Režisér Vojtěch Strakatý debutoval loni v Benátkách s filmem After Party. Jeho letošní snímek Na druhé straně léta právě míří do českých kin. Světovou premiéru si v létě odbyl na karlovarském festivalu. Režisér v upřímném rozhovoru mluvil o své desetileté cestě k debutu, o ženské perspektivě, vztahu k vlastnímu tělu i nové generaci filmařů a filmařek.
Na pavlač kavárny Skautského institutu dopadají zářijové sluneční paprsky. Za skládacím stolkem na mě čeká muž ve středním věku. Hlavu má oholenou dohladka, upravené nehty nalakované lakem v barvě lila. Široký úsměv, oči schované za obroučkami výrazných brýlí.
Vlastního celovečerního debutu zvaného After Party se dočkal až loni. A to rovnou na festivalu v Benátkách. Snímek o exekucích vychází z jeho vlastní rodiny.
Ten letošní nese název Na druhé straně léta. Film o sesterství, touze být jinde, o poruchách příjmu potravy i sebepoškozování premiéroval v Karlových Varech a čerstvě vstoupil do tuzemských kin.
Studoval jste Filmovou akademii v Písku. Promoval jste v roce 2013. Celovečerní debut ale přišel až loni. A jen o rok později uvádíte další snímek. Co jste dělal těch deset let?
Na rychlý start, který zažila řada mých kolegů z branže, kdy hned po škole natočí celovečerák, u mě nějak nedošlo. Když jsem skončil školu, neměl jsem žádnou návaznost na filmový průmysl a několik let jsem pracoval úplně mimo film. Stavěl pódia a trhy, pracoval jako pečovatel v Anglii. K filmu jsem se vracel postupně skrze práci na festivalech. Ať už pro Jeden svět, nebo pro karlovarský festival. Ostatně v jeho industry sekci pracuju dodnes.
Kdy se to zlomilo?
Ta cesta byla dlouhá. Krátký film Zabouchnutá jsem natočil už v roce 2015. Posléze jsem začal shánět producenty a náměty na první celovečeráky, ale nikdo mě nechtěl. Zlom přišel až v roce 2018, kdy jsem ve Varech dostal za scénář k After Party cenu od nadace Innogy.
A pak o vás byl najednou zájem?
Přesně tak. Záhy mě oslovil producent Marek Novák a vše se dalo do pohybu. Měl jsem první verzi scénáře k After Party. Žádali jsme o peníze u fondu (Státní fond audiovize, pozn. red.). Paralelně jsem už začal psát i scénář Na druhé straně léta. Než se After Party dostala do kin, trvalo to dalších šest let. A to platí i pro můj druhý film. Několik let jsem na nich pracoval souběžně.
Deset let čekání na debut je dlouhá doba. Pochyboval jste někdy, jestli vůbec přijde? Chtěl jste to v nějaké fázi vzdát?
Asi ne. Jsem strašně tvrdohlavý. Že budu dělat film, jsem si řekl už ve dvanácti letech. A držel se toho nehledě na okolnosti. Věděl jsem, že to chci a že na to zkrátka někdy nějak dojde. Řekl jsem si, že cokoli, co budu dělat v mezičase, pak využiju pro inspiraci do dalších projektů. Navíc jsem díky tomu získal odstup. Ta srážka s realitou mi ukázala nové způsoby, jak dělat, nebo naopak nedělat film. „K debutu se dřív nebo později dostanu,“ říkal jsem si.
Jsou režiséři a režisérky, co debutují už ve dvaceti, nebo dokonce ještě dříve. Takovou ambici jsem neměl, ale chtěl jsem natočit film před prvním dítětem a rozhodně před třicítkou. Nepovedlo se mi ani jedno. After Party jsem točil na rodičovské s roční dcerou.
To lze?
No, byla to velká výzva… Nebylo to v plánu, natáčení se o pár týdnů zpozdilo a partnerka mezitím nastoupila do práce. Bylo to jen čtrnáct dní, ale to je s malým dítětem strašně dlouhá doba. Celou postprodukci jsem zvládl jen díky hlídání od babiček. Se střihačem jsme si plánovali práci podle našich dcer.
Foto Aerofilms
Foto Aerofilms
Co byste doporučil začínajícím filmařům, filmařkám? Nebo možná svému mladšímu já…
Zkusit dělat i jinou práci. A vytrvat. Nemyslím si, že existuje recept na to, jak ten proces urychlit. Asi se to neobejde bez tvrdohlavosti, cílevědomosti a samozřejmě bez kontaktů. Dlouho jsem bojoval s tím, že se o mně nevědělo.
Obecně mi ale připadá, že studující, kteří teď končí filmové školy a kteří jsou většinově o generaci mladší než já, mají mnohem více informací, než jsme v jejich věku měli my. Vědí mnohem více o financování nebo zkrátka o tom, jak celý ten průmysl vlastně funguje. Když jsme absolvovali my, neznali jsme skoro nic a na všechno si přicházeli sami až po škole. To se změnilo i díky tomu, že Státní fond audiovize se stal transparentnější a otevřenější institucí, vysvětlující, jak žádat o peníze.
Rád mícháte žánry. V After Party šlo o mix coming of age, dramatu, road movie s prvky westernu. Do jakých žánrů si chodíte pro inspiraci?
Právě westerny mám strašně rád a původně z něj v After Party mělo být mnohem víc. Z toho prostředí, duelově pojatých dialogů… To mě baví. Kdybych měl neomezený budget, klidně bych si natočil vyloženě westernovku. A s tím coming of age je to takový můj paradox. I Na druhé straně léta je tak trochu coming of age, žánr, který vlastně nemám rád.
A proč?
Protože v nich hlavní hrdinky a hrdinové většinově prožívají zjednodušující traumatické zkušenosti. Jako by každý dospívající protagonista musel zažít znásilnění nebo smrt a nemohl nic nikdy prožít tak nějak „normálně“, obyčejně.
Foto Aerofilms
Ale vždyť vy to svým hrdinkám také neděláte zrovna jednoduché…
To máte pravdu. Na dospívání mě zajímají přechodové fáze. A ty se přirozeně pojí s dobrodružstvím, nebezpečím, někdy i traumatem. Filmy s nálepkou coming of age se však často uchylují ke klišovitému ztvárnění prvního sexu či smrti.
Neříkám, že se to nemá točit, ale většinou to moc nefunguje. Byť samozřejmě existují čestné výjimky, třeba filmař Luca Guadagnino a jeho snímek Dej mi své jméno či minisérie Jsme, jací jsme na HBO – jeden z nejlepších seriálů, co jsem viděl v posledních letech.
V After Party jste zpracoval svůj osobní příběh, jak to bylo v Na druhé straně léta?
Těch rovin je tam vícero. Zčásti jde o nedosažitelnost, frustraci a touhu být někde jinde. O snění, že se dostaneme někam, kde to bude skvělý, lepší než tam, kde jsme právě teď. Je to vlastně FOMO (Fear of Missing Out, strach, že nám něco v životě uteče, pozn. red.).
Trpíte tím?
Vždycky jsem tím hodně trpěl. Ale asi už jsem se naučil s tím nějak pracovat. V mládí jsem to měl hodně silné. Vyrůstal jsem u videoklipů, videoher a filmů, kde je člověk sevřený popkulturou –, a to ještě dávno před mobily a sociálními sítěmi –, tak už tehdy na mě doléhal tlak, jak by mělo vypadat to správný léto. A potenciálně samozřejmě i správný tělo.
Film mimo jiné tematizuje také poruchy příjmu potravy, sebepoškozování či přílišné cvičení. Je to vaše osobní téma?
Je. To, že jsem byl konfrontovaný s dokonalými těly, mě dovedlo k nespokojenosti s mým vlastním. Asi to máme jako muži trochu v rodině. Můj bratranec Čestmír (moderátor Čestmír Strakatý, pozn. red.) o tom koneckonců veřejně mluvil opakovaně.
I já jsem vždycky musel strašně moc cvičit, abych naplňoval nějaký ideál toho, jak má člověk vypadat. V tom mám k postavám z Na druhé straně léta blízko. Jak vnímají svůj sebeobraz, jak se podceňují…
Uf. Když jdete do tvorby takhle upřímně a sám ze sebe: v jaké fázi práce na snímku máte témata, jimiž se zabýváte, zpracovaná?
To se asi těžko posuzuje. U After Party jsem si až zpětně uvědomil, že mi ten film pomohl se s traumatem vyrovnat. Pomohlo mi, jak jsem k tomu najednou přistoupil věcně: teď budu psát tuto scénu, teď natočíme tento záběr. Nešlo ale o vědomou formu terapie.
Začínám sice na reálných pocitech a prožitcích, ale k psaní a vymýšlení přistupuju věcně. Navíc u After Party jsem si cíleně řekl, že pokud chci dělat film, je nejlepší vyjít sám ze sebe, inspirovat se vlastním životem. A věděl jsem, že to obnáší být schopný o tom mluvit. Motivací mi bylo i to, že někdo třeba prožívá něco podobného. Třeba ho můžu inspirovat, aby byl schopen o tom mluvit.
Foto Aerofilms
Teď chystáte film o krizi bydlení Ze dna. Je to palčivé společenské téma. Co vás inspirovalo?
Jako vždycky je to nějaká kombinace – něčeho osobního s tím, co se děje kolem. V chystaných projektech se věnuju zejména současným třicátníkům a dvacátníkům. S tím se pojí témata jako právě budoucnost bydlení, práce a přepracování. Mám k těm otázkám blízko, vždyť mnoho z nás se s nimi potýká dennodenně.
Ale není to tak, že bych se do toho zcela promítal. Často mě nejdříve napadnou postavy a jejich zasazení do nějaké situace. V případě mého aktuálního filmu Na druhé straně léta to jsou třeba mladé holky zažívající léto u vody a nějaké mysteriózní dobrodružství. A pak teprve rozvádím příběh dál.
Ale ono i u té After Party. Sice jsem vycházel ze své osobní story, nejdříve jsem měl ale v hlavě obraz: Dvě kamarádky vezou gauč na střeše auta. Od něj se vše odvíjelo. Od onoho body movie momentu (označení filmů, v nichž je tematizováno lidské tělo, pozn. red.).
Všechny vaše dosavadní snímky jsou vyprávěné z ženské perspektivy, očima ženských hrdinek. Proč?
Nekoncipuji postavy jako verzi sebe samého. V kraťasu Zabouchnutá jsem si před deseti lety zvolil vyprávění skrze hlavní ženskou postavu. A už jsem u toho zůstal. Asi i proto, že jich ve filmu tolik není a spoustu jejich příběhů z jejich perspektivy jsem ještě neviděl. Světy ženských postav mě baví, napadají mě, dobře se mi píšou… Vše další, na čem pracuju, je o převážně holčičích partách.
Foto Aerofilms
Jak vypadá váš tvůrčí proces? Přicházíte za herečkami s jasnou vizí, nebo je konečné pojetí spíš výsledkem dialogu?
O dialogu je to pro mě od začátku až do konce. Dopředu mám víceméně daný jen svět a strukturu příběhu. Ideální pro mě je zapojit herce a herečky do celého procesu co nejdříve. Dát jim prostor postavy nejen ztvárnit, ale i spoluvytvářet. Díky tomu lze dosáhnout určité pravdivosti. Toho, aby postavy, které obývají příběh, byly co nejvíce živé. Dnes už je navíc často píšu konkrétním lidem na tělo.
Když dám hercům a herečkám prostor, a naslouchám jim, jsem postavám mnohem blíž. Nehledě nato, jestli jsou mužské nebo ženské či k jaké sociální vrstvě náležejí. V mých prvních dvou filmech byly herečky v procesu rok, dva. Tu a tam jsme si scénář četli a ony samy přicházely s nápady, podle kterých jsem scénář upravoval.
Upravoval?
Dokud to neslyším nahlas a dokud si to herečky nepřivlastní, není to ono. Na papíře si můžete vymyslet, co chcete, když se to začne číst nahlas, často to vůbec nefunguje. Z třístránkového dialogu zbydou dvě věty, zbytek postrádá smysl. Film je pro mě týmová práce, i když v něm samozřejmě pořád existuje určitá hierarchie.
Jak to myslíte?
Ve filmu je vždy potřeba se přizpůsobit aktuálním podmínkám. Lokacím, rozpočtu, času… Nebudu přece lpět na něčem, na čem bych akorát zbytečně odrovnal celý štáb, když to můžu v dané situaci udělat jinak.
Forbesu Life jste ale před časem prozradil, že jste perfekcionista, nejde to proti sobě?
To je pravda, jsem perfekcionista. Projevuje se to třeba v tom, že potřebuju být u všeho. U castingu, natáčení i postprodukce. Navíc, co se perfekcionismu týče, kdyby bylo jenom na mně, dokážu věci dovymýšlet a ladit dekády a nikdy nic nenatočit.
Jenže já ty věci točit chci. A tak jedu podle deadlinů: Kdy je potřeba žádat o peníze? Kdy to chci točit? To mě pohání. Navíc podle mě se v každém filmu ukrývá několik verzí. Ta, co mě napadla, ta, kterou jsem napsal, a ta na plátně. Jediné, co tam zůstat musí, je důvod, proč to točím. Záměr.
Na čem teď pracujete?
Dělám tři projekty zároveň. Předně pracuju na zmíněném snímku Ze dna – takoví sociálně slabší Dannyho parťáci. Dvacátníci a třicátníci nemají na nájem ani na jídlo. A přestože se snaží fungovat „normálně“, rozhodnou se vykrást jednu vilu…
Pak chystám zimní survival horror. A ještě píšu seriál, ale o tom zatím nemůžu nic prozrazovat. Řeknu jen, že seriály miluju, inspirují mě. A teď mě jeden i strašně baví vymýšlet.
Debutoval jste v Benátkách, druhý snímek jste promítal ve Varech. Jakou roli ve vaší práci hrají festivaly?
Pro filmy, které točím já – to znamená nízkorozpočtové – jsou festivaly zcela zásadní. Na druhou stranu pro všechny filmy, s malými i většími rozpočty, díky festivalům obletí snímek svět… Já měl od začátku ambici dostat filmy na áčkové festivaly. To samozřejmě nelze naplánovat.
Svět festivalů je složitý. Nelze předvídat, co se vybere. I když někde vzadu v hlavě to, že ten snímek chci dostat na festival, mám vždycky. A už tím to trochu ovlivňuju. Ne, že bych se cenzuroval, ale třeba tak, že točím filmy, kterými se snažím oslovit nejen české diváky. Ale nakonec stejně točím především to nejlepší, čeho jsem v dané chvíli jsem schopen.
Má to český filmař, filmařka v něčem těžší?
Dlouhé roky česká kinematografie nikoho nezajímala. Od revoluce se český film na festivalech de facto neobjevoval. Porotce festivalů zajímaly úplně jiné regiony – Rumunsko, například. Zlomilo se to až v několika posledních letech. Cítím v tom i generační obměnu. Jsme otevřenější, komunikujeme spolu, pomáháme si, sdružujeme se, jsme ambicióznější. Navzdory tomu, že si u fondu konkurujeme, mezi námi panuje přátelská atmosféra.
Kromě mé loňské účasti v Benátkách tam letos byla Tereza Nvotová, Zuzana Kirchner zase byla v Cannes a mohl bych jmenovat i dál. Něco se zlomilo, najednou nám to skoro každý rok na nějaké velké festivaly vychází. Za to jsem rád a doufám, že to bude pokračovat.
The post Točí o těžkých tématech a klidně s prvky westernu. Teď Strakatý vypráví o FOMO appeared first on Forbes.
