V pražském bytě na Florenci vyrostlo tábořiště. A voní skutečným dřevem a gulášem bublajícím na vařiči. Karavana, nová inscenace divadelního spolku Pomezí, bourá hlediště a posadí vás rovnou do děje: jednou sedíte na řízené meditaci, za chvíli se proplétáte bažinou a o pár kroků dál řešíte záhadu ve srubu. Stačí nechat se unášet příběhem. To, jak dopadne, je i ve vašich rukách.
„Ahoj, já jsem Bob,“ stiskne mi ruku drobný muž středního věku, tenká ústa roztáhne do širokého úsměvu. Zpanikařím. Mám se mu také představit? A jakým jménem? Než to všechno stihnu promyslet, řítí se ke mně hnědovláska, vlasy střižené nad ramena. „Linda, těší mě,“ vyrazí ze sebe.
A jen o pár minut později už s Lindou sedím na řízené meditaci. Útulný příbytek vyhotovený z nového dřeva překypuje polštáři, světýlky i elektrickými solnými lampami. Atmosféra jógových retreatů tu je zpřítomněna veskrze dokonale.
Zavřené oči, turecký sed, klidný hlas Lindy s protaženými vokály – zkrátka meditace, jak se sluší a patří. Až se přistihnu: Na vteřinu dvě zapomínám, že ve skutečnosti tu vůbec nejde o skutečnou duševní praxi.
Lidé usazení do kompaktního kruhu kolem mě rozhodně nepřijeli na retreat. Nýbrž se v páteční říjnový večer vydali na novou inscenaci tuzemského divadelního spolku Pomezí.
Kus nese název Karavana a při jeho „sledování“ nejenže zapomínáte, že jste ve skutečnosti přišli do divadla, chvílemi máte dokonce pocit, že nad hlavou vám zapadá slunce, pod nohama šustí listí a křupe dřevo.
Ne, představení se neodehrává venku. To scénografky Tereza Gsöllhoferová a Eva Justichová v několikapokojovém bytě ve starém pavlačovém domě na Florenci zhmotnily velké tábořiště.
„Chtěly jsme vytvořit něco mezi divočinou a bažinou, místo oddělené od civilizace,“ přiblížila pro Forbes Life Justichová. Cíl byl zřejmý: co nejvíce potlačit dojem pokoje a navodit atmosféru letního tábora, tu a tam ověnčeného líbivým hashtagem #vanlife, někdy naopak připomínajícího spíš hororovou noční bojovku.
Kýžené iluze docílily scénografky tak, že stěny, podlahy i stropy pokryly všemožnými látkami, kusy dřeva a dalšími přírodninami. Například zmíněná bažina se tu zhmotňuje coby místnost, jíž se divák skutečně musí probrodit. Pohyb mu stěžuje měkká hutná tkanina – podobně jako by mu jej stěžoval skutečný mokřad.
Na první pohled zaujmou především karavany, sruby či dokonce loď, jež tvůrci vykuchali na pouhé slupky, aby je zvládli dopravit do bytu na Florenci. Péče tu byla věnována každičkému detailu. Čichové vjemy nevyjímaje. Karavanou se tak například line všudypřítomná vůně guláše, jenž po většinu inscenace vře na vařiči ve středu tábořiště.
Zkrátka: Ať už se vydáte s jakoukoli postavou kamkoli – Rudou (či jeho dvojčetem Otou) do jejich karavanu, na zmíněnou meditativní seanci s Lindou, nebo se rozhodnete navštívit sruby Boba či Astry – zjistíte, že jejich interiéry překypují rekvizitami.
Několikrát se pak coby divák dostáváte s postavami do interakce, kdy v malém prostoru karavany či srubu společně s nimi cosi hledáte. Zde jako by se inscenace měnila takřka v únikovou hru. V ruce třímáte jakýsi klíč, hledáte, co by s ním asi tak bylo možné odemknout…
Foto Tereza Šolcová
A když vás escape game přestane bavit? Jednoduše odejdete, vyhledáte jinou postavu, která vám skýtá možnost zažít zase jiné dobrodružství. Podobně jako hrdinové počítačových „RPGéček“, kde jakožto hráč v roli té které postavy svým konáním ovlivňujete, jak se bude příběh nadále odvíjet.
A jako videohra (či kukaň hlídače obchodního centra) ostatně vypadá i technické zázemí inscenace. Téměř na dvou desítkách kamer tu produkční souboru, a v případě Karavany též osvětlovačka a zvukařka Lucie Volejníčková, bedlivě sleduje herce a herečky.
„A protože představení stojí a padá na improvizaci a diváci mohou jeho průběh značně ovlivnit, musím být neustále ve střehu,“ popisuje Volejníčková.
Nutno dodat, že teorie žánru podobných produkcí skutečně vychází mimo jiné právě z videoher. A právě zmiňovaná scénografie by zde měla stát na stejných základech jako prostředí PC her.
„To znamená, že když divák v inscenaci něco najde a ukáže to některé z postav, bude to mít nějaký efekt, důsledek,“ přibližuje tvůrkyně představení a herečka Jindřiška Dudziaková. „Aby bylo imerzivní divadlo, skutečně imerzivní divadlo, musí na vás jeho prostředí reagovat,“ upřesňuje.
Slovem „imerzivní“ se pak označuje specifický typ divadelní produkce. Jeho středobodem je právě ona esenciální možnost se dle vlastní úvahy rozhodnout, kam a s jakou postavou se nyní vydám a schopnost svým rozhodnutím ovlivnit průběh celého představení.
Spolek Pomezí je na tuzemské scéně v imerzivní produkci průkopníkem.
„Naše inscenace vyžadují od diváků aktivitu. Zážitek vám nenaservírujeme, sami si musíte vybrat z našeho menu,“ nastiňuje odlišnou produkci zakladatel a současný šéf spolku Pomezí Lukáš Brychta. Světlovlasý vysoký muž s vlasy staženými gumičkou na temeni hlavy.
V imerzivním divadle pak podle tvůrců funguje přímá úměra. „V diplomové práci jsem to přirovnala k Archimedově zákoně. Čím víc se do inscenace divák ponoří, o to víc povznášející jeho zážitek bude,“ nastínila atypický divadelní formát Dudziaková.
Pro herečku, která vyjma Pomezí, kde vystupuje již osmou sezonu, účinkuje v angažmá činohry Národního divadla, je Karavana vůbec první tvůrčí zkušeností, možností zažít si divadlo i z druhé strany než z jeviště.
Foto Tereza Šolcová
V případě Karavany neexistuje scénář. Vše závisí na herecké akci, improvizaci. „Jak se píše hra bez scénáře? Tvoří se jednotlivé postavy. Dlouho a strašně důkladně. Až tak, že je to někdy neskutečně ubíjející,“ připouští Dudziaková. Tvůrčí proces tu probíhal v několika fázích.
S nápadem na představení o životě v karavanech přišla sama. Inspirovala ji především kniha Země nomádů od americké novinářky Jessicy Bruder pojednávající o vystřízlivění z amerického snu, onoho hashtagu #vanlife.
Bruder v ní vypráví o lidech „odsouzených“ dožít v obytných přívěsech, jejichž živobytí závisí na sezonních pracích. Za bezdomovce by se nikdy neoznačili, ale opravdu jimi nejsou?
Další inspirací jí byly rozhovory se šumavskými samotáři v knize Raději zešílet v divočině od Aleše Palána. S lidmi, kteří se více či méně dobrovolně rozhodli žít mimo společnost.
Nápad pak rozpracovala společně s Brychtou a dramaturgy souboru Barborou Smolíkovou a Vojtěchem Bartošem. V závěrečné fázi příprav vznikala samotná scéna. Její stavba zabrala asi čtvrt roku. Ve stejné době probíhají i herecké zkoušky, jež generují i požadavky na scénografii.
„Na tom je nejlepší, že si vlastně postavíte domeček, kde si hrajete,“ upozorňuje Dudziaková.
Co na nich ale přítomní zkoušejí, když k inscenaci neexistuje scénář? Tedy neexistují role ani text, který by se jednotlivci naučili, a následně hledali možnosti interpretace? Odpověď je prostá: Improvizují. Inscenují nejrůznější možná setkání různých postav, která by v průběhu představení mohla nastat.
„Je to náročný proces. Aby inscenace fungovala, jsou postavy extrémně propojené a propracované,“ odhaluje zákulisí vzniku inscenace autorka. „Na zkoušce se pak snažíte dozvědět co nejvíce nejen o své postavě, ale i o všech ostatních,“ podotýká.
Právě dokonalá znalost všech postav je v představení bez scénaře alfou omegou. Karavana má jen několik styčných bodů, milníků, jež by se měly udít a jimž předchází a po kterých následuje opět pouze improvizace.
Každý herec tak může rozehrát téma, které se týká postavy, s níž zrovna mluví. „To podporuje improvizační možnosti. Příběhy postav se s dalším a dalším uvedením stávají více a více provázanými,“ líčí s nadšením herečka.
„Karavana je vlna adrenalinu, to, co se stane, je vždycky nové a nepředvídatelné a v nás i divácích to doznívá ještě hodiny po děkovačce,“ komentuje.
Foto Tereza Šolcová
Foto Tereza Šolcová
Foto Tereza Šolcová
Od experimentu k profesionalitě
Pomezí v Česku funguje od roku 2014, kdy uvedlo svou první hru Letec. „Tehdy jsme byli ještě studenti; plní energie, s velkou chutí experimentovat,“ popisuje překotné začátky šéf souboru.
Od studentských let – Brychta je vystudovaným divadelním režisérem i teoretikem a kritikem z pražské Divadelní fakulty múzických umění, kde dnes vyučuje – se soubor notně zprofesionalizoval. „Já bych řekl, že balancujeme někde na hraně profesionálního divadla,“ směje se Brychta.
Největším úskalím takto výpravných a náročných inscenací je rozhodně schopnost je zaplatit. Jednotlivá uvedení skýtají jen velmi omezené divácké kapacity. „Kvůli tomu máme dražší vstupné. Imerzivní divadlo je ze své podstaty ekonomicky nevýhodné,“ líčí bez příkras šéf souboru. „Existovat můžeme jen díky tomu, že se nám daří mít pořád vyprodáno,“ upřesňuje.
I přes ekonomickou náročnost se ale nezávislému souboru podařilo najít stabilní model fungování. A nutno podotknout, že jde o jediný tuzemský ansámbl, jenž se soustavně věnuje výhradně imerzivní produkci. Pomezí dnes zpravidla uvádí jednu novou inscenaci ročně, tu pak na repertoáru ponechá souběžně s dalšími kusy.
Obdobný režim je možný zejména díky tomu, že od roku 2016 soubor sídlí ve zmíněném domě na Florenci, jenž patří Magistrátu hlavního města Prahy. Zde hrají po celý rok. Vyjma zimních měsíců, jelikož v domě není topení.
Dům na Praze 8 ale není jediným působištěm souboru. V současnosti můžete jejich divadelní kusy zhlédnout i ve dvou funkcionalistických vilách: Winternitzově vile na Malvazinkách a Volmanově ve středočeských Čelákovicích. V nadcházejícím roce pak soubor chystá nový kus do Laichterova domu na Vinohradech.
To jsou základní dva typy prostředí, jež Pomezí se svými představeními zabydluje. Dům na Florenci umožňuje stvořit vlastní fikční světy propracované do nejmenšího detailu, místnosti proměnit v noční klub Climax, tábořiště či interiér zaplnit nesčetnými hmatovými vjemy, jako je tomu v inscenaci Krásný nový den, jež se celá odehrává se zavázanýma očima, poslepu.
Naopak site specific produkce ve vilách vyzývají tvůrce, aby využili možnosti, jež jim nabízí samotné prostředí historických budov, to doplňují jen o pár nezbytných rekvizit.
A zatímco návštěva toho kterého architektonického skvostu se tak s interaktivní inscenací navrženou přímo pro daný prostor může proměnit ve zcela jedinečný zážitek, výprava na Florenc zase umožňuje zahrát si naživo hned několik počítačových her.
The post Na Florenci vyrostlo tábořiště. Pomezí dělá z diváků hráče appeared first on Forbes.
