Léčba v podzemí. Jak sanatorium Edel vdechlo nový život bývalému zlatému dolu

Forbes Před 4 hodinami

Rodina lékařů, malebné město uprostřed panenské přírody a hluboké zlaté doly. Působí to jako scéna z historického románu – ale jde o skutečný základ dnes už stomilionového rodinného podniku.

Zatímco mnozí mířili za „lepším životem“ do měst, Alexandra Plevačová zůstala – a už léta proměňuje pohraničí Zlatých Hor v Jeseníkách v respektované místo, kde se pomocí speleoterapie léčí nejen dech, ale uzdravuje i duše.

Už jako teenagerka provázela děti do bývalého zlatého dolu pod Příčným vrchem. Dnes v těch samých chodbách vede jediné soukromé zařízení v Česku, které pomocí speleoterapie pomáhá malým pacientům s dýchacími potížemi.

V čele sanatoria Edel stojí s noblesou, pokorou i byznysovou odvahou. „Když něco funguje, netřeba to lámat,“ říká. A zatímco její vrstevníci mířili do Prahy nebo do zahraničí, ona zůstala ve Zlatých Horách a pokračuje v tradici, kterou před více než třiceti lety započal její otec.

S Alexandrou Plevačovou se setkáváme během jednoho z těch vzácně čistých, slunečných dnů, kdy zlatohorská příroda působí téměř pohádkově. Sanatorium Edel, obklopené lesy, vypadá jako klidný svět sám pro sebe. Uvnitř vládne útulno a pečlivě promyšlená atmosféra navržená tak, aby se tu děti cítily bezpečně a dobře.

Než usedneme k rozhovoru, vydáváme se ještě na místo, kde se děje hlavní léčebná magie – do bývalého zlatého dolu vzdáleného pět kilometrů. Masiv v severní části Hrubého Jeseníku byl po staletí cílem zlatokopů. Těžba zde skončila teprve po revoluci.

Z kdysi 140 kilometrů chodeb zbyla jen část – a právě tu dnes využívá sanatorium Edel. Dvakrát denně sem děti dováží nasmlouvaný autobus, na jehož provoz přispívá i kraj a hluboko pod zemí, v místě s ideálním mikroklimatem, začíná skutečná léčba.

„Tatínek tady začínal jako zkušený pediatr a pneumolog ještě v dobách, kdy tyhle prostory patřily dětské ozdravovně. V roce 1993 to tady privatizoval a vybudoval sanatorium Edel,“ vysvětluje na úvod Alexandra Plevačová, současná majitelka sanatoria.

Vladimír Svozil navázal na tradici židovských lázní z 19. století, do kterých se jezdili léčit bohatí židé, protože se ve zdejším kraji cítili vítaní.

„Podle dobových fotografií to byly nádherné lázně. Fungovala tu vodoléčba, ale vodní prameny se bohužel nedochovaly. Před druhou světovou válkou byly lázně vyvlastněny,“ osvětluje historii zdejších prostor Plevačová.

„Během druhé světové války je využíval německý wehrmacht a následně zde vznikla dětská ozdravovna,“ pokračuje Plevačová a pro zajímavost zmiňuje, že léčebnou prošel i český hudební skladatel Leoš Janáček nebo spisovatel Franz Kafka, který zde údajně přišel o panictví.

Vladimíra Svozila ke speleoterapii nasměrovali a inspirovali významní lékaři Lékařské fakulty Univerzity Palackého v Olomouci Evžen Weigl a Stanislav Boháč. Důl tehdy koupil doslova za pár korun – v řádu desetitisíců.

Nebylo to nic složitého, protože rudné doly se masově uzavíraly a s obnovením těžby nikdo nepočítal. Skutečná investice přišla až později, v době privatizace, když bylo potřeba financovat nákup bývalé ozdravovny. Na to si vzal Vladimír Svozil úvěr zhruba sedmnáct milionů korun. Rodina ho splatila před patnácti lety.

Začátky byly náročné. „Bylo potřeba získat registraci u krajského úřadu, navázat smlouvy s pojišťovnami, zajistit zdravotnické zařízení – a především sem dostat lékaře, což byl v odlehlé pohraniční lokalitě velký problém. Klíčovou výzvou pak bylo udržet silné a stabilní cashflow, bez kterého by projekt nepřežil,“ vypočítává Alexandra Plevačová.

Unikátní speleoterapii dnes v České republice nabízejí jen dvě místa – Ostrov u Macochy a zlatohorské sanatorium. Oni jsou ale jediní, kdo to zvládli jako soukromý subjekt. V Česku konkurenci prakticky nemají.

Žádné léky, žádná bolest a minimálně devět měsíců poté děti méně stonají a mají menší spotřebu léků. Tak by se ve zkratce daly shrnout účinky měsíční léčby pomocí speleoterapie, která využívá pozoruhodných účinků přírodního mikroklimatu na dýchací cesty.

„Důležitá je stálá teplota, vysoká vlhkost a přirozené větrání chodeb. Děti si v prostorech bývalého dolu hrají, zpívají a cvičí, a aniž by si to uvědomovaly, právě podstupují intenzivní léčbu. To vše vždy za doprovodu zdravotnického personálu, pedagoga a technického dozoru,“ vysvětluje ředitelka sanatoria.

Speleoterapie se osvědčuje zejména u dětí s chronickým onemocněním dýchacích cest, alergiemi nebo oslabenou imunitou. Pobyt v podzemí napomáhá přirozenému čištění dýchacích cest, zklidňuje zánětlivé procesy a posiluje obranyschopnost organismu.

„Až sedmdesát procent pacientů se k nám pravidelně vrací. Mladší děti přijíždějí s rodiči, starší už většinou samy. Nabízíme zde komplexní péči – od inhalací přes rehabilitaci, školní výuku až po volnočasové aktivity. Každý den má jasný režim,“ připomíná majitelka.

A proč se nespecializují i na dospělé? „Jsme smluvní zařízení pro dětské pacienty a je to tu pro ně i přizpůsobené. Ale speleoterapii nabízíme i veřejnosti – v rámci komentovaných prohlídek dolu za sto korun a za dvě stě korun individuální vstup pro osoby se zdravotními potížemi, které by speleoterapie mohla zmírnit. Někdy se přidají i rodiče dětí, kteří si to chtějí vyzkoušet,“ vysvětluje.

Pod taktovkou druhé generace

Zlom přišel kolem roku 2000. Podnik se začal postupně stabilizovat nejen po ekonomické stránce, ale také z hlediska důvěry – ať už ze strany zdravotních pojišťoven, lékařů, nebo samotných rodičů.

Do té doby to bylo období trpělivého budování reputace, kdy každé slovo, každé rozhodnutí a každý výsledek utvářely obraz, který dnes nese váhu. Vznikala síť vztahů, která není na první pohled vidět, ale tvoří pevné základy současné pozice jesenického sanatoria.

„Dnes jsme vnímáni jako důvěryhodný partner – jak v oblasti specializované péče o děti, tak jako stabilní a respektovaný zaměstnavatel. Důvěra se nevyjednává, ta se získává časem – a my jsme si ji vybudovali prací, transparentností a důsledným plněním závazků,“ shrnuje Plevačová, která do rodinného podniku nastoupila v roce 2004, poté, co vystudovala finance na Vysoké škole báňské a MBA v Brně.

„Nejdřív jsem tu byla takové děvče pro všechno, ale díky tomu jsem se mohla dokonale seznámit s provozem, marketingem, pojišťovnami, řízením lidí a vším, co k našemu podnikání patří. Po celou tu dobu pod dohledem taťky,“ popisuje Plevačová.

V roce 2017 Vladimír Svozil získal ke své dceři natolik velkou důvěru, že jí podnik předal – jak majetkově, tak i ve vedení, odpovědnosti a strategickém řízení jeho dalšího rozvoje.

„Když jsem to tady přebírala, bylo to už naštěstí prostředí, které jsem znala. Nejtěžší pro mě bylo se poprat s tíhou odpovědnosti. To cítím dodnes – musím se postarat nejen o zaměstnance, ale i o pacienty. Jsou dny, kdy to na mě opravdu doléhá,“ přiznává Plevačová.

Podnikatelka má dva sourozence, otec se ale rozhodl, že rodinný podnik předá jí. „Brácha mi dělá technického ředitele, stará se o investice a opravy – je takový hračička. Má v tomhle volnou ruku. Jsem moc vděčná, že nám to perfektně klape,“ konstatuje Plevačová a dodává, že investují opravdu hodně.

„Každoročně investujeme zhruba do pěti milionů korun. V případě větších projektů, které plánujeme jednou za dva až tři roky, jako je rekonstrukce nebo technologické rozšíření, saháme po střednědobých úvěrech, které ale nikdy nepřesahují polovinu celkové investice.“

Do budoucna by ještě rádi zrekonstruovali prostor školy a zoptimalizovali parkoviště. Součástí areálu je totiž také turistická ubytovna. Dřív to bývala izolace – něco jako karanténa.

„Tu mohou využívat rodiče, když přijedou na návštěvu, nebo kdokoli zvenku za 250 korun na osobu na noc. Jezdí sem třeba také školy v přírodě,“ zmiňuje podnikatelka.

„Provoz samotné speleoterapie je nízkonákladový – hradíme pouze elektřinu, mzdy zaměstnanců a dvakrát denně autobusovou dopravu, na kterou čtvrtinově přispívá Olomoucký kraj. Výrazně nákladnější je však provoz celého sanatoria. Speleoterapii si hradíme sami – ta není na seznamu výkonů, pobyty pacientů v sanatoriu hradí zdravotní pojišťovny,“ popisuje Plevačová.

Sanatorium Edel má status odborného léčebného ústavu, což znamená přísnější nároky na personál, vybavení i každodenní režim pacientů. Ten zahrnuje lékařské vizity, inhalace, rehabilitaci i výuku. Pobyt předepisuje lékař a hradí ho pojišťovna.

Děti po vstupní prohlídce každodenně absolvují speleoterapii v dolech, cvičení a školní program – vše podle pevného rozvrhu. Odpoledne tráví venku při tematických hrách nebo výtvarných dílnách, večer nechybí inhalace. Rodiče si mohou dopřát lekci jógy nebo vyrazit s dětmi na výlet. Kromě provozu se v sanatoriu věnují i širšímu působení ve veřejném prostoru.

„Jednou ročně pořádáme pediatrický kongres Zlatohorský podzim pediatrů. Také spolupracujeme s lékařskými fakultami – nabízíme setkání a stáže studentům lékařských fakult z Ostravy i Olomouce. A v rámci letního festivalu připravujeme pro veřejnost kulturní program v našem parku – workshopy, pohádky, koncerty, letní kino. Je to zdarma, otevřené všem,“ zmiňuje Plevačová.

Navzdory všem úspěchům zůstává nohama pevně na zemi. „Nechceme růst za každou cenu. Náš cíl je udržet sanatorium zdravé – odborně, ekonomicky i lidsky,“ tvrdí Plevačová.

Největší výzvou je podle ní personál. Sehnat odborníka, který se rozhodne přestěhovat do pohraniční oblasti, je stále těžší.

„Proto máme patnáct zaměstnaneckých bytů a snažíme se lidem nabízet nejen práci, ale i domov a vedle toho jim přispíváme také na dopravu,“ osvětluje Plevačová a doplňuje, že dnes mají 95 zaměstnanců, z toho více než čtyřicet procent tvoří zdravotnický personál.

Aktuálně řeší i jinou, zásadní hrozbu – možné obnovení těžby zlata v masivu Příčné hory. „Kdyby se doly znovu otevřely, určitě nás to ovlivní. Nebudou sice těžit v našem dole, ale v dole vedle, a to na klidu nikomu nepřidá,“ upozorňuje podnikatelka s tím, že neví, jestli se těžbu podaří sanatoriu zastavit.

„Děláme, co můžeme, ale rozhodnutí není v našich rukách,“ konstatuje Plevačová a dodává, že se s případným sousedním dolem budou muset naučit nějak fungovat. Jaký by to mělo vliv na jejich podnikání, by se pak ukázalo až časem.

Přesto si uchovává klid i nadhled. „Sanatorium je dnes stabilní. Zdravou firmou jsme přibližně od roku 2010, odkdy jsme každoročně v zisku a rosteme. Ročně ošetříme přes osm stovek dětí, většinou z Moravskoslezského kraje, ale jezdí i z Prahy nebo středních Čech. Nemáme ambici cílit na zahraničí – kapacitně by to nedávalo smysl,“ zamýšlí se.

V roce 2024 dosáhl obrat sanatoria 98 milionů korun. „Letos jsme měli tři měsíce zavřeno kvůli velké rekonstrukci pokojů pro pacienty, takže jsme spadli asi o pět procent. Rok předtím to bylo 103 milionů korun a letos to bude podobné. Jinak ale rosteme stabilně – jak v obratu, tak v zisku,“ říká Plevačová, která původně chtěla být lékařkou.

„Bavily mě i jazyky, ale život mě nějak držel kolem léčebny, tak to možná bylo logické vyústění. Nelituji toho, že jsem si svůj sen být lékařkou nesplnila. Pracuji s lidmi, které mám ráda. Obklopuji se jimi i v soukromém životě a vyhovuje mi i život na malém městě – ta vzájemná blízkost, kterou tady máme,“ uzavírá náš rozhovor podnikatelka.

Zlaté Hory možná neleží v srdci světa, ale díky rodině Plevačových a Svozilových se staly výjimečným místem, kde se setkává věda s přírodou, podnikání s lidskostí a tradice s vizí budoucnosti.

Jejich práce dokazuje, že i v odlehlém pohraničí lze vytvořit něco smysluplného, co má trvalou hodnotu – pro pacienty, komunitu i celé Česko.

The post Léčba v podzemí. Jak sanatorium Edel vdechlo nový život bývalému zlatému dolu appeared first on Forbes.

Pokračovat na celý článek