Zuzana Havránková se letos stala historicky nejmladší profesorkou na Univerzitě Karlově. Devětatřicetiletá členka výběru Forbesu Top vědkyně Česka je jednou z nejcitovanějších českých ekonomek. Z jejích výzkumů čerpá OECD, Světová banka, Mezinárodní měnový fond i Evropská komise. Působila přitom v Berkeley, na Stanfordu i na Novém Zélandu.
Věnuje se tématům jako je ekonomie práce, energetika a mezinárodní ekonomie. Její články publikují nejprestižnější vědecké časopisy světa a aktuálně například přepracovává jeden z nich pro magazín Nature. Špičkovou vědu zvládá dělat jako matka čtyř dětí, které vychovává společně s ekonomem Tomášem Havránkem.
„Klíčem je dělat v práci jen věci, ve kterých jste dobrá, a netrávit žádný čas na sociálních sítích,“ doporučuje vědkyně, která doktorské studium dokončovala krátce před narozením třetího dítěte. A dizertační práci obhajovala jen pár dní před porodem.
Vědeckou dráhu si vybrala i díky tomu, že jí nabízela větší flexibilitu pro skloubení práce s rodinným životem než soukromý sektor. Na rozdíl od kolegů v přírodních vědách nemusí trávit dlouhé hodiny v laboratoři a pracovat na svých projektech může odkudkoliv. Třeba z Litomyšle, kde v současnosti žije.
Spoustu času ale tráví také v zahraničí. Za posledních patnáct let pracovně navštívila všechny kontinenty. Vyrůstala přitom v jednom z nejchudších regionů Slovenska.
A právě dětství v Gemeru, sužovaném sociálními problémy, ji přilákalo k ekonomii, jejíž krásu spatřuje v tom, že se snaží zlepšovat životy lidí a hledá způsoby, jak se mohou mít lépe.
Ve své vědecké práci se zabývá metaanalýzou – statistickou metodou, která kombinuje výsledky více studií, čímž zvětšuje výzkumný vzorek a přináší spolehlivější výsledky.
„Překládám stovky akademických publikací do výstupů použitelných v praxi,“ přibližuje Havránková, která působí na Institutu ekonomických studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.
Co byly zásadní milníky na vaší cestě do role jedné z nejmladších profesorek a nejcitovanějších ekonomek v Česku?
Určitě to byly formující pobyty v zahraničí, nejprve studijní, pak pracovní. Strávila jsem půl roku na Helsinské univerzitě, řadu měsíců na Kalifornské univerzitě v Berkeley a v bližší minulosti na Canterburyjské univerzitě na Novém Zélandu.
Tam jsem zjistila tři věci. Zaprvé – slušnou vědou se lze na mezinárodní úrovni docela dobře živit. Zadruhé – zrovna v ekonomii se nemusíme na Univerzitě Karlově bát porovnání se zahraničními špičkami. Zatřetí – pořád ale máme opravdu hodně co zlepšovat, a baví mě se na tom podílet.
Jak se liší vědecké prostředí v Česku a v zahraničí?
Největší rozdíl je ve financování. Za stejnou práci si ekonom na Stanfordu vydělá mnohonásobně, někdy řádově více než v Praze. To znamená, že v Česku musíte stále shánět jiné zdroje financování, abyste utáhli výzkumnou skupinu, mohli zaplatit doktorandy a tak dále.
Jinde v zahraničí to už máte zahrnuté automaticky v takzvaném institucionálním financování a máte víc času na samotnou vědu. Můj názor je, že pokud chceme mít v tuzemsku nějaký dopad na mezinárodní vědu a být užiteční, nemůžeme financovat všechny obory ve všech regionech. Musíme se zaměřit na to, kde máme největší komparativní výhodu.
Foto Michael Tomeš
Věnujete se hlavně ekonomii práce, mezinárodní ekonomii a energetice. Proč zrovna těmto tématům?
V energetice jsem začínala při doktorském studiu, než jsem zjistila, že je možné uživit se vědou. Pracovala jsem řadu let v jedné z největších energetických firem. Energetika je ale v ekonomii malý obor.
Člověk musí diverzifikovat. A ekonomie práce a mezinárodní obchod jsou mnohem širší obory, které jsou relevantní jak z vědeckého hlediska, tak z hlediska praktického využití pro zemi typu Česká republika.
Citují vás instituce jako je Mezinárodní měnový fond, Světová banka, Evropská komise či americký Kongres. Jak se dá z Litomyšle dělat světová věda?
Podobně jako z Prahy. Z globálního pohledu je Litomyšl malé město u Prahy. Bydlení v Litomyšli s rodinou je příjemné, ale samozřejmě z pracovního hlediska je důležité nesedět pořád v Litomyšli, ale ani v Praze nebo obecně v Evropě. Klíčem ke světové vědě je osobní kontakt se světovými špičkami v oboru. To vám nenahradí Zoom konference ani ChatGPT 5.
Co vás nejvíc baví na ekonomii, respektive na vědě?
Nejlepší pro vědce jsou takové ty heureka momenty, kdy najednou přijdete na řešení problému, se kterým jste se předtím trápila dny, týdny, někdy i měsíce. To je skvělý zdroj endorfinů.
Konkrétně v ekonomii se můžete dívat skoro na jakýkoliv problém, jakékoliv téma, protože všude hraje roli porovnání nákladů a výnosů. Ekonomie sama o sobě nestačí, ale bez ní také nemůžete odpovědně udělat skoro žádné větší společenské rozhodnutí.
Na čem aktuálně pracujete?
Především na revizi článku pro Nature Human Behaviour, ve kterém se díváme na to, jak krása ovlivňuje mzdu. Hezčí lidé vydělávají víc, ale vypadá to, že to není diskriminace, že to není přímo kvůli vzhledu. Vzhled je překvapivě spojen nejenom s věcmi jako je sebevědomí, ale také zřejmě s inteligencí.
Na jaké další zajímavé výzkumy jste hrdá?
Před pár lety jsme publikovali v Journal of International Economics článek, který počítá společenské náklady cel v mezinárodním obchodě. Samozřejmě jsme měli docela štěstí s načasováním, teď je ten článek poměrně solidně využíván v akademii i mezinárodními institucemi.
A z nedávné doby je to určitě článek v Nature Communications, kde vyvíjíme novou metodu metaanalýzy, což je zjednodušeně shrnutí výzkumu na určité téma při očištění o různé chyby a problémy. Také máme v rámci většího projektu článek vrácený k přepracování ze samotného Nature, tam je tématem replikovatelnost ekonomie.
Foto Michael Tomeš
Podle čeho si vybíráte témata, kterým se chcete věnovat?
Teď už hlavně podle toho, jestli mě to baví. Dřív samozřejmě, a to nebudu zastírat, hrálo hlavní roli to, jestli je to téma vůbec publikovatelné ve špičkovém časopise. Takže třeba ten článek o vlivu krásy na výši mzdy mě prostě baví a případná publikace v Nature Human Behaviour by byl hezký bonus.
Kde se výsledky vašich výzkumů objevují v praxi?
Když vezmu právě vliv krásy na výši mzdy, tak ve Spojených státech musí viník dopravní nehody často platit škody způsobené na vzhledu, což staví přesně na tomto výzkumu. Velké téma je ale také diskriminace na základě vzhledu.
Většina našeho výzkumu má ale přímočařejší využití. Centrální banky například čerpají z našeho výzkumu ohledně toho, jak lidé reagují na změny úrokových měr. Parlamenty zase pracují s výzkumem týkajícím se vlivu letního času na spotřebu elektřiny. A mezinárodní instituce typu MMF využívají například data z našeho článku o nákladech cel.
Jak se čtyřmi dětmi zvládáte špičkovou vědu, která vyžaduje i pobyty v zahraničí? A ptá se na tuhle otázku někdo vašeho manžela?
To se ptáte dobře a rovnou si už i odpovídáte, protože my výzkum s manželem často děláme spolu. A když jsme v zahraničí, tak jsme tam spolu všichni a děti tam chodí do školy, jako nedávno na Novém Zélandu.
Člověk na to není sám. Máte také spoluautory v Česku i v zahraničí. Klíčem je dělat v práci jen věci, ve kterých jste dobrá, a netrávit žádný čas na sociálních sítích. Pak můžete pracovat osm hodin denně, osm hodin odpočívat a osm hodin věnovat rodině a věcem souvisejícím s domácností.
Čím se dobíjíte?
Baví mě muay thai, box nebo krav maga. Intenzivní pohyb jako běhání a bojové sporty mi pomáhají ventilovat stres, ale také rozvíjet disciplínu a vracet se k práci s čistou hlavou.
Co by podle vás pomohlo větší podpoře žen ve vědě?
Upřímně si myslím, že v současné době by už pomohlo přestat ženy dál podporovat. Je to paternalistické a ponižující. Podmínky ve většině oborů jsou už buď rovné, nebo ženy mají implicitně mírnou výhodu.
Příklad: komise složená převážně z mužů vybírá vítěze vědecké ceny. Dva kandidáti jsou na tom vědecky stejně, ale jeden je muž, druhý žena. Koho myslíte, že komise vybere?
A teď si představte, že by v té komisi byly samé ženy a že by třeba ta žena kandidátka byla mladší než paní profesorky v komisi. Myslíte, že by to dopadlo stejně? Úplně fér to nebude nikdy. Ale dívejme se na lidi, i na vědce, podle toho, co umí a co v životě dokázali. Ne podle toho, co jsou a jak se narodili.
Jak vaši práci promění umělá inteligence? Nebudou v budoucnu metaanalýzu dělat modely AI?
To určitě budou a ten čas se blíží jak v metaanalýze, tak v řadě jiných oborů. Metaanalýza je strašně časově náročná na sběr dat. Takže já se těším na okamžik, kdy mi data nasbírá AI agent a já se budu moci soustředit na ty skutečně zajímavé vědecké aspekty výzkumu.
V momentě, kdy i to druhé za mě udělá AI, si budu muset hledat jinou práci. Ale pokud se to stane, budeme mít jako společnost úplně jiné problémy než metaanalýzu.
Do jaké míry může právě metaanalýza pomoci s často zkresleným pohledem veřejnosti na realitu a s dezinformacemi?
Tady se obávám, že nepomůže. Zásadní problém je přístup mnoha samotných vědců, kteří prosazují nějakou politickou linii s tím, že to je „vědecký“ přístup a všechno ostatní jsou dezinformace. Nejhorším příkladem je pandemie.
My jsme se tak báli dezinformací, že spousta vědců se stále bojí navenek přiznat, že dnes víme téměř na sto procent, že covid-19 byl virus vyvinutý čínskými vědci a umožněný americkým grantovým financováním.
Taky jsem si myslela, že to byla dezinformace, ale je to pravda. Když nebudeme mluvit pravdu, je úplně jedno, jakou rigorózní metodu používáme. Nikdo nám věřit nebude.
Zastáváte názor, že se v Česku máme lépe, než si myslíme. Proti optimismu ale mluví klesající porodnost, nedostupné bydlení a ujíždějící vlak nejen za Západem, ale i za zeměmi jako je Polsko. Co tedy ukazují data?
Data ukazují, že se máme zdaleka nejlépe, jak jsme se kdy měli. Západu se přibližujeme. Srovnání s Polskem ovlivňují věci jako zrušení EET a nedanění OSVČ, které opticky snižují vykazované HDP, vykazované mzdy.
Ale podívejte se, kolik bere čistého třeba kurýr Rohlíku v Praze, to je kolem sedmdesát tisíc korun a na nějaké zaostávání to nevypadá. Pokud se rozhodneme přesvědčit sami sebe a svoje děti, že se Česko a svět řítí do záhuby, že se budeme mít mizerně, tak je to naše volba. Já volím jinak. Proto mám čtyři děti.
Je nějaké výzkumné téma, které by vás lákalo do budoucna?
Chci pokračovat na vývoji statistických metod metaanalýzy, které literaturu očišťují o takzvanou publikační selektivitu a p-hacking. Jinými slovy, když se podíváte na publikované výsledky, tak ony špatně odrážejí to, co vlastně výzkumníkům v průměru vychází, protože některé výsledky je těžší publikovat.
Máme nápady na docela elegantní statistická řešení, která by navazovala na náš článek v Nature Communications. Asi jsem šprt, ale tohle mě baví.
Co je pro vás nejvyšší meta, které byste chtěla dosáhnout?
Z hlediska vědecké ješitnosti: aktuálně to vypadá, že budeme mít článek v Nature. Chtěla bych také někdy publikovat v některém z top pěti časopisů v ekonomii, kam je ještě těžší se dostat než do Nature nebo do Science.
Dlouhodobě bychom v Praze rádi měli centrum výzkumu, které by bylo srovnatelné s Metrics na Stanfordu (centrum, které sdružuje nejuznávanější výzkumníky v oblasti metaanalýzy a jehož výzkumnicí Zuzana Havránková je – pozn. red.), a které by dávalo shrnutí vědy přímo využitelná v praxi, bez ideologického zatížení na tu či onu stranu.
Foto Michael Tomeš
The post Je na čase přestat protežovat ženy, říká nejmladší profesorka Univerzity Karlovy appeared first on Forbes.
