Unikát. Jak se čeští bratři dostali do jednoho z nejlepších orchestrů světa

Forbes Před 1 dnem

Na housle začali hrát už v předškolním věku. Brzy se u nich projevil nejen výjimečný talent, ale i hluboká láska k hudbě. Před necelými deseti lety byli Šimon a Matouš Michalovi přijati do Chicago Symphony Orchestra, který je považován za nejlepší orchestr ve Spojených státech. Nedávno přijeli se svým orchestrem do Prahy, aby zde vystoupili na jubilejním 80. ročníku festivalu Pražské jaro.

Je večer 20. května a zcela zaplněná Smetanova síň Obecního domu očekává jeden z vrcholů Pražského jara. Na pódiu se těsní 105 hudebníků, aby pražskému publiku přednesli Čtvrtou symfonii Gustava Mahlera.

Během osmdesáti let konání festivalu na něm zahrálo mnoho skvělých světových orchestrů, ale chicagští zde hrají poprvé, a navíc hudbu českého rodáka. Pro bratry Michalovy je to dvojnásobný svátek: konečně mohou ve své domovině ukázat, čeho dosáhli, a před koncertem je z nich cítit lehká nervozita.

Jejich příběh by mohl posloužit jako scénář v Hollywoodu: z malé vesničky v Česku se dostali do nejlepšího orchestru v USA. Dá se v něm najít paralela se samotným Mahlerem, rodákem z Kaliště u Humpolce, který se roku 1908 stal šéfdirigentem Metropolitní opery v New Yorku.

Zhruba osmdesát let poté se v malebné vesnici Bezděkov nad Metují narodili bratři Michalovi: Matouš a o dva roky později Šimon. Oba začali hrát na housle už v předškolním věku pod vedením svých rodičů a projevili svůj výjimečný talent, vyhrávali soutěže a byli považováni za nejlepší houslisty nejen v regionu.

Ve třinácti letech Matouš odjel poprvé do USA na prestižní letní hudební kurzy Meadowmount School of Music. Tehdy byl suverénně nejmladším studentem mezi ostatními hudebníky.

„V české komunitě to bylo fajn, ale mimo ni jsem se musel domlouvat rukama a nohama,“ vzpomíná dnes s úsměvem. „Teprve během následujícího léta jsem se angličtinu naučil jakž takž používat.“

Pak přišla Juilliard School, kde čelil kulturnímu šoku. „New York v roce 2010 byl úplně jiný svět nežli malebná Praha. Přechod z historických uliček do strohého pravoúhlého uspořádání amerických měst byl ohromný rozdíl. Ale byl jsem mladý a všechno jsem nasával jako houba.“

První rok to zvládl sám, druhý už se k němu přidal Šimon. Oba se zpětně diví, že všechny nástrahy velkoměsta přežili ve zdraví, a zároveň se shodují, že nejtěžší na životě v New Yorku a Chicagu bylo odbourání kulturních předsudků.

„Poprvé jsem opravdu zažil, co znamená žít mezi různými kulturami, uvědomovat si své kořeny, ale zároveň žít americkou současností; ostatně Američané vnímají Dvořáka jako svého skladatele, který napsal Novosvětskou symfonii nebo Americký kvartet, a jen málo z nich si uvědomuje, že existuje i český Dvořák,“ dodává Šimon.

Podle něj v Evropě, zvlášť v menších zemích, je silnější národní vědomí. „V Americe každý něco přináší a musíme spolu fungovat – jinak to nejde.“

Na Juilliardu studovali pod vedením legendárního amerického houslisty Glenna Dicterowa. Studium ale nebylo možné bez finanční pomoci, tu získali od Kellner Family Foundation či Bakala Foundation. Ač recept na úspěch neexistuje, klíč k němu je dostat se co nejdříve k těm nejlepším pedagogům na prestižních akademiích po celé Evropě a k tomu tyto nadace pomáhají.

„Uchazeč musí projít výběrovým řízením, přičemž nestačí jen talent. Je třeba přesně formulovat, proč si podporu zasloužíte a jak konkrétně ji využijete. Člověk musí mít jasnou vizi toho, čeho chce dosáhnout,“ vysvětlují bratři Michalovi.

„Každý hudebník i sportovec si zažije fázi stagnace, kdy rozhoduje jen pracovní morálka,“ říká Šimon a vzpomíná i na juniorské soutěže, které nejsou jen o vítězství, ale hlavně o získání zkušeností, sebedůvěry a odolnosti. „První cena je stejně důležitá jako dostat přes tlamu. Umět snášet kritiku a vybudovat si hroší kůži je v tomto oboru zásadní — mnoho lidí to nedokáže a nevydrží.“

Posty u předních amerických orchestrů jsou natolik prestižní, že se z nich odchází jen z opravdu vážných důvodů. I proto jsou volné pozice otevírány jen zřídka. Když se tak stane, je o ně nesmírný zájem.

Do Chicago Symphony Orchestra se bratři dostali prostřednictvím konkurzu, kterého se zúčastnilo téměř tři sta uchazečů. Všichni hráli za plentou a odhaleni byli až ve finále. Vítězství českých mladíků, kterým v té době bylo pouhých dvaadvacet, respektive čtyřiadvacet let, tak bylo svým způsobem triumfem navzdory.

Navíc procentuální šance, že se oba dostanou do stejného orchestru, byla podle jejich slov téměř nulová, přesto se to podařilo. A ne poprvé v historii – ve třicátých letech dvacátého století v orchestru působili dokonce tři čeští bratři houslisté.

Chicago Symphony Orchestra na Pražském jaru

Na své housle jsou oba extrémně citliví, neboť jsou prodloužením jejich těla i osobnosti. Matouš v současnosti hraje na nástroj, jehož cena se pohybuje kolem pětadvaceti tisíc dolarů. „Je to poctivě ručně vyrobený produkt, kvalitní práce,“ vysvětluje.

„Strojově vyráběné housle nemají téměř žádnou osobitost ani hloubku zvuku, zatímco ručně vyráběné mají úplně jiný charakter – pozná to i laik, stejně tak jako pozná rozdíl mezi plakátem a originálem obrazu,“ dodává.

Když hudba na chvíli ustoupí do pozadí, bratři Michalové si hledají své způsoby, jak nabrat energii. „Rád jezdím na horské túry, nejraději do Skalistých hor,“ vypráví Matouš. „V oregonské divočině se člověk opravdu spojí sám se sebou.“

Šimon naopak nachází radost v kuchyni i v rodině. „Moje dcera je můj největší poklad. Rád také vařím – odmalička jsem byl ten, kdo vstával brzy a zkoušel nové recepty.“ Sport je neodmyslitelnou součástí jejich života. „Hraju tenis, fotbal nebo třeba biliard,“ dodává Šimon.

Jako hráči v jednom z nejlepších orchestrů světa už dosáhli profesního vrcholu. Na rozdíl od Česka, kde hudebníci často kombinují orchestr s komorními projekty nebo sólovou dráhou, v Chicagu je to kvůli vytížení nemožné.

„Buď budu pomáhat udržovat Chicago Symphony na špici, nebo zkusím nejistou sólovou dráhu. Ale pak se budu muset rozhodnout, jestli chci celý den cvičit, nebo učit dceru jezdit na kole. A pro mě je to jasná volba,“ říká Šimon.

Matouš je single, a proto mu závěrem pokládám staromládeneckou otázku: Kterého skladatele by vzal s sebou na páteční túru po chicagských barech?

„Určitě Stravinského, o něm jsou známy neuvěřitelné historky. Jeho skladatelská paleta je tak rozmanitá a pestrá a jeho společnost by nikoho nenudila. Ale místo barů tady v Chicagu bych ho raději vzal do hospůdek na Malé Straně. Když na drink, tak na něco, co mi je kulturně nejbližší.“

The post Unikát. Jak se čeští bratři dostali do jednoho z nejlepších orchestrů světa appeared first on Forbes.

Pokračovat na celý článek