Benátky jsou místem, kde se historie a současné umění potkávají v nečekaných podobách. Třeba v nenápadném kostele, v němž stojí několikametrové drátěné sousoší z dílny Veroniky Kudláčkové Psotkové.
Sedím na břehu benátského kanálu, před sebou italské espresso. Výhled na protilehlý ostrov Giudecca mi tu a tam narušují jen okolo plující „autobusy“; ona benátská vaporetta.
Zářijové italské odpoledne jako z filmu – slunečné a prosycené vůní vypraného prádla; bytostnou součástí většiny italských klikatých uliček. Příliš úzkých, než aby se v nich dennodenně vyhýbaly desetitisíce turistů a turistek.
Tedy nás všech, kdo jsme se přijeli na vlastní oči přesvědčit o proslulé kráse ostrovního města umění, kdo jsme se vydali na letošní Bienále architektury a další výstavy, jichž je město, velikostí odpovídající přibližně středočeskému Berounu, na podzim plné.
Dopíjím kávu, posunkem ruky se loučím s holohlavým postarším číšníkem. Namířeno mám do renesančního kostela Santa Maria della Visitazione. Na violoncello tu v tento den hraje česká violoncellistka Terezie Kovalová (v roce 2019 zařazená do našeho výběru 30 pod 30).
Mladá žena s vlasy obarvenými na bílo sedí uprostřed kostelní lodi. Na sobě černý top s výraznými krátce střiženými rukávy, volné bílé zvonové kalhoty přecházejí u kotníků v tmavé odstíny.
„Zpívající cellistka,“ častuje Kovalová sama sebe. A má důvod – k dlouhému útlému krku strunného nástroje je připnutý malý mikrofon. Její vokalický zpěv se rozléhá kostelem až k podobiznám padesátky svatých vyobrazených na stropě. Příznačné je, že první píseň jejího nového alba nese název Chrám.
Zpívané melodie znějí tu v tichu, tu v doprovodu violoncella i reprodukované instrumentální hudby. Tu si umělkyně sama „dýdžejuje“ bosou nohou na panelu ležícím na podlaze. Nad její hlavou a kolem ní se tyčí sousoší z dílny jiné české ženy – sochařky Veroniky Kudláčkové Psotkové.
S Terezií se potkaly až v den koncertu v brzkých ranních hodinách na letišti v Praze. „Terezie pro mě byla sázka na jistotu, chtěla jsem, aby její performance dílo rozšířily o další rozměr,“ podotýká Psotková.
„A to spojení mě teď úplně dostalo,“ přiznává, zatímco si z očí olemovaných tyrkysovou linkou otírá slzy. Veronika Kudláčková Psotková žije a tvoří nedaleko severočeských Loun, olomoucký přízvuk ale nezapře. Sytě zrzavé vlasy spadají energické čtyřicátnici přes obličej, v uších se houpají velké kruhové náušnice ze dřeva.
Její objekt s názvem Perpetuo byl navržen přímo pro benátský svatostánek. Ostatně to byla právě Itálie, která v sedmnáctém století dala vzniknout baroknímu sochařství, jež Psotková propsala do svého díla. Do jeho „dynamické kompozice, dramatických gest a vířivého pohybu postav“.
V sousoší jich lze napočítat na tři desítky; konkrétně dvacet tři figur a sedm torz. Ty se v jakési křivce tyčí do úctyhodné výšky šesti metrů. „Ušité“ jsou z drátu o průměru osm milimetrů. Jedna socha váží asi pětadvacet kilogramů.
„Jen jednou se mi podařilo najít tenčí,“ krčí rameny vizuální umělkyně, absolventka Vysokého učení technického v Brně v ateliéru sochaře Michala Gabriela. K drátovaným sochám ji podle vlastních slov přivedla potřeba najít materiál, se kterým lze pracovat okamžitě a napřímo.
A právě drátěné postavy už jsou dnes jasně rozpoznatelným podpisem autorky. „Její dílo se tak stává dechberoucí prostorovou kresbou,“ lákají pořadatelé na výstavu v katalogu, asi stostránkové knize s pevnou vazbou. Vyšla pod záštitou společnosti Valea Art, jejímž prostřednictvím výstavu finančně podpořili jedni z nejbohatších Čechů – manželé Komárkovi.
Perpetuovské figury jsou zhotoveny v nadživotní velikosti. „Jedna odpovídá asi člověku a půl,“ přemítá autorka. Dostat takto rozměrný objekt z Česka do ostrovního města, kde v nejužších uličkách od sebe dva protilehlé bloky budov dělí sotva padesát centimetrů a kde se de facto vše přepravuje na lodích, nebylo vůbec snadné.
Socha na místní ostrov Dorsoduro doputovala lodí, rozdělená na několik částí. Kvůli výšce nákladu nebylo možné dopravit se na místo po hlavní tepně – Canalu Grande. Ostrov bylo nutné obeplout. „Vyložili ji pár desítek metrů od kostela, do něhož jsme sochu museli dopravit vlastními silami,“ vzpomíná Psotková.
Veřejnosti byla site-specific instalace upevněná na samostojné kovové konstrukci zpřístupněna v květnu u příležitosti doprovodného programu Bienále architektury. Areál kostela v jiné budově hostí též bulharskou expozici Pseudonature. Na klášterním dvoře tak například stojí „sněžné dělo“ – jež ve skutečnosti produkuje mýdlovou pěnu – „zasněžující“ protilehlý solární panel. Jde o jakýsi absurdní dialog stroje a přírody o nevyužité energii.
Santa Maria della Visitazione poskytuje útočiště výstavám již od devadesátých let. Každou však musí „posvětit“ kněz. Vystavené dílo se tu vyjímá, kostel je totiž dnes vyjma integrálních nástěnných a stropních maleb ponechán bez výzdoby. Výjimku tvoří barokní výjev od italského mistra Padovanina znázorňující seslání Ducha svatého.
Sítě a ideál krásy
Navzdory použitému materiálu – kovovému drátu – působí celé sousoší vzdušně, až vzletně. Skrz mezírky mezi dráty proniká světlo. Po setmění postavy na nekonečné bíle omítnuté stěny kostela vrhají své abstraktní stínové dvojníky. „Drátěný materiál zjemňuje a mírní realismus, který je bytostně vlastní figurální soše,“ podotýká Psotková.
Sousoší zde skrz tvar jakéhosi neuzavřeného šišoidu tvoří portál. „Je možné jím projít jako bránou, ale zároveň má v půdorysu tvar neuzavřené ležaté osmičky, takže je možné vlastním tělem tuto smyčku uzavřít, splynout tak s jejím dynamickým děním,“ konstatuje kurátor instalace Robert Janás.
Symbolika sítě instalovaná v kostelní lodi je očividná. Propojení. A obdobně jako se lidé dříve propojovali spolu skrze setkání s Bohem na mši, jsou dnes ve spojení neustále. A to právě skrze sítě – v tomto případě ty sociální.
Onen „začarovaný kruh“, jenž pomyslně dokončíme tím, že do něj sami vstoupíme, pak symbolizuje možná úskalí, jimž při používání sociálních sítí čelí každý z nás. „K síti se upínáme jako lidé k náboženství,“ upozorňuje přítomné obecenstvo Psotková.
Foto Se svolením Veroniky Kudláčkové Psotkové
Umělkyně tak skrze vlastní pojetí sochařského ideálu krásy, jehož kořeny sahají až k antickým figurám, formuluje zásadní myšlenku: „I klasičtí sochaři a malíři kdysi idealizovali zobrazené – dnes k tomu používáme filtry a nástroje sociálních sítí. Touha po dokonalosti zůstala stejná a věčná, mění se jen prostředky, kterými ji naplňujeme,“ popsala.
Perpetuo není první interakce sochařky reagující na náboženskou architekturu. Její figury, vyobrazující Marii a Josefa s dítětem obklopené anděly, se vznášely už v kapli svatého Josefa ve Slavětíně u Trutnova. Socha Božího doteku – oné Michelangelovy ruky ze Sixtinské kaple – se upevněná na ocelových lankách pnula mezi mraky na pražském Chodově a později ve středočeské vesnici Voděrádky.
Psotková navíc není jediná Češka, jež své dílo spojila s benátskými sakrálními stavbami. Kostely se vyjímají také na nejnovějších plátnech Jakuba Špaňhela, jednoho z nejprodávanějších současných českých malířů.
V severoitalské metropoli si před půldruhým rokem pořídil ateliér. Dvě skromné místnosti v gotickém domku v centru Benátek. A protože byl zrovna ve městě, performance cellistky Kovalové zasazené do impozantního sousoší Psotkové si nemohl nechat ujít.
O dílo tuzemské figurální sochařky navíc před pár dny projevil na Instagramu zájem i proslulý americký spisovatel, který je nyní na návštěvě v Česku v souvislosti se svou novou knihou odehrávající se částečně v Praze, Dan Brown.
Na svém profilu zveřejnil fotografii zachycující ženskou figuru s hlavou zahalenou ve vinoku (tradiční ukrajinské pokrývce hlavy). Jde o sochu Psotkové visící nad ulicí Dlouhá v centru Prahy. Sochařka ji vytvořila jako gesto v souvislosti s válkou na Ukrajině vzdávající hold všem tamním matkám.
V posledních letech expozice ve svatostánku na břehu kanálu Giudecca zřizovala výhradně kurátorská a produkční společnost VeniceArtFactory. Pod současnou českou instalací je podepsaná spoluzakladatelka společnosti Francesca Giubilei, světlovlasá žena drobné postavy se zastřeným hlasem a výraznými tmavými obroučkami brýlí kolem očí.
Rovněž spolukurátorka právě probíhající výstavy designu s názvem Extinction / Salvation. I zde se jedná o akci napojenou na probíhající Bienále architektury, zvanou Venice Design Biennial. V současné expozici můžete vidět například konceptuální počiny další české umělkyně, sklářky Anny Jožové.
A stejně jako obří socha Veroniky Kudláčkové Psotkové jsou i barevné skleněné objekty Jožové v Benátkách k vidění až do listopadu. Plánujete-li podzimní Benátky, je cíl cesty – vyjma tradičních bienálských destinací jako Arsenale a Giardini – jasný. Santa Maria della Visitazione.
Dlouhé tóny Terezie Kovalové už zde sice patrně nezaslechnete, stihnout byste ale mohli přednes básní Tomáše Pavlíka, inspirovaných mimo jiné právě dílem sochařky Psotkové.
The post České umění v srdci Benátek: když se kostel promění v galerii i koncertní síň appeared first on Forbes.
