Co Čechům nejvíc brání v tom, aby se stali sebevědomými lídry? A jak se řízení proměňuje v éře trvalé nejistoty? Právě o tom debatovali v rámci Exclusive Room na konferenci Lepší Česko marketingová expertka Pavlína Louženská, vydavatel Juraj Porubský a uznávaný ekonom Radek Špicar.
Podle Špicara (na úvodní fotografii) jsou Češi národem zaměstnanců. Podnikatelská odvaha je v tuzemsku spíš výjimkou, což souvisí i s tím, že máme obecně strach prohrávat. „Jsme země, která se bojí rizika a neúspěchu,“ prohlásil ekonom a poukázal na odlišnou mentalitu ve Spojených státech.
„Když se v USA po porážce zvednete, považuje se to za něco nesmírně pozitivního,“ zdůraznil. Je tedy podle něj potřeba začít se dívat na jizvy jako na důkaz, že se člověk umí vrátit. Jedině tak můžeme jako země směřovat výš a globálněji.
Za další výrazný problém Česka Špicar označil nízké ambice. „Češi nechtějí dobývat svět. Stačí jim dobýt republiku a tím to hasne,“ podotkl ekonom. Například v Izraeli, který nedávno navštívil s podnikatelskou misí, by prý nikoho ani nenapadlo zakládat firmu s ambicí dobýt jenom místní trh.
„Tam je nejmenší ambicí dobýt Spojené státy a ve většině případů je to dobýt celý svět,“ řekl ekonom s tím, že v tuzemsku místo toho často vyhraje rozumná spokojenost. „Češi nechtějí budovat velké firmy, protože jejich work-life balance by byl úplně v troskách.“
To je podle ekonoma legitimní volba jednotlivce, ale v součtu to znamená menší počet firem, které by utvářely globální obraz regionu.
Foto Martin Svoboda
Na to navázal vydavatel Juraj Porubský, který vzpomínal na rok 2010, kdy se svým týmem do Česka poprvé přivezl titul Forbes. Svět tehdy procházel hospodářskou krizí.
„Lidé se na nás koukali a ptali se, jestli je teď správný čas. Nikdo tomu nechtěl věřit,“ uvedl Porubský. „Cílem však tehdy bylo přinést inspiraci a vytvořit komunitu, která uvidí, že se dá podnikat s ambicí i v nestabilní době,“ dodal.
Dnes k tomu přidává i druhou nohu, kterou je vzdělávání, a k němu sdílené know-how. „Přinesli jsme do Česka MIT Sloan Management Review (českou verzi mezinárodního magazínu – pozn. red.), aby byly všechny informace na jednom místě,“ pokračoval vydavatel. A proč právě teď?
Momentálně podle Porubského opět žijeme ve světě plném nejistot. Za rohem zuří válka a je rozbouřená geopolitika, do toho probíhá klimatická transformace a nástup umělé inteligence.
Jeho recept na řízení v takové době je o řemesle. Je nutné decentralizovat rozhodování. Chce také pěstovat kulturu testování. „Pojďme to vyzkoušet, něco se naučíme,“ zmínil.
Pavlína Louženská vyzvala publikum, aby se přeorientovalo z toho, co je špatně, na to jak přemýšlet, aby šlo dělat věci správně. „Věřím, že budoucnost je taková, jakou si ji uděláme společně,“ uvedla své vystoupení.
Foto Martin Svoboda
Připomněla, že budoucnost je plurální. Vždycky jsou mnohé budoucnosti a pravda je kontextová. Může být souběžně pravda, že technologie nás odcizují a zároveň nikdy nebyla taková žízeň po fyzické blízkosti a komunitě.
Louženská dále upozornila na dva megatrendy, které prostupují současnou společností. Rozvoj moderních technologií, který byl za posledních padesát let rychlejší než za předchozí dvě století, a proměna rozhraní. „Průměrné dítě nás překoná v technologické gramotnosti už v osmi letech,“ upozornila. „A 26 procent dětí ve věku šest až jedenáct let mluví denně na Alexu,“ připomněla.
Tahle proměna dopadne na práci rychleji, než si uvědomujeme. „Do budoucna každý z nás bude pracovat s technologiemi, které pro nás mohou být jako asistenti,“ vysvětlovala. Nepůjde podle ní o nějakou pseudolaboratoř v koutě, ale o „digitální kolegy“, kteří dělají reporting, rešerše, první drafty a kvalitu měří stejně neúprosně jako lidé.
„A protože 65 procent dnešních dětí bude pracovat na pozicích, které si dnes nedokážeme ani představit, je potřeba začít kultivovat dovednosti, včetně těch měkkých. Ty budou konkurenční výhodou. Nejistota se stane naší novou kreativitou. Neodstraníme ji, ale můžeme si ji ochočit,“ myslí si Louženská.
Změna mentality je ale podle všech tří diskutujících během na dlouhou trať. Podle Porubského jsou na budoucnost nejlépe připraveni ti lidé, kteří chtějí od života změnu: „Úlohou lídrů je pak vytvořit správné prostředí, motivaci a pak opakovaně vysvětlovat proč, kudy a jak. Jiná cesta než komunikace a trénink není.“
Podle Louženské se na budoucnost můžeme připravit stejně, jako když se chystáme vystoupat na Mount Everest. „Trénujete, připravujete se na scénáře, co budete dělat, když dostanete výškovou nemoc v prvním táboře, a co budete dělat, když bude pršet. Ani trh se nebude koukat na vaše IQ, ale na vaše AQ, tedy jak moc jste adaptabilní,“ vysvětlila Louženská.
A tak se tři linky řečníků spojily do jedné. Špicar pojmenoval, co Čechy drží při zemi. Porubský ukázal, že opatrnost není strategie. A Louženská ujasnila, že budoucnost je paletou možností, do kterých nevstoupíme tím, co si myslíme, ale tím, co každý den trénujeme.
Nejistota podle spíkrů sice nikam nezmizí, ale může se stát novým prostorem, ve kterém začneme růst.
The post Co podle expertů dusí české sebevědomí? Bojíme se prohrát a nechceme dobýt svět appeared first on Forbes.
