David Lynch v DOX. I v nehybných obrazech se mohou ukrývat příběhy, tvrdil

Forbes Před 1 měsícem

Očekávaná výstava výtvarných prací letos zesnulého režiséra Davida Lynche v Centru současného umění DOX přináší sondu do estetického cítění jedné z nejdůležitějších osobností světového filmu. Kultovní snímky na ní však nehledejte, síla je v detailu a drobných příbězích.

V Centru současného umění DOX začala poslední výstava výtvarného díla slavného amerického režiséra Davida Lynche (1946 až 2025), na níž se letos zesnulý umělec ještě osobně podílel. Snad ironií osudu nese název Up In Flames (V plamenech), s nímž se počítalo už dříve.

Oheň byl umělcovým oblíbeným motivem, ale neblaze ovlivnil i závěr jeho života, kdy v L.A. vypukl mohutný požár. Zplodiny ve vzduchu se dost možná podepsaly na jeho už tak závažném zdravotním stavu, jemuž krátce poté, 16. ledna, podlehl.

V té době už se velice intenzivně připravovala jeho pražská výstava, která vznikla z iniciativy kurátora Otty M. Urbana. Ten Lynche zhruba půl roku předtím v jeho domě osobně navštívil, aby spolu vybrali díla z ateliéru, která ještě nikdy nebyla vystavena. Plánované zahájení výstavy se o dva měsíce odložilo, protože se po Lynchově smrti řešila jeho pozůstalost – a do ní spadala i díla, která měla putovat na výstavu.

„Hlavní argument, který rozhodl o tom, aby se za těchto podmínek výstava vůbec mohla uskutečnit, byl, že šlo o poslední projekt, který Lynch viděl, podporoval a který se mu líbil,“ říká kurátor. Snažil se ukázat především díla z Lynchova studia, která ještě nikdy vystavena nebyla.

Tím posledním je cyklus sedmadvaceti drobných černo-červených kreseb, které je podle Urbana možné vnímat jako Lynchův testament a kurátora inspirovaly i ke koncepci celé výstavy. Nápadně totiž korespondují se sedmadvaceti miniaturami, které Lynch na začátku sedmdesátých let kreslil na vnitřní stranu papírových krabiček od sirek.

„Díky tomuto propojení, o němž dnes nikdo neví, nakolik bylo náhodné, jsme si řekli, že výstavu nebudeme dělat chronologicky. Chceme ukázat kontrast mezi starým a novým a hledat v Lynchově tvorbě spojitosti a kontinuitu,“ představuje koncept výstavy Otto M. Urban.

Nejde však o kontinuitu s dílem filmovým – samotné ikonické filmy amerického režiséra, jako jsou Sloní muž, Modrý samet, Mulholland Drive nebo seriál Městečko Twin Peaks, na výstavě připomínány nejsou.

Jejich estetika se do Lynchova výtvarného díla nicméně propisuje (ale stejně tomu může být i naopak). Promítá se tu zato několik krátkých filmů, v nichž hraje prim výtvarný jazyk a animace. Jsou mezi nimi i rané experimenty z období, kdy Lynch ještě studoval na akademii ve Filadelfii. Právě tam začal poprvé pracovat s filmem jako pohyblivým obrazem, aniž by ještě pomýšlel na režisérskou dráhu.

Lynch tvrdil, že i v nehybných obrazech se mohou ukrývat příběhy: „Většinou jsou v nich malé příběhy. A někdy jsou náhodou tyhle malé příběhy zajímavé. Malé příběhy se odehrávají ve velmi krátkém čase. Ale při prohlížení nehybného obrazu můžeme zapojit mysl i emoce a malé příběhy tak mohou přerůst ve velké příběhy,“ píše se v autorově citátu na výstavě.

Ve své výtvarné tvorbě se Lynch věnoval mnoha technikám. „Nebál se ani nových technologií, například manipulaci se scannerem nebo práci s photoshopem, a hledal možnosti, jak je tvůrčím způsobem využít,“ říká Urban.

Vedle experimentálních fotografických technik a animace Lynch povětšinou pracoval na papíře formou kresby, akvarelu i grafiky. Jeho nejdůležitější tisky vznikaly v pařížské dílně Item éditions, jak je možné vidět i na krátkém dokumentárním snímku na výstavě.

Právě díky této litografické dílně se Urbanovi při přípravě výstavy, kterou měl v hlavě už několik let ještě od dob, kdy působil v Národní galerii, podařilo s umělcem osobně propojit.

První tisky, které Lynch v Paříži realizoval, pracovaly i s červenou barvou, všechny následující už ale byly černobílé (v barvě pak Lynch udělal už jen sérii dřevorytů). „Pokud vnesete do obrazu trochu stínu nebo tmy, mysl se tam může zatoulat a snít. Barva je trochu moc skutečná, je příliš blízko. Moc vás nenutí snít. Pokud je všechno vidět a je příliš mnoho světla, věc je taková, jaká je, ale není nic víc,“ zdůvodňoval dříve sám Lynch, proč barvy nevyužíval.

Reprodukcemi si vydělával peníze i na tvorbu svých filmů. Například ke vzniku kultovního snímku Mazací hlava podle Urbana přispěl prodej reprodukcí kresby Ukřižování ze sedmdesátých let, jejíž originál nenápadně visí mezi ostatními díly na výstavě.

Lynchovo výtvarné dílo odráží jeho svébytný pohled na krásu, kterou nacházel třeba v ruinách opuštěných továren nebo deformacích lidského těla.

„Byl fascinován zchátralou architekturou. Upoutala jej v šedesátých letech, když žil ve Filadelfii. První fotografie opuštěných továren ale vznikaly až začátkem osmdesátých let v Londýně, New Yorku, New Jersey i v polské Lodži, kam často jezdil za svými přáteli,“ říká Urban. Tato architektura podle něj Lynche upoutala svou skrytou historií a rozpadem. „Často ji viděl jako metaforu rozpadajícího se lidského těla,“ dodává kurátor.

I samotné lidské tělo ale Lynch zobrazoval, především ve fotografii. Akty schválně deformoval v torza nebo se na nich zaměřoval na neobvyklé detaily. „Je v nich vidět zájem o prvek kontrastu, který prostupoval celou Lynchovou tvorbou, včetně filmu,“ vysvětluje Urban, který tento prvek sám využil při instalaci výstavy.

Na jedné stěně jsou pověšené velké barevné oku lahodící fotografie, které by se daly použít i do módního časopisu, a proti nim je vybrán cyklus Distorted Nudes, kde Lynch do aktů zasáhl tak, aby na nich vynikly například amputované končetiny. Rád pokoušel divákovo oko tím, že mu nabídl světelně i barevně libě působící zvětšený detail něčeho, co za hezké obvykle považováno není – například jizvy nebo modřiny.

„Tím se rázem změní náš pohled na tuto věc, protože se přistihneme, že se nám líbí něco, co by se nám líbit nemělo. Lynch tento princip využíval k hledání krásy tam, kde ji běžný člověk nehledá. Je škoda, že s jeho tvorbou pojem krásy obvykle není spojován, protože pro něj krása byla velmi důležitá,“ tvrdí Urban.

Lynch několikrát navštívil Prahu, když tu spolu s hudebním skladatelem Angelem Badalamentim a naším symfonickým orchestrem natáčel hudbu ke svým kultovním filmům. Na jedné z těchto návštěv jej svým objektivem zachytil i fotograf Karel Cudlín. Právě zmíněná fotka otevírá tento článek.

„Bylo to v roce 1996, když tu natáčel hudbu k Lost Highway,“ říká Urban k fotografii, která visí hned v úvodu výstavy. Po této Lynchově návštěvě Prahy ale zůstala ještě další stopa: „Když jsem hledal Lynchovy vazby k Česku, procházel jsem různé noviny a časopisy z té doby. V jednom z rozhovorů jsem si všiml zmínky, že se nahrával. Pátral jsem po ní a ozval se mi člověk, který má tuto nahrávku doma na videokazetě. Je to nesestříhaný půlhodinový rozhovor, který měl v nějaké formě běžet v Kinoboxu,“ říká Urban.

Nahrávku v DOX zdigitalizovali a nyní přemýšlejí, jak ji použít v rámci doprovodného programu k výstavě.

Ten bude probíhat především na podzim, ale částečně už také přes prázdniny. „Našimi partnery jsou Národní filmový archiv a kino Ponrepo, kteří přes léto organizují Filmové léto s Lynchem v našem letním kině,“ uvádí kurátor. Budou se v něm promítat nejen Lynchovy filmy, ale i snímky, které jej ovlivnily, a součástí doprovodného programu budou i koncerty.

„Jednáme například s Lynchovou oblíbenou zpěvačkou Chrystabell a s dalšími interprety,“ říká Urban. Velkou poctu Lynchovi chystá DOX na leden příštího roku – 16. ledna to bude totiž rok od jeho úmrtí a 21. ledna by režisér a výtvarník oslavil své osmdesáté narozeniny.

The post David Lynch v DOX. I v nehybných obrazech se mohou ukrývat příběhy, tvrdil appeared first on Forbes.

Pokračovat na celý článek