Nedělejme už zdravotnictví jako za krále Klacka, vybízí Zavalianis k reformám

Forbes Před 4 týdny

Přichází čas pro nové profese, třeba pro logistiky zdravotnictví či koordinátory péče. Tak to vidí byznysový originál a majitel miliardového holdingu Akeso Sotirios Zavalianis – a vysvětluje, proč jde loď zdravotnictví dál ke dnu a jestli není longevity až moc sexy pojem na to, aby to byla pravda.

Kdepak pár poznámek na papíře, tenhle dokument má hned 180 stran. Do detailu rozebírá, jak léčit pacienty v 21. století, tedy v časech umělé inteligence a zároveň v epoše epidemie obezity či duševních chorob. Sotirios Zavalianis to totiž se změnou českého zdravotnictví myslí vážně.

„Máme lepší znalosti, technologie pokročila, jsme chytřejší v dané problematice – tak to nemůžeme dělat jako před 150 lety,“ praví a potáhne si z cigarety, která k němu patří stejně jako Akropole k Aténám. „Nový způsob managementu musí konečně přijít i do zdravotnictví.“

Jeho holding, do nějž spadají mimo jiné nemocnice v Hořovicích a v Berouně, zdravotnická zařízení v Praze, pardubické onkologické a radiologické centrum Multiscan či moderní psychiatrické Centrum duševní rehabilitace, nadále roste, podle Zavalianise končil rok 2024 s obratem přesahujícím šest miliard korun. Ziskovost EBITDA pak odhaduje přes 700 milionů korun.

„Když jsem minule řekl, jaká je naše EBITDA, hned mě začali napadat, že vydělávám na nemocech ostatních. Ale nemocnice mají v rámci holdingu v tomto ohledu malý podíl, většinu tvoří související obory, distribuční firmy či stavební firma s velkými zakázkami od třetích stran,“ vysvětluje Zavalianis.

Pozorný čtenář Forbesu si jistě vybaví pozoruhodný příběh muže, který se narodil v chudé horské řecké vesnici, jako přesvědčený socialista přišel do někdejšího Československa a tam se stal velkokapitalistou, jediným akcionářem miliardové skupiny Akeso. Mít český pas, je Zavalianis dávno mezi nejbohatšími lidmi této země. Sám se ale drží mnoha zásad a jedna z nich zní: Jednou Řek, navždy Řek.

Zavalianis v září oslaví šedesátku, ale ani náhodou nemá hotovo. Spíš naopak. Ostatně už při našem posledním setkání upřímně líčil, že aby dosáhl svých plánů, potřebuje změnit myšlení všech zaměstnanců – i sebe samotného.

„Chceme dělat inovativní věci, co dávají smysl, proto zabere čas, než myšlenky dozrají. Teď jsme na více než osmdesáti procentech, ale pořád ne u konce. Každým dnem se přihodí něco nového, přijde další zkušenost, světová novinka,“ líčí Zavalianis v rozhovoru. „Je to nekonečný proces, protože kdybychom zůstali u původních myšlenek, hrozně zastarají třeba i za tři roky. Koncept neustále updatujeme.“

To se týká i Stodůlek, kde roste projekt Neokliniky, jemuž říkáte poliklinika budoucnosti. Kdy otevře?

Děláme totální rekonstrukci budovy, bude dvakrát tak velká, přidáme čtyři patra – čas máme do konce příštího roku. Celková investice by měla být okolo miliardy korun a chceme se zaměřit na prevenci.

Protože upřímně řečeno, zabývat se jen jednotlivými vyšetřeními bez toho, aby byla propojená v souvislostech, sice vyřeší nějaký problém, ale ne celkový stav pacienta.

My chceme dát pod jednu střechu veškerou prevenci a pak převzít pacienta do naší péče a udělat mu management nad jeho zdravím. To je hlavní myšlenka. V Česku a všeobecně v Evropě jsme na prevenci zapomněli. Pořád řešíme následky, nepředcházíme příčinám nemocí.

Proč?

Kdyby šel do prevence soukromý kapitál, myslím si, že by to bylo účinné, ale nemá zájem. Takže to mají na starost státy – a kdo určuje jejich politiku? Klíčoví hráči ve zdravotnictví, často farmaceutické firmy. Nechci nikomu křivdit, určitě v nich pracuje spousta slušných lidí, ale jejich zájem je něco jiného, než aby byl člověk dlouhodoběji zdravý.

Když vyrábíte léky, pragmaticky vzato potřebujete, aby je někdo užíval.

Základ je v tom, že když něco zachytíte na začátku, je léčba levnější a účinnější. Proto by účinná prevence měla být hlavní politický bod. Bohužel se v posledních dekádách upozadila – ano, dělají se jednotlivé projekty, rakovina prostaty, mamografy a mnohé další, ale my bychom chtěli, aby to bylo v jednom balíku, abychom koukali na člověka z více stran.

Myslím si, že takový přístup totálně zlevní výdaje na zdravotní péči. Podle statistiky se žena v Česku v průměru dožije až 84 let, ale v kvalitním životě bez nemoci jen 63 let. Takže se 21 let potýká s různými zdravotními problémy: doktor, operace, doktor…

Já bych proto po třiceti letech podnikání ve zdravotnictví chtěl víc investovat do prevence. Tam vidím smysluplně vynaložené prostředky s velkým efektem.

Vyplatí se to byznysově? Potřebujete přece platby za výkony od pojišťoven…

Časy se mění, i pojišťovny se budou měnit. Poptávka a tlak vzroste, nemají k dispozici nekonečné peníze a budou se muset spíš zaměřit na prevenci. Problém je, že k tomu nemáme vhodné subjekty. Ano, praktik může dělat kus prevence, onkolog taky, ale celostnějších projektů tu moc není. O to se snažíme ve Stodůlkách. Bude to obrovitánské, dvanáct a půl tisíc metrů čtverečních, velké množství odborností, diagnostiky, genetiky.

S jakou zastřešující vizí?

Vyšetření musí někdo umět vyhodnocovat a účinným způsobem převzít management nad věcmi. Proto finišujeme s portálem, který umožní interaktivní komunikaci s pacientem, nastavení pravidelných prohlídek, možnost posílat fotky, videa, dokumenty. Tím se taky podle nás sníží počet návštěv, které zaberou doktorům obrovský čas a oni kvůli tomu nejsou schopní obsáhnout tolik pacientů, kolik je třeba.

Součástí jsou i dotazníky vyhodnocované AI, takže nemusíte opakovat svoji výšku, váhu a anamnézu rodičů. I to šetří čas, v tom je naše filozofie. Musíme podporovat distanční medicínu, sledovat lidi pomocí telemedicíny. Konečně to dělat jinak, než jak to děláme.

Máme znalosti, technologie pokročila, my jsme chytřejší v problematice – tak to nemůžeme dělat jako před 150 lety.

Máme znalosti, technologie pokročila, jsme chytřejší – tak to nemůžeme dělat jako před 150 lety, jako za krále Klacka. Konečně i do zdravotnictví musí přijít nový způsob managementu, odborníci na logistiku, projektoví manažeři. Musíme začít řídit segment nejen prostřednictvím doktorů, ale i jiných odborností.

To bude konkrétně dělat kdo?

Myslím si, že sestry a doktoři by měli ošetřovat a léčit a někdo by to měl celé organizovat. Bohužel se neukázalo účinným nechat organizaci systému na doktorech, nejsou v tom ostatně kovaní.

Aby bylo jasno, nekecáme doktorům do toho, jak mají léčit. Ale to, kdy bude pozván pacient, jak se bude komunikovat, kde budou archivované osobní údaje, jak organizovat čas, jak fungovat od rána do večera včetně sobot a nedělí, to není doktorská práce, ale práce lidí, kteří jsou vytrénovaní v tom, aby procesy probíhaly jinak, než jak probíhají dnes.

Musí mít zkušenost se zdravotnictvím? To se přece roky opakuje, že jde o tak specifický obor, že bez jeho znalostí narazíte…

Dobře, ale dlouhá léta do systému nepronikly jiné profese a já si myslím, že hlavně proto, že stávající aktéři procesů nechtěli jiné profese přivítat. Přitom by se mohly podílet na kultivaci, na zlepšení systému. Nemáme na to bohužel specializované vysoké školy, ale do zdravotnictví musí přijít nové profese.

Například koordinátor péče. Komu dneska voláte? Doktorovi ne, ten je v ambulanci nebo operuje, tak voláte sestře, jenže řešením je mít člověka, co je s vámi v kontaktu, komunikuje s vámi. To je inteligentnější proces než čekat, kdy bude mít pan doktor volno. Musíme změnit systém managementu.

Zkoušíte to?

Postupně koordinátory nasazujeme do provozů a ukazuje se, že to je velice účinné. Proč o tom dlouze vykládat – představte si, že vám někdo sám od sebe volá, dává vám informace a někam vás směřuje. O tom přece nemusíme diskutovat, tak to mělo být dávno, jen systém tu potřebu neměl. Už ale musí konečně přijít.

Pro doktora to taky není příjemné, měl by mít dostatek času léčit a přemýšlet nad pacienty, ne zvedat telefony.

Musí existovat i pár bláznů

Jak se daří vašemu Centru duševní rehabilitace v Berouně? I to byla miliardová investice.

Naše přání je, abychom něco postavili a druhý den jsme měli plno personálně i co do pacientů, bohužel realita se od takového zbožného přání liší. Psychiatrie nabrala zpoždění, potřebovali jsme postavit nový tým o téměř čtyř stech lidech a to nejde za odpoledne.

Naberete zaměstnance, pak vidíte, že někteří nejsou kompatibilní s našimi myšlenkami, buď je přesvědčíme, nebo musí z kola ven. Pak začnou interpersonální žabomyší války… Než proběhne samočisticí proces personálu, trvá to bohužel dva až tři roky.

Po roce a půl fungování jsme ale na velice dobré cestě. Mám obrovskou radost z toho, že mi denně přijde několik zpráv od pacientů se společným jmenovatelem: Máme nějaký problém, snažíme se ho několik let řešit a teprve pobyt u vás nám ho z určité části pomohl vyřešit. Je vidět, že náš koncept je funkční, co se týče výsledků léčby.

A ekonomicky?

Finančně pro nás ještě není úspěšný, momentálně se radujeme z úspěchů medicínských. Očekávám, že velmi brzo budu spokojený i s ekonomickou stránkou.

Co upravujete dál?

Svět se mění, na vzestupu je jednodenní chirurgie, medicína už dokáže zvládat hodně operací v jednodenním režimu, což je šetrnější pro pacienta – snižuje se tím psychická zátěž, pobyt v nemocnici na maximálně jeden den znamená rychlejší návrat do života s menšími komplikacemi.

Proto jsme v naší nemocnici v Berouně investovali veliké peníze, vybudovali jsme sedm operačních sálů, máme přes sto nových lůžek. Projekt se rozběhl a brzo přesáhneme deset tisíc operací za rok.

Pořád platí, že reinvestujete prakticky celý zisk?

Pane, jak známo, já umím plánovat. Jen jsem teď s vyděšením koukal, kolik peněz jsme z vlastních zdrojů investovali od 1. ledna 2024 do konce ledna 2025. Ta částka dosahuje téměř 900 milionů korun.

Myslím, že z vlastních zdrojů tolik žádný jiný blázen do zdravotnictví neinvestoval.

Myslím, že z vlastních zdrojů tolik žádný jiný blázen do zdravotnictví neinvestoval. Ale aby se věci posunuly dál, musí existovat i pár bláznů. Kdyby žili jen racionálně uvažující lidé, nikam daleko bychom to nedotáhli.

Nejste s prominutím blázen, že když vám v Berouně trvá dva až tři roky jen stabilizace personálu, čeká vás ve Stodůlkách brzy totéž, možná ještě ve větším?

No, tam očekávám, že musí pracovat minimálně 500, možná 600 lidí. Ale jsme chytří a poučujeme se z minulosti, takže ty časy zkrátíme (směje se). Musíme mít přece vnitřní přesvědčení, abychom nepropadli depresi. Takže to tentokrát dokážeme rychleji – mám radost, že tomu věřím.

Čistě prakticky, jak sháníte zaměstnance?

Odpovím oklikou. Jak známo, banky jsou instituce, které aby vám půjčily peníze, musejí mít jasný, zřetelný a spočítatelný business case. Ale v životě jsou i projekty, které se takhle na první pohled spočítat nedají.

Dám vám příklad. Máme školky, kde dostáváme 1400 korun měsíčně na dítě a v tom je jídlo, plavání i exkurze, to vše na dvanáct hodin denně pět dní v týdnu. Takový projekt pro banku nedává smysl, protože to nevychází. Ale nám to vychází.

Jak to myslíte?

Když teď připravuji další školku pro sto dětí, tak se mi sto maminek vrátí rychleji do práce a ještě nebudou tak vystresované, protože školky jsou uvnitř areálu nemocnice, takže mají dítě v blízkosti a vědí, že ho stihnou včas vyzvednout. Tím pádem zvýším atraktivitu holdingu, ale žádná banka nepočítá, kolik stojí vystresovaná sestra, na to ještě nejsou tabulky.

Nebo další věc: pokračujeme s výstavbou bytů pro zaměstnance v Hořovicích, dáváme je za padesát procent tržní ceny. To pro banku zase nevychází, ale já musím nabrat dalších pět set lidí, a co se týká zdrojů pracovní síly, máme vyčerpanou naši oblast, takže musím umět přilákat zaměstnance z jiných regionů.

Obvykle je jediným nástrojem nabízet podstatně vyšší platy, což je zase nefér vůči kmenovým zaměstnancům. Když stavím byty, ušetří mi to výhledově mzdové náklady a znovu to zatraktivní firmu.

K méně radostnému: naposledy jste mi říkal, že loď českého zdravotnictví se potápí. Přišel za rok a půl nějaký posun?

Jdeme stejným směrem. Pořád máme vysokou úroveň péče, naše zdravotnictví je na velmi vysoké úrovni – ale co jsme si řekli minule, to pokračuje. Dostupnost zdravotní péče pozvolna klesá a bude klesat dál, zkracování čekacích lhůt rozhodně nebude trendem.

Češi pod čtyřicet let se rychle adaptují a černý trh se bude zvětšovat. Když cokoli potřebujete a není to dostupné, no, ještě si pamatujeme fronty na banány za komunistů. Tehdy jste se museli znát s paní prodavačkou. Teď jsem si jistý, že když neexistuje legální způsob a reforma se stále oddaluje, každý z nás bude hledat způsob, jak se k nedostupné péči dostat.

A každý ví, jak se to dělá: tam mám známého, tam něco koupím, tam něco zaplatím. Bohužel se to bude dít v šedé, případně v černé zóně.

Souvisí s pomyslnou potápějící se lodí i rostoucí náklady?

Systém byl nastavený na určitou platovou úroveň. Před covidem to bylo, dejme tomu, třicet tisíc pro sestry a šedesát až sedmdesát tisíc pro doktory. Ale přišel koronavirus, válka, inflace – a platy se zdvojnásobily. V naší branži jsou mzdy největší položka, když odečteme ty nejdražší léky, tvoří mzdy nezanedbatelnou část nákladů.

Do toho zdražují léky, zdravotnický materiál; myslím, že postupně se nevyplatí mít ambulantní péči, pokud její součástí nejsou drahé přístroje, které generují dodatečné příjmy, případně bonusované materiály a léky.

To je tedy největší problém?

Ne, největší problém v Česku zní, že nechceme racionalizovat způsob fungování zdravotního systému. Pořád musíme mít stovky nemocnic, pořád musíme mít na každém rohu doktora, musíme, musíme – ale pokud k racionalizaci nedojde, společnost nedokáže zdravotnictví zaplatit.

Všechny snahy zároveň narazí na neochotu politických stran. Změna ve zdravotnictví přesahuje volební období a většina stran není ochotná podstoupit rizika. Bojí se, a aby nebyly ve svých očích pohřbeny od některých voličů, pohřbí radši celý zdravotní systém.

Lidé by si měli uvědomit, že by měli tlačit na politiky, aby reforma zdravotnictví v Česku konečně proběhla.

Máte ještě ambici a chuť měnit systém?

Jsme aktivní občané, pořád vystupujeme a opakujeme, že reforma je potřeba. V Česku je ale slovo reforma a priori bráno jako něco špatného; jakmile ho lidé slyší, berou to tak, že na tom budou hůř. Jenže je to naopak nečinnost, co povede ke zhoršení dostupnosti péče a k celkovému zhoršení financování systému.

Lidé by si měli uvědomit, že by měli tlačit na politiky, aby reforma zdravotnictví v Česku konečně proběhla. Jinak nepředpovídám dobré věci.

Žít do 150 let?

Pojďme k nejskloňovanějšímu pojmu dneška, souvisejícímu se zdravím. Co vy a longevity?

Ano, ten pojem je atraktivní a sexy, každý má strach ze smrti. Přijdete, já vám dám zázračnou proceduru nebo zázračné léky, sice mi nebudete věřit, ale – co kdyby to fungovalo? Co kdybyste pak žil do 150 let? Myslím, že to hraje na tuhle notu.

Já si myslím, že bychom měli žít kvalitnějším, ne delším životem. Dokázat obojí by bylo dobré, ale myslím si, že jsme nějak nastavení a že v současné době se nám biologii až tak znásilnit nepovede. Pro mě je důležité prodloužit život ve zdraví a bez bolesti, na to se soustřeďujeme. Když někdo najde zázračné léky, uvítáme to, ale do longevity nejdeme. Ať to dělají ti, kteří chtějí prodávat longevity.

Neděláte vlastně totéž s vaším důrazem na prevenci, jen to nezní tak sexy?

Co je prevence? To je celý styl života. Když má někdo 150 kilo, můžu ho vyšetřovat od rána do večera a stejně ho potkají kardiovaskulární nebo jiné potíže. Prevence by měla být rozumný způsob života, kontrola různých parametrů od váhy a dalších věcí.

Musíme člověka edukovat, jak by měl žít. Vysvětlit mu, že když bude dělat pár kroků denně navíc, může žít pár měsíců navíc; ne ho nutit běhat, ale nastínit mu vhodný styl života. A můžeme mu pomoci tím, že dokážeme včas zachytit nějaké potenciální nebezpečí.