Rakev s jeho synem byla dva roky po pohřbu vykopána ze země a odcizena. Požadované výkupné nakonec ale zaplaceno být nemuselo, schránka s ostatky se našla a byla znovu řádně uložena. Přesto dynastii miliardářů založenou Friedrichem Flickem jeden kostlivec nadále straší – vyskakuje ze skříně, do níž se rodina pokouší schovat patriarchovu nacistickou minulost.
Před osmdesáti lety se svět těžce vzpamatovával z ran druhé světové války. Součástí pokusu o aspoň částečnou katarzi bylo říjnové odstartování norimberského procesu, soudu s předními pohlaváry hitlerovského Německa.
V procesu bylo souzeno přes dvacet nejvýznamnějších nacistů, bylo však jasné, že jde o neúplné, a tím pádem nedostatečné zúčtování.
Proto ve snaze ukázat na další viníky katastrofy navazovaly na hlavní proces v příštích měsících další. Celkem jich bylo dvanáct a v pátém z nich, trvajícím od dubna do prosince 1947, byl z válečných zločinů obžalován průmyslník Friedrich Flick.
Reakce zámožného muže na obvinění? „Cítím se nevinen,“ prohlásil. Vše ale přece jen „zaflickovat“ nešlo, i když… Ne, nepředbíhejme!
Friedrich Flick, narozený v červenci roku 1883, měl velké podnikatelské schopnosti, to mu upřít nešlo. Ještě zřetelněji se však při hodnocení jeho osobnosti jeví fakt, že se, mírně řečeno, velmi nehezky namočil. A že jeho byznys z rozpoutaného válečného pekla profitoval, a tedy v tomto pekle ještě přitápěl.
Flick těžil už z první světové války, během níž nashromáždil značný kapitál. Po prvním z globálních konfliktů, za takzvané Výmarské republiky, narostlo jeho bohatství do extrémních rozměrů díky založení podniků v uhelném a ocelářském průmyslu.
Po nacistickém převzetí moci v roce 1933 začal Flick režim mohutně finančně podporovat – odhaduje se, že dohromady mu věnoval bezmála osm milionů říšských marek. Spíš než dar to ale byla investice: Flickovy podniky tyly z arizace, při níž byli Židé nuceni odprodávat své společnosti, mnohdy za zlomek ceny.
Coby člen nacistické strany byl muž, kterému svěšené koutky úst propůjčovaly přísný výraz, jmenován rok před vypuknutím války vojenským ekonomickým vůdcem. I on byl tedy führerem, přesně řečeno Wehrwirtschaftsführerem.
Foto The U.S. government. – Mazal Library/Green Series, vol. VI/Wikipedia Commons (Public domain)
Co dělá takový vojenský ekonomický vůdce? Samozřejmě se stará o zbrojení. A to Flick vykonával s germánskou „pintlich“ posedlostí.
Potřeboval k tomu mnohačetné pracovní síly, avšak to nebyl speciálně po zahájení války žádný problém: Flickovy doly, ocelárny a muniční závody vzkvétaly zásluhou otrocké práce osmačtyřiceti tisíc nuceně nasazených.
Nebožáci nejenže dělali prakticky zadarmo, ale především v tak nelidských podmínkách, že jich – jak píší poválečné publikace – mohlo zahynout až osmdesát procent, to je děsivé číslo.
Krátce po válce byl magnát zatčen a posléze na něj došla řada v Norimberku. Společně s ním v procesu figurovalo pět ředitelů jeho holdingu, i za ně pan nejvyšší s vytrvalou tvrdošíjností opakoval: „Nic nás nepřesvědčí o tom, že jsme váleční zločinci!“
Americký vojenský tribunál naopak nic nepřesvědčilo, že Flick válečným zločincem není. Za válečné zločiny a za zločiny proti lidskosti byl odsouzen na sedm let, přičemž do trestu byla započítána doba, kterou za mřížemi strávil při čekání na proces.
Takže sláva a hurá? Brzděme s jásotem, brzděme s konstatováním, že spravedlnosti bylo učiněno zadost. Následné řádky dají bohužel mnohem víc za pravdu skeptikům, kteří tvrdí, že spravedlnost je slepá.
Na základě kontroverzní milosti vyšel odsouzený z vězení předčasně, už v srpnu roku 1950. A rozhodně se nedal na pokání. Nepřesné je dokonce konstatování, že se nadechl k obnově vlastního impéria. Friedrich Flick začal impérium dravě a velkolepě rozšiřovat.
Pomohlo mu v tom, že soud mu sice vzal několik let na svobodě, nevzal mu však ani fenik z jeho jmění. Ačkoli to paragrafy umožňovaly, trest propadnutí majetku nezahrnoval.
Flickův koncern se sice i tak smrskl na čtvrtinu, poněvadž na územích ovládaných Sověty docházelo k plošným konfiskacím průmyslových závodů. Nicméně z toho, co mu díky soudní benevolenci zbylo – a také díky mnoha konexím –, dokázal vybudovat říši, jejíž věhlas a kredit musíme vzhledem k jeho minulosti označit za skandální.
Za pouhých pět let od propuštění ovládal Flick více než sto společností, jejichž roční obrat převyšoval dvě miliardy dolarů. V té samé době se stal majoritním akcionářem automobilky Daimler-Benz, produkující vozy značky Mercedes…
Skandální? Jistě, ale jsou ještě skandálnější věci.
Například, že válečný zločinec obdržel v poválečné éře řadu vyznamenání. A to včetně Velkokříže s hvězdou a šerpou Řádu za zásluhy Spolkové republiky Německo, Bavorského řádu a byl rovněž jmenován čestným senátorem Technické univerzity v Berlíně.
Kdepak, minulost nebyla pro Flicka žádným závažím, které by mu bránilo stoupat vzhůru. Vůbec žádným závažím, protože se ocitl na úplně nejvyšší příčce: svého času byl absolutně nejbohatším Němcem, což znamenalo, že byl i jedním z nejmajetnějších lidí planety.
Pokladny průmyslového krále praskaly, ale ve prospěch osob, jež za války v jeho fabrikách trpěly, jim odlehčeno nebylo. Flick jakékoli odškodnění jdoucí tímto směrem odmítal s tím, že k tomu necítí sebemenší právní či morální povinnost.
Tento postoj si udržel až do své smrti v červenci roku 1972; potomci se přece zachovali jinak a věnovali miliony dolarů na odškodnění židovských válečných dělníků.
Tedy někteří potomci se zachovali jinak. Syn Friedrich Karl, který převzal otěže rodinného podniku, neměl podle autora knihy o historii Flicků Thomase Rangeho „intelektuální ambice vypořádat se se složitostí německé historie a s tím, jak do ní byla zapojena jeho famílie“.
Navíc se i Friedrich Karl zapletl s politikou, ta naštěstí pro něj aspoň nebyla hnědá. V osmdesátých letech dvacátého století byl aktérem aféry s nelegálními politickými dary, jež vedla k rezignaci německého ministra hospodářství a předsedy parlamentu. Friedrich Karl popřel, že by o něčem věděl – po vzoru otce trval na nevinně a na rozdíl od otce nebyl obžalován.
Když špinavá věc s dary vrcholila a otřásala Německem, prodal Flick mladší celý koncern za více než dvě miliardy dolarů Deutsche Bank a stáhl se do ústraní.
Ústraním bylo Rakousko, domov jeho třetí a o dvaatřicet let mladší manželky, s níž má dvojčata. Těm bylo v roce 2006 sedm let, když Friedrich Karl zemřel. Celkově po sobě zanechal čtyři děti – všechny jsou luxusně zabezpečeny, střeží si soukromí a na veřejnosti nechtějí vystupovat. Logicky, neboť by se nevyhnuly dotazům na původní pramen jejich bohatství.
Právě toto bohatství přimělo vykradače hrobů, aby odcizili rakev s Friedrichem Karlem a žádali šest milionů eur za její navrácení. Neúspěšně – ostatky byly nalezeny v Maďarsku a tři chycení vyděrači odsouzeni.
„Manžel je zpátky doma, modlitby byly vyslyšeny,“ oddychla si vdova po miliardáři Ingrid Flick, vděčná za šťastný konec dramatu.
Šťastné konce existují, o tom není pochyb, avšak v historii rozhodně nejsou pravidlem. Ani na lidskou spravedlnost v ní není radno spoléhat – kdyby tomu tak bylo, právě odvyprávěný příběh by se nestal. Nestal by se příběh o zločinci, jenž pohádkově zbohatl. Příběh, který jinak nemá s pohádkou společného vůbec nic.
The post Investoval do Hitlera. Z válečného zločince se později stal nejbohatší Němec appeared first on Forbes.
