„Indiánky nepřevážím,“ odsekl řidič autobusu, než jí zavřel dveře před nosem a ujel. Jitka Klímová se tehdy provinila jenom tím, že vezla svého půlročního syna uvázaného v šátku na těle. Od nošení dětí ji nechuť české veřejnosti neodradila, naopak. Dnes se svým partnerem Filipem Kašlíkem pod značkou Vatanai prodávají šátky a nosítka do celého světa a limitované kolekce dokážou vyprodat v řádu minut.
Tohle trápení znají všichni rodiče neodložitelných dětí. Nechtějí spát v kočárku, brečí v každé jiné náruči než rodičovské, možnost dát je do postýlky neexistuje. „Když takové miminko pomůžeme rodičům poprvé uvázat do šátku, neuvěřitelně si to užívám. Uklidní se, usne a na rodičích vidíte tu okamžitou úlevu. Jak to z nich spadne,“ popisuje Filip Kašlík, zakladatel české firmy Vatanai, která se specializuje na tkaní šátků a nosítek z luxusních materiálů.
A když říkáme luxusních, myslíme opravdu luxusních. „Tohle je šetrně vyčesaná vlna z mladých velbloudů,“ podává mi druhá z majitelů hebké klubíčko hnědé příze. „Hedvábí používáme jen eticky získávané, při kterém nedojde k zabití bource morušového,“ pokračuje. Sami jezdí vybírat nejkvalitnější egyptskou bavlnu, baby alpaka vlnu a nově třeba speciální přízi z mořských řas.
Proč tak drahé a nedostupné materiály? Důvod je jednoduchý – rodiče v nich nosí to nejdražší, co v životě mají. Šátek musí být jako druhá kůže. „Měkký a jemný, ale přitom dát dítěti oporu a po uvázání už se ani nehnout,“ vysvětluje Kašlík v ateliéru na pražské Letné.
Zastrčený ve vnitrobloku, z ulice ho neuvidíte, bez objednání se do něj nedostanete. „Cíleně nechceme mít výlohu do ulice, aby sem mohl přijít každý. Ateliér nám umožňuje mít na objednané zákazníky dost času a získat od nich okamžitě zpětnou vazbu,“ popisuje Klímová.
Foto Vatanai
Výsledek to má dvojí: když Vatanai vydají novou, limitovanou kolekci šátků a nosítek (kterou prakticky nikdy nedotkávají), vyprodá se někdy i v řádu minut. „Jezdí nám sem zákazníci z druhého konce republiky, ze Slovenska. Že jej nestihli koupit a přijeli se osobně domluvit, jestli by se k nějakému kousku nedostali. I ze Španělska přiletěli, aby si mohli šátek osobně vybrat,“ usmívá se Kašlík.
K tomu navíc přirozeně vznikla Vatanai komunita o bezmála osmi tisících zákazníků, kteří si šátky mezi sebou mění, prodávají a některé i draží. „Existují kousky, které už nejsou k sehnání, a zákazníci jsou ochotni nabídnout klidně trojnásobek původní ceny,“ dodávají.
Sázka na limitky se Vatanai vyplatila, ale Kašlík s Klímovou, kteří jsou oba původně povoláním fotografové, tvrdí, že za tím stojí především jejich snaha udržet si radost z práce. „Nebavilo by nás pořád dělat to samé. Chceme experimentovat, hrát si s přízí. Někdy překvapíme ve tkalcovně sami sebe,“ shodují se a vysvětlují, že tkaní šátku připomíná trochu alchymii.
Různé barvy se v něm objevují a ztrácejí, materiály tvoří nečekané efekty. „Do jednoho šátku jsme se snažili zaplést i vlákno z pravého zlata,“ vzpomíná Klímová na své pokusy.
Průkopníci
S Kašlíkem tvoří byznysový i partnerský pár přes deset let. V šátcích odnosili sedm dětí (on má z prvního manželství čtyři, ona tři) a naučili nosit tisíce dalších rodičů. V Česku byli Vatanai průkopníky nošení, firma vznikla na konci devadesátých let, kdy bylo vázání dětí do šátku nezvyklá, pro některé až značně podezřelá činnost.
Jenže když máte nespavé plačtivé miminko, jste ochotni vyzkoušet všechno. Když se tedy do rodiny Filipa Kašlíka a jeho tehdejší ženy Kamily narodila holčička, co odmítala spát v kočárku a postýlce, zkusili ji navázat do dlouhého pruhu látky.
„Velmi těžce jsme tehdy s manželkou hledali informace, jak by se dítě mělo správně navázat,“ vzpomíná. Když se jim to konečně povedlo, a co víc, holčička se v šátku uklidnila a usnula, bylo jim líto informace nepředat dál. „Vyvěsili jsme inzerát, že kdyby někdo potřeboval pomoc s vázáním miminek do šátku, poradíme.“ Zájemců se našlo překvapivě hodně, jenže k vázání chtěli po Kašlíkových rovnou i šátek. Základy pro Vatanai byly položeny.
Měli jsme silnou základnu zákazníků v Itálii, ale zájemci byli i na Aljašce, v Izraeli, v Malajsii…
Začátky podnikání byly poměrně divoké a chaotické. Zákazníci si objednávali šátky přes jednoduchý formulář na internetu, aniž by tušili, co jim poté dorazí. Komunita si o nošení dětí předávala informace mezi sebou. Šátky a nosítka tehdy Vatanai posílalo především za hranice, kde už byl trend nošení silnější. „Měli jsme silnou základnu zákazníků v Itálii, ale zájemci byli i na Aljašce, v Izraeli, v Malajsii…“ vypočítává Kašlík, kde všude můžete na výrazné Vatanai vzory narazit.
V té době pracoval jako fotoeditor, vychovával čtyři děti a prožíval rodinnou krizi, při které jeho manželka Kamila bojovala s agresivní formou rakoviny.
„Navíc jsme si umínili, že se budeme snažit šátky tkát v Česku,“ popisuje Kašlík. Šlechetná myšlenka, která vyústila v to, že firma několikrát přišla o přízi a většinu svého kapitálu, když několik českých tkalcoven po sobě zkrachovalo.
Rodina, až pak firma
Ve chvíli, kdy Kašlíkova manželka rakovině podlehla a on zůstal se čtyřmi dětmi sám (nejmladšímu byly tehdy dva roky), Vatanai mělo namále. Jenže pak se v jeho životě zjevila Jitka, matka tří dětí, zakladatelka komunitního mateřského centra podporující kontaktní rodičovství a mimo jiné i nošení dětí v šátku.
„S Jitkou proběhl restart celého podnikání. Dala Vatanai nový směr. Šátky s naším logem teď nejsou jen hadry na nošení dětí, ale móda, kterou chtějí rodiče ukazovat,“ nešetří chválou Kašlík.
Foto Vatanai
Foto Vatanai
Letos očekávali obrat kolem deseti milionů, ale zdá se, že cílové částky dosáhnou již v létě. „Výrazně víc růst nechceme,“ shodují se oba. To už by totiž znamenalo, že některé šátky neprojdou jejich rukama, že do tkalcoven budou jezdit zaměstnanci a oni nebudou mít čas ani na své zákazníky. „Nemáme potřebu dělat velký byznys. Baví nás být kreativní, hrát si, mít kontakt se zákazníkem. A klidně to dřív zabalit a jít domů za dětmi.“
„Ano, jsme rodinná firma. Ale především rodina,“ říká Kašlík. „A až pak firma.“
The post Kdysi ji s nosítkem vyhodili z autobusu. Dnes je Vatanai prodávají do celého světa appeared first on Forbes.
