Za svobodou uprchl na opačný konec světa. V Tasmánii vínem hostil i královnu Alžbětu

Forbes Před 5 hodinami

Je jedním z nejúspěšnějších tasmánských podnikatelů. Čtyřiadevadesátiletý Josef Chromý je však původem z Československa. Před 75 lety uprchl před komunistickým režimem až na opačný konec světa. V daleké Tasmánii dodnes vyrábí oceňované víno.

Setkáváme se v Relbii, jižně od Launcestonu, druhého největšího města Tasmánie. To leží přímo v srdci tohoto australského ostrova. Všude kolem nás je divoká příroda.

Právě zde se na více než šedesáti hektarech rozprostírají rozlehlé vinice a ikonická restaurace. Nabízejí v ní nejen místní speciality, vždyť ochutnat tu můžete například i klokana; ale především lahodná vína.

Ta mají pověst těch nejlepších – nejen v celé Tasmánii či Austrálii. Jejich chardonnay získalo v roce 2013 v jedné z kategorií Decanter World Wine Awards ocenění za nejlepší víno na světě. Do dnešních dnů si jejich vína odnesla na mezinárodních soutěžích 26 trofejí, sedmdesát zlatých, 140 stříbrných a tři stovky bronzových medailí.

Při návštěvě Tasmánie před pár lety si jeho víno vyžádala i dnes již zesnulá britská královna Alžběta II., která se s ním také osobně setkala.

Josef Chromý, kterému u protinožců přezdívají Joe, oslaví letos v prosinci 95 let. Je mimořádně šarmantním hostitelem. Je žoviální, inteligentní, příjemný a navzdory pohnutému příběhu, který má za sebou, je v jeho vyprávění cítit nadhled i pokora. Prací žije, tráví jí každý den.

Po našem příchodu nás přímo ve vinicích čeká ochutnávka toho nejlepšího, co nabízejí. Jeho výborné tasmánské cuvée, pinot grigio, pinot noir a chardonnay.

„V Relbii jsou horké dny a chladné noci. Je to ideální pro chladnomilné odrůdy,“ vysvětluje nám při ochutnávce vín jeho dvorní someliérka, jinak rodačka z Polska. Je jen jednou z více Evropanů, kteří našli nový domov na australském ostrovním státě Tasmánie a vysněnou příležitost ve firmách Josefa Chromého.

Josef nás přijímá spolu se synovcem Petrem Křížem, který tu žije od roku 1994 a dnes je výkonným ředitelem rodinného podniku, a se svým jediným vnukem Deanem Cockerem, který je uznávaným právníkem, pilotem i operním zpěvákem, ale také generálním ředitelem jejich developerské společnosti JAC Group. Rodinné podnikání spravuje společně s dědečkem, který je pro své blízké dodnes inspirací.

Devatenáct let na Moravě

Až postupně začíná Josef Chromý vyprávět svůj životní příběh. Narodil se 18. prosince roku 1930 v Novém Veselí v rodině řezníka. Byl třetí z pěti sourozenců. Vyrůstali už ve Žďáru nad Sázavou, kam se rodina přestěhovala. Časy tehdejší velké hospodářské krize byly těžké.

Ačkoli se jeho otec snažil dělat, co mohl, v podnikání se mu příliš nedařilo. Rodina žila ve skromných podmínkách. Patřili k nejchudším ve městě.

Babička občas chodila žebrat, aby dětem sehnala nějakou drobnost na přilepšení, a Josef musel nosit oblečení po starší sestře. Do osmi let chodil do školy bosý. Po letech však říká, že tvrdé podmínky člověka zocelí.

Bylo mu jen devět let, když přišla nacistická okupace, která bolestně zasáhla mnoho lidí. V protektorátu se brzy začalo popravovat, rozhlas denně hlásil seznamy popravených.

Když tři roky po válce převzali v Československu moc komunisté, právě dosáhl plnoletosti. A brzy dospěl k přesvědčení, že si svou budoucnost takto nepředstavuje. Nová moc, která měla vzor v Sovětském svazu, velmi rychle ukázala svou pravou tvář.

Začaly politické procesy a popravy, jejichž oběťmi se staly i uznávané osobnosti první republiky, které se během války zapojily do protinacistického odboje.

Noviny psaly o popravě Heliodora Píky nebo Milady Horákové. Už krátce po nástupu režimu skončily na dlouhé roky ve vězení desítky lidí. V Josefovi postupně rostl pocit, že v této zemi nechce žít.

„Nechtěl jsem žít v nesvobodě a strachu,“ říká Josef přesvědčeně i dnes. Definitivní rozhodnutí, že se pokusí uprchnout do svobodného světa, padlo dva měsíce předtím, než měl dokončit školu. Učil se podle vzoru otce na řezníka. Na útěku se tehdy dohodli tři kamarádi.

„Nevěděli jsme, jestli to bude trvat deset, nebo sto let,“ poznamenal. Měl špatné tušení, že se s blízkými už nemusí nikdy setkat, ačkoli si to nechtěl připustit.

Krátce před útěkem se rozhodl, že se ještě vyfotí s rodiči a sourozenci. Ani jim o svém plánu neřekl. Snímek z jejich posledního setkání si pak odnesl až na opačný konec planety.

Nejdelší cesta za svobodou

Psal se 8. červen roku 1950, když se vydali na cestu. Bylo mu devatenáct let a celý svůj dosavadní život měl v malém kufříku.

Tři kamarádi se nejprve dostali do Znojma. Ubytovali se v tamním hostinci, ale někdo je udal. Když jim na dveře pokoje zaklepali dva příslušníci Sboru národní bezpečnosti, řekli jim, že jsou na prázdninách.

Esenbáci si ale zapsali jejich přesné údaje. Věděli, že nemohou ztrácet čas. Vydali se na cestu k hranicím o půl desáté večer. Pěšky, jen za svitu měsíce.

Hranice byla v té době zaminovaná, hlídali ji pohraničníci se samopaly. A ochranu státních hranic brali jako boj – o tom, jak to na hranicích vypadalo, svědčí i fakt, že na začátku padesátých let pohraničníci zmasakrovali při pokusu o útěk celou rodinu Ehrenfeldových i s pětiletým dítětem.

Jim se však podařilo přejít na území dnešního Rakouska. Ve dvě třicet ráno dorazili do Pfaffendorfu. V té době to ale byla ruská zóna. Na hranicích se rozdělili, aby nebudili pozornost.

Přešel jen jeden z nich. Jednoho kamaráda ztratili úplně. Nikdy se nedozvěděli, co se s ním přesně stalo. Jeho druhého přítele z dětství, Bedřicha Lysého, postřelili a zadrželi. Na dlouhé roky skončil v uranových dolech v Jáchymově.

Když vypráví o tom, jak se po desetiletích, už jako páni v letech, znovu setkali, má Josef v očích slzy. Bedřich po propuštění z vězení začal malovat. A dodnes má Josef v Tasmánii několik jeho obrazů, které mu připomínají starého kamaráda. Je to minulost, na kterou se nedá zapomenout.

Josef Chromý mluví o tom, jaké měl neuvěřitelné štěstí, s vděčností dodnes. Byl v Rakousku, zóně okupované Ruskem, a nerozuměl ani slovo německy.

Kdyby promluvil, zatkli by ho. Ale podařilo se mu, rukama nohama a také díky posunkům, koupit si lístek na vlak do Vídně. Držel ho v ruce a tvářil se, že spí. Věřil, že průvodčí uvidí lístek a půjde dál, ale při kontrole ho probudili.

Tehdy ho napadlo, že bude předstírat, že je hluchoněmý. Vydával zvláštní zvuky, ukazoval na uši a ústa. „Byl jsem asi přesvědčivý, a tak mi to prošlo,“ pousmál se po letech, když rekonstruoval plán svého útěku.

Nakonec se mu podařilo z ruské okupační zóny Vídně dobrodružně dostat do té americké. Poradili mu, že bude bezpečnější dostat se ještě dál, a tak okamžitě nasedl na vlak do města Linec.

Poměry v uprchlickém táboře, kam ho zařadili, však byly hrozné. Dorazil tam 16. června roku 1950 a za necelé dva měsíce získal potvrzení o tom, že je politickým uprchlíkem. Krátce nato se vydal stopem do Salcburku. Tam to ale bylo ještě horší.

Aby si mohl přilepšit a přežil, prodával krev a vzal brigádu jako uklízeč. V táboře si našel přátele, kteří mu připomínali, aby nikdy nezapomněl na rodnou zemi. Mnozí snili o cestě do Ameriky či Kanady, ale nejrychlejší možností byla tehdy pro uprchlíky Austrálie, která otevřela své brány.

„Proč jste odešel právě do Austrálie?“ ptáme se ho. „Byla dostatečně daleko od komunistů,“ pousmál se.

Cesta do Austrálie však byla strastiplná. Z rakouského Salcburku cestoval až do německého Aurichu, aby na konci roku zjistil, že loď, na kterou měl nastoupit, už odplula. Nakonec se musel dostat až do Neapole, aby 3. prosince 1950 vyplul na lodi Hellen Prince na svou cestu za svobodou.

Loď však měla pokažená čerpadla a po celých šest týdnů byla nakloněná doleva, mnozí cestující trpěli mořskou nemocí. Byla navíc přeplněná – kajut bylo jen dvě stě, ale cestujících šestinásobek, a i když loď cestou na chvíli zakotvila, nedovolili jim během plavby vystoupit.

Na konci plavby došly zásoby pitné vody, i proto Josef Chromý tuto cestu i po letech popisoval jako noční můru.

„O to větší byla moje radost, když jsme zakotvili v přístavu Melbourne,“ vzpomínal. Bylo to 10. ledna roku 1951 a všichni směřovali do uprchlického centra Bonegilla u města Wodonga ve Victorii. Tam se Josef za tři týdny naučil základy angličtiny.

Začátky na opačném konci světa

Ačkoli měl šanci začít nový život a najít si práci v australských velkoměstech, jako je Melbourne nebo Sydney, lákala ho ostrovní Tasmánie. „Byla v té době málo objevená, záhadná,“ pousmál se.

Začínal jako dělník v továrně na cementové a azbestové desky v městečku Railton. Tam musel podle smlouvy zůstat dva roky, jeho ambice však byly vyšší.

„Joe pracoval sedm dní v týdnu, šestnáct hodin denně během pracovních dnů a osm hodin denně o víkendech. Ušetřil si tak dost peněz, aby mohl z továrny na azbest odejít po roce a začít pracovat jako uzenář, což bylo jeho řemeslo ještě z Československa,“ vzpomínal jeho vnuk Dean.

Než však mohl začít s vlastním podnikáním, věděl, že musí v této oblasti získat zkušenosti. První práci našel v hlavním městě Tasmánie Hobartu, ve firmě Everbest Food Products.

Opět práci věnoval veškerý svůj čas a rychle se učil. Dodnes má schované doporučení od majitele, které dostal při svém odchodu: „Byl to nejlepší pracovník, jakého jsem kdy měl.“

Toužil se však posouvat dál. Když si v roce 1952 přečetl o nové továrně s nejnovějšími technologiemi v severním městě Smithton, okamžitě se tam vydal. S úsměvem vzpomínal, že se její majitel divil, proč odchází z velkoměsta, když nic neprovedl.

Ačkoli ho zaměstnal, kvůli jeho slabé angličtině se k němu nechoval právě ukázkově. A tak Josef odešel do další továrny, ve městě Penguin v severozápadní Tasmánii, kterou vybudoval podnikavý Holanďan.

Měl však stále pocit, že chce vybudovat něco vlastního. Nezůstal nic dlužen vzpomínce na Československo a svůj první podnik nazval symbolicky Praga Meat Production. Ačkoli pracoval ve dne v noci, musel brzy zavřít. Neměl tehdy ještě dobrou angličtinu, dostatečný kapitál ani potřebné sklady.

Nedal se odradit ani prvotním neúspěchem. „Za každým úspěšným mužem stojí skvělá žena,“ pousměje se. Mít správného a podporujícího životního partnera, to nakonec často zmiňuje i v desateru svého úspěchu.

V době, kdy mu nevyšel plán s prvním podnikáním, se vrátil do města Penguin. A náhoda chtěla, aby na večeři, kam ho pozval jeden z nizozemských kolegů, poznal i šarmantní mladou Holanďanku Alidu Marii Lacunes.

Josef ji pozval na taneční zábavu a už o rok později, 11. září 1954, se konala svatba. On neuměl nizozemsky, ona česky, ale v angličtině byla o něco napřed, a tak ji s Josefem doma trénovali. Podporovala ho i v tom, aby znovu začal s podnikáním.

Během čtyř let si každý z nich našetřil tisíc liber a další tisíc si půjčili od Williama Fielda z Railtonu, dědečka budoucího premiéra Tasmánie. V roce 1957 založili řeznickou firmu Continental Butchers, která se brzy rozrostla po celé Austrálii. Vybudovali řeznický koncern, který se v roce 1964 přejmenoval na Blue Ribbon Meats.

Josef Chromý měl dobré nápady, invenci, znal tvrdou práci a vytrvalost. I proto později získal titul podnikatele roku.

Kontakty s rodinou

Škoda, že jeho pozdější úspěchy už neviděli oba jeho rodiče. Aspoň že se do Tasmánie dostali v uvolněném období, v roce 1967, již jako staří lidé.

Domů se měli vracet právě 21. srpna 1968. V den, kdy do Československa vtrhla vojska Varšavské smlouvy. Nikdo nevěděl, co přijde. Zůstat, nebo odejít? Stáli před dilematem, když se dozvěděli, co se děje v jejich rodné zemi.

Starý strom se však těžko přesazuje. V Tasmánii měli Josefa, v Československu čtyři další děti s rodinami. Rozhodli se vrátit. Bylo to naposledy, co Josef viděl svého otce.

Přesto se ještě před pádem režimu do Československa vrátil. Bylo to v roce 1982 a Josef měl už dávno australské občanství. Přijel i se svým dospívajícím vnukem Deanem, byla to tehdy jedna z jejich zastávek na cestě kolem světa.

Setkal se s maminkou a sourozenci a také se starým kamarádem Bedřichem Lysým, se kterým se kdysi pokoušeli utéct. Setkání po letech bylo mimořádně emotivní. A sen o svobodném světě zůstal přítomný v Bedřichově příběhu i po třiceti letech.

Ten večer, kdy se setkali, jim Bedřichova dcera Leona lámanou angličtinou vyprávěla o svém plánu útěku. S přítelem Alešem chtěli odejít do svobodného světa. Příležitost se jim přece jen naskytla – talentovaná tenistka odjela do Itálie, odkud se už nevrátila. Podařilo se jim proklouznout úřadům a nakonec nastoupit do letadla do Kanady.

Dnes žijí ve Spojených státech, mají dvě děti a s Josefem je spojuje velké přátelství. V přelomových časech totiž Leonin manžel pomáhal jeho ženě Adě, u které se rozvinula Alzheimerova choroba, sehnat nejmodernější léky.

Jak vzpomínal Josef Chromý, někdejší československá komunita se snažila udržovat kontakty a blízké vztahy i za hranicemi.

Nemluvě o tom, že on sám byl v Tasmánii roky duší „československých party“. Jeho vnuk Dean, který napsal o příběhu svého dědečka knihu – Josef Chromý: Odkaz jednoho muže – nám ukazuje staré fotografie ze setkání lidí, kteří utekli po válce nebo po nástupu komunistů. Každý příběh byl jako román.

Mezi Josefovy blízké přátele v Tasmánii léta patřila i Věra Kynas, která přežila holokaust, ultraběžec Vlasta Škvařil, šéf tasmánské jazzové sekce Viktor Zappner nebo Milan Vyhnálek, který po své emigraci založil a vybudoval největší výrobnu sýrů u „protinožců“.

„Pomyslel byste si někdy, že jednou v Československu padne režim?“ ptáme se Josefa Chromého.

„Nikdo nevěděl, jak dlouho to vydrží, ale každý z nás, kteří jsme odešli, doufal, že se to stane,“ říká dnes člověk, který se díky vlastní píli vypracoval na jednoho z nejvýznamnějších tasmánských podnikatelů.

Příběh legendárního vína

V roce 1992 byl Josef oceněn za svou práci titulem Podnikatel roku, v roce 1993 se jeho firma Blue Ribbon Meat stala největším zaměstnavatelem v Tasmánii. A v roce 1997 byl za svůj dlouholetý přínos oceněn předsedou vlády medailí Řádu Austrálie.

Ačkoli svůj řeznický koncern nakonec prodal, postupně přešel dál. Už v roce 1993 založili s manželkou Adou skupinu investičních a developerských společností JAC Group. Začali investovat do nemovitostí. Stáli u zrodu apartmánových domů v největších tasmánských městech – Hobartu a Launcestonu.

Odkoupili například historickou budovu celnice, postavenou ve stylu viktoriánské architektury v Launcestonu, kde je dnes nejen sídlo celní správy, ale i jejich skupiny.

The Charles je zase projekt přeměny chátrající budovy bývalé nemocnice, kterou Josef Chromý přetvořil na víceúčelovou budovu s hotelem, bydlením a obchody. Projekt získal ocenění za nejlepší víceúčelovou nemovitost v Austrálii. Právě zde, v jednom ze střešních bytů, bydlí i Josef Chromý.

Jeho skupina postupně rozšířila svou činnost na podnikání s pozemky, přičemž zajistila a vybudovala více než desítku rezidenčních lokalit po celé Tasmánii. Z Josefa Chromého se tak stal jeden z největších developerů v Tasmánii, on sám měl však i jiný sen. O víně.

Po dvaceti letech, kdy jen zkoumal různá vína, koupil svůj první vinohrad. A postupně se mu podařilo vybudovat značku, která má v Austrálii své jméno.

Filozofií Josefa Chromého jsou minimální chemické zásahy, které pomáhají zachovat jemnou chuť vína. Jeho vinařství dodnes zpracovává více než 2500 tun hroznů ročně a v současnosti se ještě rozšiřuje.

Vinařství Josef Chromy Wines se dostalo na seznam nejlepších vinařských zážitků Austrálie už v roce 2013, v roce 2014 získalo ocenění Tasmanian Tourism Award, které čtyři roky po sobě obhájilo a nakonec vstoupilo do tasmánské podnikatelské síně slávy.

Ale víno, zejména ryzlink a chardonnay, bodovalo i celosvětově. V roce 2007 získal ryzlink Josefa Chromého trofej za nejlepší dezertní víno a nejlepší víno na mezinárodní soutěži Sydney International Wine Competition, jejich chardonnay získalo v roce 2013 v jedné z kategorií trofej za nejlepší víno v soutěži Decanter World Wine Awards v Londýně.

Dnes jeho vinařství pořádá i svůj vlastní festival, který navštívily různé světové hvězdy – například zpěvák Tom Jones nebo zpěvačky Debbie Harry z Blondie nebo Chrissie Hynde z The Pretenders.

Baťovské principy

Během naší návštěvy nás provázejí i budovou, kde má jedno ze svých sídel australská vláda.

„Josef dokázal svou vizi proměnit v realitu a Tasmánie z toho může těžit. Máme velké štěstí, že ho jeho cesta zavedla právě sem. Po celé zemi jsou vidět jeho úspěchy, kterých dosáhl jen díky svému odhodlání a tvrdé práci,“ vzpomínal někdejší tasmánský premiér Peter Gutwein.

Lidé, kteří jsou kolem něj, říkají, že Josef je bojovník, který se jen tak snadno nevzdává. Dá se to velmi snadno uvědomit už při pohledu na jeho životní příběh. Nejen na základě dobrodružného útěku či splnění snu. Ale také na základě toho, jak překonával další životní zkoušky.

Prošel nejen úmrtím manželky Ady, která poslední roky žila s Alzheimerovou chorobou, ale i smrtí jediné dcery Margaret, která onemocněla rakovinou.

On sám prodělal před více než dvaceti lety vážnou mozkovou příhodu, po které se znovu učil mluvit i chodit. A ačkoli stále perfektně rozumí rodné češtině, po této zkušenosti se při našem rozhovoru cítil jistější v angličtině.

I dnes, ve svých čtyřiadevadesáti letech, je aktivní ve firmě, kterou vybudoval. Jak několikrát zdůrazňoval, drželi a dodnes ho drží nad vodou lidé, které měl kolem sebe.

O tom, že je oblíbenou osobností, se přesvědčujeme přímo v Tasmánii při návštěvě jeho restaurace, kde ho zdraví místní obyvatelé. Josef Chromý je také známý filantrop. Pamatuje si, jak těžké byly jeho vlastní začátky, a dnes tak pomáhá on, kde se dá.

Jeho vína jsou v současnosti k dostání nejen v Austrálii, ale dají se koupit také v Česku. Domů se prý už asi nevrátí, ale jak sám říká, v myšlenkách se tam vrací často.

Při stém výročí vzniku jeho rodného Československa symbolicky zasadil na svých vinicích lípu – strom svobody. Kousek původního domova mu dodnes připomínají i názvy jeho vín, která nesou česká jména – Zdar (podle Žďáru nad Sázavou, kde vyrůstal) nebo Pepik, jak mu přezdívali v dětství.