Jako šéf Falconu divákům představil devět stovek filmů, jako šéf CineStaru pomohl otevřít třináct multikin po celé republice. Jan Bradáč, který zná zákoutí českého filmového byznysu jako málokdo, teď obě funkce po třiceti letech opouští.
Na ranvej ostravského letiště měkce dosedá sportovní letadlo, z něhož vystupuje pilot a rodák z nedaleké Opavy Jan Bradáč. Létání je jeho dlouholetou vášní, a kdykoli může, rád prý propojuje zábavu a užitek.
„Česko má jednu z nejhustších sítí sportovních letišť a ve všech městech, kde máme kina, letiště je. Kdykoli přálo počasí, opravdu rád jsem do těch kin pracovně létal,“ říká vrcholový manažer, který v čele společnosti CineStar, jež provozuje třináct multikin napříč republikou a hospodaří s miliardovým obratem, stojí od samého začátku, tedy roku 2001.
Ještě o pár let déle zastává souběžně druhou pozici, a to šéfa ryze české distribuční společnosti Falcon, kterou stejně jako CineStar založil filmový magnát Pavel Vodička. „Bez uzardění řeknu, že je to můj profesní táta. Ten můj skutečný umřel dřív, než jsem stihl ve Falconu završit první dekádu své zdejší kariéry. Náš obchodní vztah s Pavlem se pak přirozeně s věkem posunul a stalo se z nás něco víc, než jen na způsob vrcholový manažer a vlastník,“ říká na úvod Jan Bradáč.
A že jejich společné filmové dobrodružství stálo za to. Falcon se pod Bradáčovým vedením stal v roce 2024 nejúspěšnější českou filmovou distribuční společností, která na trhu drží třetinový podíl s tržbami v kinech ve výši téměř 700 milionů korun.
S Bradáčem v čele Falcon vyprodukoval snímky jako Rok ďábla, Horem pádem, Nejkrásnější hádanka nebo Ženy v pokušení, úplně samostatně pak vyrobil a do kin uvedl dvojici filmů Marie Poledňákové Líbáš jako Bůh a Líbáš jako ďábel.
Po třech dekádách práce se teď Bradáč z obou pozic stahuje. „Nedávno jsem byl na soustředění s naším kickboxerským klubem. Ve svých téměř pětapadesáti jsem šel zápasit se synem, kterému za tři měsíce bude osmnáct, takže je to v podstatě dospělý chlap. V tu chvíli si člověk uvědomí posun generací. Toho kluka už nemůžu nikdy porazit. Sice ho občas převýším chytrostí, protože on je ještě občas hrrr, ale v rámci pravidel mě normálně zmlátí. A tohle nechci pocítit i v byznyse,“ vysvětluje v paralele milovaného sportu Jan Bradáč.
Opravdu se bojíte, že vám v byznyse někdo nabančí?
Nechci, aby to znělo nabubřele, ale můj cíl je teď opravdu takový, že si od práce chci odpočinout. Ona je to opravdu dřina. Když chcete držet kontakt s trhem a neustále být na úrovni toho, kdo ho vede, k čemuž jsem vždycky tíhnul, tak to opravdu musíte dělat pořád. Ať jsou Vánoce, letní dovolená, neděle, nebo čtvrtek, neustále jste v tom. Nemůžete vystoupit, pokud chcete jet dál.
Prostě jsem se rozhodl, že vystoupím, aniž bych byl jakkoli zahořklý nebo naštvaný. Nechtěl jsem odcházet v momentech, kdy jsem si říkal: Už na to kašlu. To by nebylo správně. Ten správný moment je teď, došel jsem k němu, velmi intenzivně ho promyslel a opravdu zevrubně probral se svým nejbližším partnerem a akcionářem Pavlem Vodičkou. Ten proces už trvá víc než rok. Nechtěl jsem čekat, až mě trenér vymění nebo mi řekne: Hele, už seš starej, pomalej a nezvládáš to.
Kdo vás nahradí?
Rozhodli jsme se, že s mým odchodem se ta dvojfunkce rozdělí. V čele CineStaru je mým nástupcem dlouholetý kolega Miroslav Romančuk, který tady sedmnáct let dělal operačního a provozního ředitele a za ta léta firmu neskutečně pozvedl nahoru, nebyla o tom diskuse.
V případě Falconu to bylo něco jiného. Naše práce je postavená především na dobrých dlouhodobých vztazích se zahraničními partnery, od nichž kupujeme filmy. Hledali jsme člověka zvenčí a jsme rádi, že naši nabídku přijal Ondřej Kulhánek, s nímž se známe roky. Potkávali jsme se jako konkurenti, když působil v distribuci Bonton Film, i jako partneři, když jsme od nich uváděli filmy v našich multikinech CineStar.
Bavit se s Janem Bradáčem o milnících filmového průmyslu za posledních třicet let je vskutku fascinující. Pamatuje dobu, kdy do kin vstupovaly trháky jako Titanic, Kolja nebo Pelíšky, do kin se chodilo ve velkém a pro filmové společnosti to znamenalo zlatý věk. Zažil technologickou revoluci, kdy filmový pás díky digitalizaci nahradily jedničky a nuly a z filmu se stal místo videokazety soubor v počítači.
Zažil covid, který kinosály hermeticky uzavřel na dlouhé měsíce. A teď vidí překotný nástup nejrůznějších streamovacích platforem a nekonečného internetového obsahu, který je pro majitele kin nevídanou výzvou. Ale vezměme to od začátku.
Jak to vypadalo na filmovém trhu, když jste v roce 1995 do Falconu nastupoval?
Přišel jsem na pozici distribučního manažera, aniž bych přesně věděl, o čem ta práce je. Prostě klasické boží devadesátky. V polovině devadesátých let měl každý filmový distributor k dispozici více než osm set hrajících kin v každé velké i menší vesnici. Premiéry se dělaly v jednom ze tří kin na Václaváku, která měla kvalitativně odpovídající sály. Film jste buď dali do Blaníku, Lucerny nebo Světozoru, a všichni se o to tahali.
Pokud byly víc než tři premiéry, které chtěl někdo někam upíchnout, ten čtvrtý měl smůlu. Václavák byl v té době největší multiplex v Česku na jednom náměstí. Stávalo se, že se lidé sešli pod ocasem a řekli: Podíváme se, kde co hrají, a pak se uvidí, kam půjdeme. Byla to veselá, opravdu dřevní doba.
Filmová distribuce ale zároveň procházela první velkou krizí, protože začala vysílat televize Nova a lidé zůstali doma…
Zábava se skutečně lidem dostala do obýváku, byl velký hlad po všem, co v televizi předtím nebylo. Mezi lety 1993 a 1994 počet diváků v kinech klesl z 22 milionů na dvanáct, a poté z dvanácti na devět v roce 1995. Když jsem tu práci dělal tři čtvrtě roku, skoro jsem si začal pokládat otázku, jestli jsem se nerozhodl špatně.
Návštěvnost byla opravdu titěrná, a to i ve srovnání s dneškem, kdy za rok přijde do kina třináct milionů lidí, avšak za úplně jiné vstupné. Ale dotkli jsme se tehdy pomyslného dna a začali pomalu stoupat.
V roce 1996 se otevřel první multiplex v pražské Galaxii, na přelomu tisíciletí začaly vznikat multiplexy v rámci nových obchodních center, která vznikala na zelených loukách, a začalo se tam sjíždět opravdu velké množství lidí. My jsme v CineStaru otevřeli první multikino v říjnu 2001 v Hradci Králové a o tři týdny později v Ostravě. Pak se další vývoj dal intenzivně do pohybu.
Jak se to odrazilo na návštěvnosti kin?
Od té krize v polovině devadesátek došlo ke dvěma velkým změnám. Zaprvé se v druhé polovině devadesátých let začalo chodit ve velkém na české filmy. Objevil se Kolja, Pelíšky, přišel pak další milionový hit jako Titanic od Camerona.
Multikina přinesla nový způsob, jak filmy konzumovat a jak trávit volný čas. V první dekádě nového tisíciletí jsme zažili po dlouhých letech obrovskou tržební i diváckou konjunkturu.
Pak přišla druhá změna. Když skončil úžasný rok 2010, kdy přišlo do kin přes třináct milionů diváků, těšili jsme se na další růst v roce 2011. Během prvních tří měsíců jsme ale zjistili, že pětina lidí přestala chodit do kina. Bylo to neskutečné překvapení, nečekali jsme to. Byl to dojezd finanční krize, která zasáhla svět dva roky předtím, ale v kinech prostě měla zpoždění.
Zároveň v této době došlo k obrovské technologické proměně v tom, jak se začaly promítat filmy. Mezi lety 2010 a 2011 skončil filmový pás a veškerá kinodistribuce se zdigitalizovala. Lidé se pak postupně začali vracet do kin a konjunktura vrcholila až do roku 2019, kdy do kin přišlo více než osmnáct milionů diváků.
Foto David Turecký
V této době jste se s Falconem pustili i do producentských vod, kdy jste začali sami vyrábět filmy. Proč?
Líbilo se mi, že kromě toho, že jsme dělali distribuci, stavěli a provozovali kina a starali se o svůj profit, což byl hlavní cíl, jsme pozvedávali celý trh a někam ho táhli. Tím myslím i to, že jsme v roce 2001 začali s koprodukcemi českých filmů a několik jich později vyrobili jako producenti samostatně (2008–2012). Zvlášť druhý film Líbáš jako ďábel, který jsme natáčeli s Marií Poledňákovou z poloviny v Maroku, byl neuvěřitelným dobrodružstvím.
Rok nato jsem dělal s mou ženou Vendulou dokument Fulmaya, děvčátko s tenkýma nohama, který se až na jeden den celý natáčel v Nepálu, protože právě tam jeho hlavní postava Dorota Nvotová pomáhala dětem v sirotčinci.
Svoji dosavadní producentskou dráhu jsem prozatím završil svým osobním velkým milníkem, kdy jsme v roce 2022 dokázali opět s mou ženou Vendulou a dle jejího scénáře do kin dostat film Stínohra, který režíroval Petr Bebjak a zvládli jsme ho natočit přes největší restrikce covidu.
Výsledky vybraných filmů z produkce Falconu
| Filmový titul | Rok vydání | Návštěvnost | Tržby | Pořadí podle návštěvnosti v premiérovém roce |
| Horem pádem | 2004 | 883 000 | 76 mil. Kč | 3. |
| Nejkrásnější hádanka | 2008 | 387 000 | 36 mil. Kč | 8. |
| Ženy v pokušení | 2010 | 1 232 000 | 124 mil. Kč | 1. |
| Líbáš jako Bůh | 2009 | 906 000 | 94 mil. Kč | 2. |
| Líbáš jako ďábel | 2012 | 582 000 | 72 mil. Kč | 3. |
Pandemie vás výrazně ovlivnila i z pohledu provozovatele kin, která zůstala ze dne na den zavřená. Jak jste zvládli tuto výzvu?
Slýchali jsme názory: Zavřete kina, stejně už nebudete nikdy v provozu, už vás nikdy neotevřou. To se mi neposlouchalo lehce, bylo to fakt těžké. Strávil jsem čtvrt století prací, kterou bych měl zabalit a jít domů? Snažil jsem se nad tím opravdu pragmaticky i emočně přemýšlet a došel k rozhodnutí, že má cenu bojovat.
Celý covid jsme byli ve spojení s kolegy, ať cechovními, nebo napříč trhem, a snažili jsme se zachránit, co šlo. Uvědomil jsem si, že kino jako takové neskončí. Že to sdílení, sociální zážitek je unikátní a jiné místo na sledování filmu tohoto druhu není.
Byla na stole varianta, že byste třeba nějaké kino zavřeli?
Do takové krajnosti jsme nikdy nedošli. Vytvořili jsme si krizový scénář, který jsme neustále aktualizovali. Pořád jsme apelovali, že je třeba vymyslet nějakou systémovou ochranu nebo podporu všem subjektům, kinům, distributorům, producentům, kteří v tomhle směru opravdu táhli za jeden provaz.
Řekli jsme si, co budeme dělat a co chceme se státem vyjednat. Nebylo to o tom zavřít jedno kino.
V našich firmách jsme měli obrovskou kliku, že rok 2019 byl opravdu velmi dobrý rok, takže jsme díky finančnímu polštáři dokázali krizi nějakou dobu udýchat. Ale naším cílem nebylo ten polštář projíst. Snažili jsme se plánovat, jak přežít tři měsíce, pět měsíců, osm měsíců, než jsme zase mohli otevřít. Zkrátka sledovat organismus firem jako celek a dbát na to, aby to prostě zvládly.
Ve stejné době začaly sílit streamingové platformy typu Netflix, které přinesly přímo do obýváků nekonečný proud zábavy a znamenaly další důvod, proč do kina nechodit. Jak dnes lákáte lidi do kinosálů?
Streaming přepsal mapu, změnila se pravidla hry. Přirovnal bych to k tomu, jako byste na fotbalovém hřišti řekli: Zúžíme ho, nebo rozšíříme, budeme pořád hrát na góly, ale budou se už střílet jenom z penaltové značky. Je to pro nás změna, a nic s tím nenaděláme. Kina nezmizí, ale promění se.
Končí doba, kdy jsme potřebovali 450 sedadel v sále a zvítězil ten, kdo měl nejvyšší kapacitu a byl tak schopný nalákat k sobě nejvíc lidí.
Směřujeme spíš k sálům, které mají nižší kapacitu, jsou komornější a nabízejí větší zážitek. Teď jsme třeba otevřeli kino, které se jmenuje Boutique Cinema, což je takový větší obývací pokoj, kde máte pohodlný gauč a koukáte na dostatečně velké plátno, takže vám stojí za to být v kině, a ne doma. K tomu máme různé sály typu Gold Class, sály s VIP sedačkami, funguje stále dobře IMAX, což je samozřejmě zavedená značka.
Kvalita tedy střídá kvantitu? Zaměřujete se na individuální zážitek?
Částečně to tak je, ale na kvantitu je také třeba myslet vzhledem k celku. V CineStaru máme sály Theater Deluxe s velkou kapacitou, kam usadíte zhruba dvě stě padesát lidí, kteří ale sedí velmi pohodlně, mají místo na nohy, sledují projekci se speciálním ambientním osvětlením, které je ve vizuální interakci s plátnem, a zvukem, který slyšíte, a vytváří to komplexní zážitek opravdu vysoké kvality.
Z pohledu kinaře zároveň víte, že máte 52 hracích týdnů a do nich potřebujete najít náplň. Snažíte se nabídnout speciální zážitek. Zkoušíte dělat všechno, abyste lidi přilákali – alternativní programy, koncerty, divadla, přenosy z divadel. Jsou to všechno výborné cesty, jak čas vyplňovat, ale neumím si představit, že by alternativa převládla a film samotný se stal jakousi minoritou.
Jaký je zájem o ta menší butiková kina?
Výborný. Generuje to skupinu diváků, která prostě jinam, než třeba do Gold Class, už chodit nechce. Pokud je nějaký film vyprodaný, raději si počkají, než aby šli do standardního sálu.
Foto David Turecký
Je reálné, že by se návštěvnost vrátila na předcovidová čísla?
Když se podíváme na současný trh, myslím, že fakt není nad čím brečet. I když by to samozřejmě na první pohled mohlo leckoho svádět. Poslední tři roky, tedy tři ucelené roky od ukončení covidových restrikcí, je zřejmé, že se změnil způsob, jak lidé tráví čas s filmem.
Spousta z nich zůstala věrná domácí obrazovce různého typu, v různé formě, a do kina zabloudí výrazně méně častěji než dřív, což návštěvnost ovlivňuje. Každoročně jsme prodali o pět milionů lístků méně, než se prodalo v roce 2019.
Kritici mohou namítat, že rok 2019 byl extrémně úspěšný, takže s ním postcovidovou dobu úplně srovnávat nejde. Dobře, tak se podívejme na rok 2018, kdy přišlo diváků přes šestnáct milionů, což je pořád ještě o tři miliony více prodaných lístků než v současnosti.
A ty tři miliony prodaných lístků někde chybějí. Můžeme nad tím lamentovat, nebo se tomu přizpůsobit. Tudy zkrátka svět a vývoj kráčí. Nikoho do kina nemůžeme tlačit násilím. Ale je stále dost důvodů pro to, jak jej tam lákat.
Kdo dnes tedy nejčastěji chodí do kina?
Mezi takzvané chodiče, tedy lidi, kteří opravdu každý měsíc nebo jednou za dva měsíce zajdou do kina a cíleně ho vyhledávají, patří dvě skupiny. Jednoznačně mladé publikum mezi patnácti a pětadvaceti lety, které je ale značně přelétavé a velmi nestálé. Nejsilnější a nejvěrnější skupinou je rodinné publikum.
Když se podíváte na čísla za poslední tři roky, na špičce návštěvnosti najdete vždy několik rodinných titulů. Největší radost mám třeba z loňského úspěchu animáku V Hlavě 2 od studia Pixar, který přilákal 900 tisíc diváků. Letošní Minecraft se mu pravděpodobně velmi přiblíží, možná dorovná. Na toto publikum se kinaři i distributoři opravdu mohou spolehnout.
Zbytek zajde do kina, jen když se uvádí nějaký očekávaný biják?
Ano, další skupinu tvoří lidé, kteří rozhodně nechodí pravidelně, výrazně si vybírají, ale pokud je něco vybudí, tak přijdou ve statisících až milionech. Za poslední tři roky k takovým filmům patřily Vlny, Zápisník alkoholičky, Oppenheimer, Barbie nebo Avatar 2.
Z dlouho očekávaného druhého dílu Avatara Jamese Camerona se stal z pohledu tržeb nejenom neúspěšnější film roku, ale i dosavadní historie, což je milník, kterým nám zvlášť po té covidové mizérii udělal velikou radost.
Bohužel se neukazuje, že by tyto vydařené filmy přiměly chodit diváky zase pravidelně. Když přijdou, tak opět cíleně. Naprosto minimálně u pokladen vídám situace, že by se člověk až na místě rozhodoval, jestli půjde na tohle v 15:30 nebo na tohle v 16:00. Tyto časy jsou pryč.
Když s Janem Bradáčem probíráme různé způsoby, jak přimět diváka, aby opustil teplo domova, vynaložil nemalé peníze a vyrazil do kina, přináší ještě jeden zajímavý aspekt. Připomíná, že distributor může lákat pouze na to, co mu nabízejí globální knihovny filmů, tedy především Hollywood a jednotliví lokální producenti.
„Současná nabídka bohužel není dostatečně atraktivní na to, abychom se mohli bavit o číslech, na něž jsme byli zvyklí dřív. A covid s tím vůbec nesouvisí. Z tvůrčího hlediska chybí původní látky, naprostou většinu nejúspěšnějších titulů tvoří předělávky, spin-offy, remaky nebo nějaké sequely. Zkrátka recyklace toho, co už tu bylo,“ popisuje Bradáč.
Jako jeden z příkladů uvádí osmý díl série Mission: Impossible, který studio Paramount bude zanedlouho uvádět – v Česku díky Cinemartu – do kin.
„Na komunikaci je krásně vidět, jak se tvůrci snaží živit plejádu těch pětadvaceti let, během nichž jednotlivé díly vznikaly. Snaží se divákům připomínat všechny díly, aby věděli, čeho se vlastně vrchol celé série s Tomem Cruisem týká. Velmi chtějí tu recyklaci povýšit na něco, co se má samo o sobě stát originálem. A vlastně ani nevím, jak to bude rezonovat mladému publiku, které na začátku ságy ještě ani nebylo na světě.“
Pro českou tvorbu taková recyklace asi úplně neplatí. Jak hodnotíte současné české filmy?
Co se týče kreativní stránky, vidím tam určitou jednotvárnost. Tvůrci se vydávají cestou určitých šablon, které se ukázaly jako úspěšné, a zkoušejí to v komerční distribuci. Ale my nesmíme rezignovat na originál. Nevadí, že za sto třicet let byly vyprávěny všechny příběhy, jde o to vymyslet dobrou story a dobře ji vyprávět.
Není ostuda jít do toho s komerčním úmyslem, říct si: Dělám film pro to, aby na něj přišlo hodně diváků. Je ale potřeba udělat to řemeslně dobře. Nesmí z toho koukat čistokrevný kalkul.
Pozitivem pro producenty je, že český divák je věrný. Česky mluvené filmy jsou dlouhá léta obrovsky populární, kolem čtvrtiny všech diváků přijde na česky mluvenou věc, což je opravdu velmi dobré číslo.
Některým producentům už ani o ty diváky nejde. Snímek projde kinem, protože je to podmínka grantu, ale nikoho nezajímá, že má nulovou návštěvnost.
Na letošek je avizovaných šedesát premiér českých filmů, to je víc než jedna za týden. Unese jich tuzemský trh tolik?
Nadbytek českých filmů vzniká kvůli tomu, že producent už se dnes nemusí spoléhat na vlastní peníze, nemusí zadlužit rodinu, což dříve mohlo být až likvidační. Existuje propracovaný systém fondů a podpor, z kterých jste schopni film zafinancovat, a už v době premiéry ho máte zaplacený.
Filmy tak vznikají v podstatě za socialistických podmínek. Některým producentům už ani o ty diváky nejde. Snímek projde kinem, protože je to podmínka grantu, ale nikoho nezajímá, že má nulovou návštěvnost. Někdy mi kina připadají jako odkladiště filmů.
Logicky to vyvolává otázku, jakou mají takové snímky hodnotu. Když se podíváte na hodnocení Českých lvů, objeví se výjimečně vysoce hodnocené filmy, třeba Zátopek nebo Vlny, které měly zároveň i vysokou návštěvnost, ale zbytek je vlastně velmi minoritní, neviditelný. Skoro mi přijde, jako by u těch filmů producenti neměli koule se k tomu divákovi přiblížit, třeba investicí do marketingové kampaně.
Foto David Turecký
Tenhle dotační způsob financování se vyučuje už na filmových školách?
Nedávno jsem byl pozvaný na FAMU, abych studentům vyprávěl o komerční stránce filmové distribuce, kterou celých těch třicet let dělám. Vyučující řekl: Tohle je dobré vědět, ale nezapomeňte, na jakém hřišti operujete, nejdůležitějším pravidlem je točit filmy podle OPM. Já se zeptal: Co je OPM? A on: Přece Other People’s Money.
Točit „za peníze jiných“ je dobrý přístup z hlediska toho, že producenti kvůli svým ekonomickým aktivitám nemusejí ničit své existence. Ale podle mého názoru nutně vede k tomu, že se po tvůrčí stránce musejí dostat do kompromisu nebo naopak se urvat z tvůrčího řetězu. Vejít se do škatulek konkrétních grantů nebo sponzorů, kteří chtějí, aby se ve filmu objevil třeba nějaký produkt.
Podle toho se to vymýšlí, našroubuje, a mohou vzniknout věci, které původně nebyly zamýšlené. Je dobré si uvědomit, že míra vlastního rizika je dost ozdravná. Když si uvědomíte, že sám něco riskujete, podrží vás to v určité pozornosti, kterou je dobré neztratit.
Do filmového světa se opavský rodák Jan Bradáč dostal skrze vlastní tvůrčí ambice. Dva roky strávil na stavební fakultě ČVUT, aby zjistil, že tento svět není pro něj. Živil se tedy tím, že expedoval balíky a zavazadla na hlavním nádraží, a přemýšlel, co dál. Hlásil se na režii na FAMU, nakonec se na pátý pokus dostal na produkci. To už ale začal pracovat pro Falcon a nakonec se rozhodl, že školy nechá a bude se naplno věnovat filmové distribuci.
„Film mi učaroval. Jen mi trochu trvalo, než jsem zjistil, že na svůj původní sen nemám dostatek talentu. Dostal jsem se k němu jinudy a cesta se pro mě stala důležitější než sen samotný,“ vzpomíná Bradáč.
Své zkušenosti z distribuce, provozu kin a prodeje filmů teď plánuje sepsat do učebnice pro studenty filmových škol. „Myslím, že jsem toho zažil celkem dost, a ucelená skripta na toto téma u nás chybějí. Nechávám to uzrát,“ prozrazuje Bradáč jeden ze svých plánů, které se chystá uskutečnit poté, co za sebou zavře dveře své kanceláře na pražském Smíchově.
„První dva měsíce určitě nebudu dělat nic. Myslím tím nic s velkým N na začátku. Chci být se svojí ženou, dětmi, budeme cestovat. Koupil jsem si nové silniční kolo. Chci létat, to je úžasný koníček,“ popisuje manažer, který se svou manželkou, scenáristkou a režisérkou Vendulou Bradáčovou v minulosti natočil pro Stream sedmidílný pořad Kokpit dokořán, v němž v rámci stého výročí republiky obletěli celý stát.
Nevylučuje, že se v budoucnu jako producent pustí do dalšího projektu.
Zároveň odmítá, že by se v pětapadesáti chystal do důchodu. „Na to je brzo, navíc nemám ani tolik peněz, abych nemusel do konce života nic dělat. Spíš to chci dělat jinak. Z filmové branže neodcházím ve smyslu, že bych se o film přestal zajímat. Rozhodně to neznamená, že bych se už nikdy nepodíval na žádná čísla, ale chci na ně nahlížet z jiné perspektivy. Velmi mě teď láká stát se pozorovatelem.“
The post Kino budoucnosti? Obývák, gauč a plátno, říká první muž české filmové distribuce appeared first on Forbes.
