Jeho satirické koláže sledují statisíce lidí. A to nejen v Česku. Jak se stalo, že má Tomáš Břínek alias TMBK příznivce i v nejlidnatější zemi světa, čím se podobá Forrestu Gumpovi a jakou nejdivnější nabídku práce dostal? To vše popisuje v rozhovoru pro Forbes.
Kdybyste zavřeli oči, budete mít pocit, že sedíte v křesle dentisty. Nebo aspoň v jeho čekárně. A to kvůli pištivému zvuku, který tu zní. „To mi připomíná, že bych si měl zajít k zubaři,“ glosuje to Tomáš Břínek. Jestli vám toto jméno nic neříká, tak co TMBK – zkratka, pod kterou se coby tvůrce satirických koláží proslavil.
Právě jeho nová díla se teď rodí na svět na nelibozvučném stroji. Ten vyřezává z desky obrázky tanků, Tomáše Garrigua Masaryka, exministra Pavla Blažka na jachtě či šéfku českých komunistů. Jde o kusy na jeho chystanou listopadovou výstavu nazvanou Za hranice Českolandu.
Ta vypadá z Břínkova popisu náročněji, než je jen pověšení velkoformátových obrázků na zeď. Zčásti nové a zčásti staré koláže dostanou novou podobu, když budou zasazené do televizních krabic a některé budou i pohyblivé.
Při výběru toho, co vystaví, měl rozhodně kam sáhnout. Mnohdy nekorektní satiru aktuálního dění v politice nebo v showbyznysu totiž dělá už přes šestnáct let. Skoro každý den dává své výtvory na sociální sítě, kde ho sledují statisíce lidí.
„Sežere to docela dost času. Je to už taková malá závislost,“ popisuje, jak náročné je držet si přehled. Není na to ale vždy sám. Občas se ale stane, že dostává náměty i od svých sledujících.
Jelikož ve své tvorbě není formální, byl neformálně a někdy s nadsázkou veden i náš rozhovor. Ten se odehrál už mimo lomoz výroby, kde se Tomáš Břínek tvářil napjatě. „Jsem unavený, protože jsem asi do čtyř ráno dělal na knize o Donaldu Trumpovi, kterou musím za několik dnů odevzdat.“
Energie se v něm probouzí ve chvíli, kdy sedáme do auta a vyrážíme na klidnější místo. „Myslím, že některé věci na výstavu jsou fakt povedené, ale uvidíme. Třeba to bude hrozně trapný. Absolutně nedokážu odhadnout, kolik by mohlo přijít lidí,“ říká autor květnové titulky Forbesu.
Na předchozí výstavu v roce 2020 jich zavítalo asi dvacet tisíc…
Jenže to byl covid a lidi byli hrozně lační po tom být všude, kde to šlo, protože byli zavření ve svých bytech a nemohli nic. Tak uvidíme. Když dorazí tisíc nebo pět tisíc lidí, budu spokojený. Hlavně ať už to mám za sebou.
Nebude se ale ten shon opakovat, když je v plánu s výstavou zamířit do Paříže, Londýna nebo New Yorku?
To už budu řešit jenom transport a jinak si udělám večírek s krabicemi mimo Česko.
Jak velký byznys pro tebe vlastně představují výstavy?
Je to součástí byznysových plánů, co se týče mě jako výtvarníka, abych si mohl vydělat. Nicméně to mám nastavené tak, že když se to zaplatí nula k nule, tak vlastně budu šťastný. Samozřejmě, když to vydělá statisíce, budu ještě šťastnější.
Foto Libor Fojtík
Na předchozí výstavě to takhle finančně vyšlo?
Jo jo, tenkrát to zafungovalo dobře, jenže částku přesnou nevím. Ale každý si to asi umí přibližně spočítat. Na druhou stranu ta výstava stála určitě aspoň dva a půl milionu. Takže budu naprosto spokojený, když se něco z toho vydělá, všechno se zaplatí a já si z toho odnesu pocit výplaty. Takový, abych si mohl koupit nějaké sportovní auto. Něco fakt nízkého.
Když jsme načali zahraničí. Před lety jsi založil i profil TMBK Satire dělaný v angličtině, který má výrazně méně sledujících než tvůj hlavní kanál. Je stále snaha dostat se za hranice?
Snaha, nebo spíš zbožné přání, aby to fungovalo, furt je. Nicméně se tomu fakt musím začít věnovat. Zatím jsem na to vůbec nenašel čas ani chuť. On je to poměrně nákladný koníček, když to nefunguje jako v Česku – aby se to monetizovalo skrz spolupráce a podobně. Minule jsem tam zahučel asi milion korun kvůli reklamě. A ještě člověk, co to dělal… myslím, že to nedopadlo úplně dobře. No, jsem třeba poměrně slavný v Indii.
Ale zase je to aspoň nejlidnatější země…
To ano, ale když budu konkrétnější, co se týče reklamy, tak třeba jeden člověk ze Spojených států má hodnotu jako tisíc Indů nebo jiná taková strašná cifra. Takže to fakt úplně není dobré zacílení na reklamu.
Jak se stalo, že jsi cílil na Indii?
To je otázka na externího člověka, který dělal tu kampaň.
A chystáš se tedy po „dobytí indického trhu“ i na ten západní?
Jo. I proto bych tam rád zamířil s výstavou.
Na čem se to zatím zasekává? Je to jen nedostatek času nebo jiné publikum je složitější?
Když jsem se tomu věnoval, to znamená, že si člověk našel nějaký téma, kterému fakt rozumí a sám ho sleduje – dejme tomu třeba seriál Hra o trůny, kde spojujete věci z toho s politickým děním – tak to fungovalo skvěle. Tam byly miliony čísel, dokonce i dva herci ze Hry o trůny to sdíleli. Takže to jde. Ale je to třeba dělat komplexněji.
Budu si muset vzít k sobě lidi, kteří žijí v zahraničí, budou mi radit, co se tam děje, co je zajímavé. Prostě mít skauty. Potřebuješ taky někoho, kdo ti upraví text v bublinách. Sice to dokážeš přeložit správně, jenže když tam nežiješ, tak úplně nevíš, jaký slang tam lidi mají.
A teď se do toho chceš znovu v blízké době pustit, nebo je to spíš ve fázi „jednou možná“?
Určitě to mám na svým pořadníku, až odhážu současné věci. Teď jsem vstoupil pod agenturu, což mi leccos usnadní a nebudu muset řešit všechno já. Dříve jsem už byl v jedné, která dělala spíš youtubery, tahle pro změnu dělá muziku, takže se tam asi taky nehodím, ale proč to nezkusit. Jsem prostě týpek, co má největší zázemí v Indii a stará se o něj hudební agentura. Plánujeme zkusit podcast, i když ještě nemáme ucelený koncept. Abychom se taky svezli na vlně HeroHero.
Když se ještě vrátíme k tomu, co obnáší snaha prosadit se v cizině. Tam je třeba hodně investovat do reklamy…
Je to tak. Ze začátku nemáš organický zásah. V Americe je třeba taky průser, že nemůžeš dávat reklamu na politické příspěvky, pokud nemáš americké občanství. Na to jsem docela hodně dojel, protože jsem si myslel, že budu mít Zemana na steroidech a nakonec to nejde.
A zkoušel jsi někoho, kdo tam žije, aby to tam dával za tebe, kdybys chtěl dělat Donalda Trumpa?
Zkoušel jsem pár lidí, ale všichni měli hrozný strach. Víš, jak to tam dneska je. Sám se tam normálně bojím jet. Kdyby mi projeli počítač, tak tam mám na Trumpa fakt jobovky. Ale zase kdyby mě poslali zpátky, tak bych byl mučedník.
Tak třeba by to pomohlo zvednout tamní popularitu…
Právě. Víte, kdo to je? To je ten indický influencer: Rašíd TMBK.
Foto: Libor Fojtík
Foto: Libor Fojtík
Už dříve jsi řekl, že humor je jako Sovětský svaz – nemá hranice. Nedostává se do mantinelů s ohledem na pravidla sociálních sítí?
To je právě ta má největší hranice. Publikuju na sociálních sítích a je to horší a horší. Postupně mi odpadají i věci, co jsem udělal už dřív. Okamurovci hledají a nahlašují třeba pět let starou věc. Stačí náznak sebevraždy, Adolfa Hitlera a podobně, tak hned ti to shodí.
Naposledy jsem kvůli celé té bandě z SPD strávil dvě hodiny na kriminálce. Udělal jsem grafiku ve stylu hry GTA a Okamura začal veřejně hlásit, že nabádám lidi, aby ho zastřelili. Byl jsem zrovna ve Zlíně, kde jsem měl výstavu, a musel jsem se na otočku vrátit do Prahy, abych vysvětlil, že ho opravdu nechci zabít.
Co k tomu na policii řekli? Bylo jasné, že je to sranda?
Jasně, že jo. Ptal jsem se policistů na výslechu, kdo bude hodný a kdo zlý? „My jsme oba zlí.“ Kvůli grafice se zdržovali od důležitější práce.
Dáváš si kvůli riziku mazání příspěvků a takovým problémům větší pozor, co dáváš do světa?
Určitě. Hlavní kritéria toho, co oni hned odstraňují, si člověk hlídá. Což je smutný. Nevím, jak znáš moji minulost, ale dělal jsem i pro Stay zmrd. Tam mě hrozně bavilo, že fakt hranice neexistovaly. Teď se mi po tom trošku stýská.
A jaký je důvod, proč to neděláš bez hranic, když tě to tak bavilo?
Největší strach mám z toho, že mi zablokují účet. Fakt se mi nechce to znovu budovat. Taky společnost je už radikální, všichni všechno moc řeší. Neříkám, že to není špatně v některých případech, ale jinak mi to přijde občas zpovykaný. Prostě každý ve všem hledá něco úplně jiného.
S každým příspěvkem mi ubyde asi 3,5 tisíce sledujících, ale pak zase 3,5 tisíce nových naskočí. Když lidi něčím naštveš, miliarda ti jich píše „kdo tě platí?“ a „trefuj se i do druhých“. Na to říkám, že já nejsem veřejnoprávní médium, já mám svůj názor. Nejsem Česká televize. Cítím, že se držím hrozně na uzdě i co se týče Seznam zpráv, s nimiž spolupracuji.
Foto Libor Fojtík
Je nějaká kvóta, kolik toho musíš udělat týdně?
Máme smluvně nastavený určitý počet věcí, ale nikdo to nehrotí. Když je jich víc, tak je jich víc. Když míň, tak míň. Nejhorší, co můžeš udělat pro tvorbu humoru, je vymýšlet vtipy pod tlakem. Vždy se to odrazí na kvalitě.
Vedle toho děláš spolupráce s firmami, výstavy, knihy, vlastní merch. V minulosti jsme ve Forbes psali, že máš byznys generující ročně kolem deseti milionů korun. Tak jak je to nyní?
Je to různé. Teď to bude asi míň. Ale jsou to řádově miliony korun.
Co představuje největší část z tohoto koláče?
Ono se to mění. Každý rok je to jiné. Jednou třeba uděláš merch nebo úspěšnou knihu, jinde je doplní něco jinýho, třeba dlouhodobá spolupráce – viz Budvar, pro který jsem dělal několik plechovek. Spoluprací mám několik dlouhodobých, například Volvo, Luxor, Liftago…
Jakou nejdivnější žádost jsi dostal?
To mi psala nějaká paní, že bude mít svatbu a jelikož její táta umřel, tak jestli by mi mohla poslat fotky a já bych ho ve Photoshopu přidal na snímky ze svatby. Tak jsem si říkal, už se blíží konec kariéry, že budu pohřební kolážista. Chvilku jsem měl nutkání, že bych to nějak vytrollil, ale pak jsem si říkal, že se radši nebudu do takových věcí pouštět, aby mě kvůli tomu kšeftu nezrušili.
Co se týče merchandise – co bylo úspěšnější: polštář s tváří ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského, který vynesl přes půl milionu korun, nebo variace Miloše Zemana v podobě Hello Kitty, jen s nápisem Hello Ku*dy?
To je docela těsný souboj. Polštáře byly mega úspěšné, protože to jelo hodně i mimo Českou republiku.
Z toho jsi ale neměl žádný příjem, že? Vše šlo na Člověka v tísni, na pomoc obětem války na Ukrajině…
Hello Ku*dy šlo taky na člověka v tísni – na mě. To víš, rozvody a podobně stojí peníze. Jinak Hello Ku*dy byl dobrý motiv, který se několikrát zrecykloval. Byl vánoční, letní… Teď před volbami zafungovala trička s Václavem Havlem, kterých se prodalo asi 1300.
Foto Libor Fojtík
Nový merch děláš předpokládám ve vlnách podle inspirace nebo držíš pravidlo třeba každý rok nabídnout něco nového?
Kšiltovky a trička fungují pořád. Teď hlavně Make Babiš Slovák Again, to jede furt, stejně jako on. Pak většinou nárazově, když se něco stane. Lidi na aktualitu reagují hrozně dobře. Dělám to cestou dropů – nechci zbytečně vyrábět tisíce triček, takže zájemci mají týden na objednání a pak zařídím přesný počet.
Snažím se to dělat způsobem „sice dražší, ale kvalitnější“, protože ze začátku jsem to tisknul na „hajzlpapír“. Pak jsem si říkal, že bych chtěl dělat merch, který bych sám nosil.
S ohledem na to, jak teď dopadly sněmovní volby a rýsuje se vláda ANO, SPD a Motoristů sobě, řekl bys, že to pro tebe vypadá na lepší sezonu?
Na více práce. Bude to zajímavé. Byl bych moc rád, kdyby Motoristé dostali posty, které mají slíbené. Moje pracovní já by bylo šťastné. Jinak osobně jsem na druhé straně. Jsem rozhodně zvědavý, jestli to SPD, Motoristé a ANO vydrží do jara.
Pocítil jsi pokles zájmu o tvé koláže, když skončili ve funkci Andrej Babiš a Miloš Zeman?
Před čtyřmi lety, když nastupovala koalice Spolu, jsem byl sice velice šťastný, že budeme mít normální vládu, ale zároveň jsem si myslel, že to půjde pracovně do háje. Jenže ono se furt něco děje. A teď to půjde nahoru.
A kleslo to za Fialovy vlády?
Když to vezmu podle čísel, tak to naopak rostlo. Co se týče dosahu a podobně, tak tam byly hrozně silný momenty. To je taky důvod, proč to dělám už šestnáct let. Normálně by člověk řekl, že se to okouká, ale tam jde spíš o ty věci, co se dějou. Stále něco přichází.
Foto Libor Fojtík
Jsou osobnosti, u nichž víš, že na ně budou lidé víc reagovat?
Vždycky to byla pekelná dvojka Babiš se Zemanem. Generovali toho tolik, až to člověk nestíhal všechno pobrat. Teď jsou tam taky dobrý experti, třeba Filip Turek, to bude velká persona. Jindřich Rajchl taky. Myslím, že to bude inspirativní smečka.
Stále tě to baví, když to děláš šestnáct let v kuse?
Mám samozřejmě své chvíle, kdy si říkám: „Sakra, co to děláš. Je ti čtyřiačtyřicet a měníš tu lidem hlavy.“ Ale furt je to dobrý. Stále máš na obzoru možnosti, že to můžeš někam posunout – například ten podcast. Třeba se to hne a člověk zase bude dělat něco jiného. Nebo se nechám někde zaměstnat jako kreativec a vykašlu se na to všechno. Nebo si založím grungovou kapelu a zastřelím se.
Kdy sis poprvé řekl, že by se kolážemi dalo živit?
Je to tak patnáct let, když jsem začal dělat pro web G.cz. Domluvili jsme se, že budu dělat za finanční odměnu, která byla docela hezká. V duchu jsem si říkal: „Ty jo, tím se dá živit.“ Absolutně bych ale nečekal, že to budu dělat takhle dlouho.
Vystudoval jsem fotku, tak jsem si myslel, že se vrátím k foťáku, ale už k tomu nedošlo. Ani mě to už neláká. To spíš ta kapela… Nebo bych dožil v Indii v nějakém luxusním resortu, kde bych napsal svoji autobiografii. O ní jsem ostatně přemýšlel. Uvidíme, třeba příští rok. Možná Radka Třeštíková by to mohla napsat jako svůj poslední epos.
Foto Libor Fojtík
Kdy tě napsání autobiografie napadlo?
On to ani není můj nápad. S někým jsem se tak tři až pět let zpátky bavil, u vína jsem vyprávěl své historky a on říkal, že je to zajímavý, že jsem jako Forrest Gump. Nevím, jestli myslel, že jsem poloretardovaný, nebo že jsem toho hodně zažil. Ale asi by mě to bavilo. Je pár příběhů, na nichž by se dalo stavět. Nebo se tomu může dát jiný koncept, třeba to udělat smyšlené. Nebo natočit dokument. Takový nápad už jsem ostatně taky měl.
Jak to dopadlo?
Myslím, že s Markusem Krugem jsme tenkrát chtěli natočit můj biografický dokument, ale chtěli jsme to udělat napůl fiktivní. Bohužel to nedopadlo, ačkoli už jsme byli docela daleko. Stále je to však možnost. Možností je nekonečno.
The post Musím se hlídat. TMBK o nabyté slávě v Indii, penězích z koláží a dalších plánech appeared first on Forbes.
