. května na vojenské přehlídce v Moskvě, přímo vedle Alexandra Lukašenka – s nímž má, jemně řečeno, chladné vztahy. Je zjevné, že tam neseděl z vlastní vůle. Putin ho tam jednoduše posadil. A to ukazuje, jak hluboká je dodnes závislost na Rusku.

Takže v Arménii všichni sledují Pašinjanův každý krok?

Ano, politika je v Arménii všudypřítomná. Když si jdete s přáteli sednout na kávu, stejně nakonec skončíte u toho, co dělá vláda, co napsal Pašinjan na sociální sítě a podobně. Každý má jiný názor – jeden nadává na Rusko, druhý na Pašinjana, třetí ho naopak obhajuje. A to je známka hluboké polarizace. Společnost je rozdělená – a politici ten rozkol vědomě využívají.

V čem ten rozkol spočívá?

Arménská identita dlouhodobě stojí na několika pevných symbolech – hora Ararat, památka na genocidu (v rozmezí let 1915 a 1918 Turci zavraždili přibližně 1, 5 milionů Arménů, pozn. red.), historická Arménie, církev. To jsou pilíře, které držely národní vědomí pohromadě, a zvlášť v diaspoře vždy hrály klíčovou roli.

Dnes se ale tyto základy začínají zpochybňovat. Premiér se najednou ptá: „Proč bychom měli mluvit o Araratu, když máme horu Aragac?“ nebo „Je vůbec nutné pořád lpět na vizi historické Arménie?“ (Velká část historické Arménie, včetně jezera Van a posvátné hory Ararat, se dnes nachází na území Turecka, pozn. red.)

Na první pohled jde o legitimní témata k diskuzi. Ale ve světě, který je čím dál chaotičtější, a v době, kdy Arménie čelí zásadním výzvám, tyto výroky působí spíš jako záměr odvést pozornost, vyvolat rozkol a připravit si půdu pro udržení moci. Není náhoda, že do voleb zbývá jen rok.

Čili to vnímáte jako součást předvolební strategie?

Ano, podle mě volební kampaň už de facto začala. Kdyby se teď podařilo podepsat mírovou dohodu s Ázerbájdžánem, byl by to pro Pašinjana obrovský politický úspěch. Jenže se to zatím nedaří. Od poslední války o Karabach uplynulo téměř pět let, tři roky od masového exodu Arménů z Arcachu – a přesto dohoda stále není uzavřena.

Pašinjan opakovaně tvrdí, že text je připraven. Lidi už ale nebaví čekat a ptají se, proč – navzdory četným ústupkům ze strany Arménie – podpis stále nepřichází.

Aby se od této nečinnosti odvedla pozornost, otevírají se a do veřejného prostoru se záměrně vkládají jiná kontroverzní témata. Premiér často zveřejňuje na svých sociálních sítích vyjádření, jež jsou šokující nejen svým obsahem, ale i jazykem. Jeho styl komunikace dnes mnohým připomíná spíše influencera než státníka.

Přesto má Pašinjan legitimní mandát. Byl zvolen v demokratických volbách – jak v roce 2018, tak i po krizi v roce 2021. Ačkoli je často kritizován, většina Arménů uznává, že nebyl dosazen – zvolili jsme si ho sami.

Ale co ty nedávné případy zatýkání opozičních politiků? To už působí jinak, ne tak demokraticky.

Jistě, a je to důvod k vážnému znepokojení. Za posledních sedm let byla v Arménii zahájena celá řada trestních stíhání – ať už proti bývalému prezidentovi Robertu Kočarjanovi, různým podnikatelům, nebo lidem z politických a ekonomických elit. Ale žádný z těch případů neskončil pravomocným rozsudkem. Nikdo nebyl skutečně odsouzen za korupci nebo vlastizradu.

Když se podíváme na současné dění, vidíme opakující se vzorec: vlna zatýkání přichází pár dní poté, co premiér veřejně prohlásí něco jako: „Tenhle půjde sedět. Tenhle shnije v podzemí KGB.“ A skutečně – vzápětí se rozběhne trestní stíhání, odebere se poslanecká imunita, jako například v případě Sejrana Ohanjana. To přece nemůže být náhoda. A už vůbec to nepůsobí dojmem nezávislé justice.

Premiér přitom sám říká: „Já to vím, já mám informace.“ Je jasné, že ty informace má od bezpečnostních složek. Ale proč to říká veřejně? Proč nekoná policie nebo prokuratura nezávisle?

Když premiér ukáže prstem a určitý člověk je vzápětí zatčen, vrhá to stín na nezávislost bezpečnostních složek. Tohle zkrátka není evropská politika.

Platí podobné ukazování prstem i na představitele církve?

Ano. A to i přesto, že podle ústavy a všech právních zákonů je Arménská apoštolská církev oddělena od státu. Ještě před několika lety sám premiér Pašinjan tvrdil, že stát by se do církevních záležitostí neměl vměšovat – že jde o neziskovou organizaci se svou vlastní strukturou a problémy.

Tak proč je najednou dodržování celibátu duchovních záležitostí státu? Dnes premiér prohlašuje, že církev potřebuje „očistu“. Navrhuje zřízení výboru, který by měl kontrolovat samotné duchovenstvo. Výsledek? Společnost se dál rozděluje – jedni premiéra brání, druzí ho nenávidí, další útočí na samotnou církev.

Zatímco země čelí zásadním výzvám – například otázce tzv. „Meghrinského“ či „Sjunického“ koridoru, který by měl propojit Ázerbájdžán s jeho enklávou, Nachičevanskou autonomní republikou nebo zhoršující se bezpečnostní situaci –, premiér raději otevírá kulturně-politické války. Těžko to považovat za náhodu. Spíš to připomíná klasickou taktiku: rozděluj a panuj.

Myslíte si, že jsou mezi zatčenými i skuteční ruští agenti?

Těžko říct. To by měla být práce bezpečnostních složek a vyšetřovacích orgánů. Ale nemyslím si, že se Arménii skutečně podařilo vymýtit ruský vliv, obzvlášť v silových strukturách. Už za sovětských časů byla tajná služba KGB všudypřítomná – v církvi, v parlamentu, ve vládě. Po získání nezávislosti tito lidé jednoduše nezmizeli, zůstali tady, nikdo je neodstranil, tehdy to ani nebylo reálně možné.

Když se k moci dostal Pašinjan, mnozí věřili, že začne skutečný proces demokratizace. Očekávali jsme, že udělá to, co se podařilo v pobaltských zemích nebo v Česku: otevře archivy, zavede lustrační zákony, spustí systém prověřování lidí. Jenže za sedm let neudělal nic z toho. Dokonce se o to ani nepokusil – i když o tom často mluvil.

Pokud by to s odstraněním ruských struktur skutečně myslel vážně, musel by jednat: otevřít archivy, provést očistu institucí, zavést pravidla. Místo toho sbírá kompromitující materiály a používá je tehdy, když se někdo veřejně postaví proti němu. A to už není cesta k demokratizaci – to je nástroj moci.

Zdá se, že Rusko se dostává do konfliktu jak s Ázerbájdžánem, tak s Arménií. Kreml oznámil, že zadržel představitele ázerbájdžánské mafie v Rusku, a Ázerbájdžán na oplátku zadržel členy tamní ruské zločinecké struktury. Může toto napětí s Ruskem paradoxně vést ke sblížení obou zemí – protože jste, jak se říká, na jedné lodi?

Nemyslím si, že bychom byli „na jedné lodi“ s Ázerbájdžánem. Ázerbájdžán i Rusko si dnes navzájem ukazují sílu – Baku ví, že za ním pevně stojí Turecko. Ale Arménie si podobné chování dovolit nemůže.

Západ to chápe. Ví, že Arménie byla po celá desetiletí pod silným ruským vlivem. A také ví, že nemůžeme ze dne na den říct: „Odteď jsme součástí Evropy.“ Tak to nefunguje. Ani pobaltské státy, ani Česká republika – přestože už dlouho patří k EU i NATO – se zcela nezbavily ruského vlivu. Tyto věci nejde vymazat jedním rozhodnutím. Je to dlouhodobý proces.

Proč by společný nepřítel v podobě Ruska nemohl přispět k příměří s Ázerbájdžánem?

Mezi lidmi v Arménii panuje skutečná nenávist vůči Ázerbájdžánu a Turecku – zejména po poslední válce o Karabach a násilném vysídlení původních arménských obyvatel z Arcachu, z jejich historické domoviny. Tato nenávist je často silnější než hněv vůči Rusku. Přestože v politickém diskurzu bývá Moskva označována za hlavního viníka, obyčejní lidé tuto rétoriku většinou nepřijímají.

V zemi žije více než sto tisíc karabašských uprchlíků a mnozí z nich přišli o své blízké. To rezonuje ve společnosti. Pět let je příliš krátká doba na to, aby bolest a vzpomínky odezněly.

Do hry vstupuje i národní identita a historická paměť. V Arménii pravděpodobně každý zná někoho, kdo válkou osobně trpěl. Svou roli hraje také náboženství: my jsme křesťané, oni jsou muslimové. A tohle symbolické rozdělení zůstává zakořeněné.

Co se týče ruského vlivu v regionu – v Gruzii je dnes víceméně jasné, kam se země ubírá. Doufám, že Arménie se tímto směrem nevydá. Ale realita je jiná – zmítáme se mezi Východem a Západem.

Tomu napomáhá i evropská politika dvojích standardů. Když Ursula von der Leyen podává ruku autoritářskému vůdci Ázerbájdžánu Ilhamu Alijevovi a podepisuje s ním dohody o dodávkách ropy a plynu, přestože ví, že jejich část pochází z Ruska a obchází se tím sankce, i ti nejvíce proevropští Arméni se ptají: Opravdu o tohle stojíme?

Koncem minulého roku vaše redakce Hetq publikovala investigativní text o tom, jak Rusko přes Arménii prodává zlato. Jak často Rusko využívá Arménii jako zemi pro obcházení sankcí?

Často se mluví o tom, že Arménie „pomáhá Rusku“. Ale nejde o nějakou vědomou státní strategii. Jde především o byznys. Lidé prostě využívají příležitosti.

Po ruské invazi do Ukrajiny zamířily do Arménie tisíce Rusů – s nimi přišly peníze a nové obchodní kontakty. Vývoz i dovoz prudce vzrostly. A zdaleka se to netýká jen zlata: podobně je to s ropou, technologiemi nebo třeba textilem.

Například ruská ropa dnes proudí přes Ázerbájdžán a Evropa nad tím z velké části přivírá oči. Paralelní dovoz funguje i u technologií, které mohou být použity ve zbrojním průmyslu. Zboží putuje přes Arménii, Gruzii nebo Kyrgyzstán – a státy tomu příliš nebrání.

A když tomu nikdo systematicky nebrání, systém funguje překvapivě hladce.

Autorka rozhovoru: Kristina Vejnbender