Vydal šest knižních rozhovorů, z pěti se stal bestseller. A ten šestý? Ten to brzy nejspíš čeká také. Novinář Martin Moravec se v posledních letech našel ve specifickém žánru, kde zúročil svá léta zkušeností s rozhovory. Při psaní knih už poslouchal hrůzné zážitky bývalého šéfa pražské mordparty, důmyslné finty elitního vyjednavače a nově také jímavá vyprávění armádní psycholožky.
Seděli na úvodní schůzce. Moravec povídal, vysvětloval koncept knihy, popisoval možnosti budoucí spolupráce. Naproti němu seděl Adam Dolník, špičkový vyjednavač s únosci či vyděrači – a mlčel.
„Já jsem dál mluvil, potil se, on toho moc neřekl a po hodině a půl jsme si plácli. Říkal jsem si, že to nebude moc dlouhá knížka. A nakonec to bylo fantastické. Rozhovor, u kterého mi nejvíc padala brada. To jsem ještě netušil, že největší zbraní vyjednavače je ticho,“ vzpomíná Moravec na svérázné první setkání s jedním ze svých respondentů.
Pozoruhodných příhod nasbíral za ty roky celou řadu. I proto, že knižních respondentů už měl šest. Neurochirurga Vladimíra Beneše, pilota Davida Hecla, vyšetřovatele vražd Josefa Mareše, lékaře Marka Dvořáka, zmíněného Dolníka a armádní psycholožku Helenu Sovákovou.
Nikdo z nich není celebrita v klasickém slova smyslu, ale z rozhovorů s nimi se staly obrovské hity, zejména v předvánoční sezoně, na kterou jejich vydání obvykle míří.
V Česku se za bestseller považují zpravidla knihy, kterých se prodalo více než deset tisíc. U Moravcových rozhovorů se jedná o desetitisíce, nejúspěšnější je zatím ten s Josefem Marešem s více než sto pěti tisíci prodanými výtisky. Prvních pěti rozhovorových knih (ta poslední je na trhu zatím krátce) se celkem prodalo zhruba 350 tisíc výtisků.
„Vím, že moje knížky čtou i ‚nečtenáři‘. Jeden z ohlasů, který slýchám, je, že je to jednodušší na čtení. Lidé vědí, že si nemusejí pamatovat žádné postavy. Mohou na čtrnáct dnů přestat číst a nic jim neuteče. Taky to pro řadu lidí začal být docela dobrý dárek k Vánocům,“ potvrzuje Moravec.
Ve skutečnosti má bestsellerů na svém kontě ještě víc. I jeho dvě prvotiny, sportovní biografie Jsem o badmintonistovi Petrovi Koukalovi a zejména Jiná o biatlonistce Gabriele Soukalové měly velký úspěch. Druhá z nich vzbudila i řadu kontroverzí; Soukalová se nebála konfliktních výroků, které v tehdy megapopulárním sportu vzbudily rozruch.
„Možná mě reakce na to, že se snažila být upřímná, trochu vylekaly,“ přiznává jeden z důvodů, proč nyní nepíše o všeobecně známých tvářích – ač zároveň nevylučuje, že se to časem může změnit.
Knihu chtěl napsat od chvíle, kdy mu bylo dvacet a začínal pracovat v deníku MF Dnes. Nakonec čekal až do pětatřiceti: nejprve vydal soubor svých sloupků z novinového magazínu pod názvem Enter, mami!, pak zmíněné knihy Jsem a Jiná.
Opravdové grády ale nabrala jeho spisovatelská dráha až od roku 2019, kdy – s jednou výjimkou – začal vydávat knihu každý rok.
„Nejprve jsem se pustil do povolání, která mě fascinovala a chtěl jsem se o nich dozvědět víc. Třeba pilot: Co se děje s letadlem, když se začne klepat? Může se člověk dostat do kokpitu? Mají piloti rádi potlesk?“ vzpomíná, proč před pár lety oslovil jako respondenta Davida Hecla.
Práce na každé knize mu přitom přinesla specifické zážitky. Za renomovaným neurochirurgem Vladimírem Benešem chodil do vojenské nemocnice ve Střešovicích, kde má jako jediný doktor dovoleno kouřit. „Odcházel jsem, jak když jdu z hospody třetí cenové skupiny,“ líčí.
Vzpomíná, jak si od něj nosil lahve vína, které se lékaři za roky praxe doma nashromáždily. „Připadal jsem si, jako kdybych vešel do skladu v Makru,“ usmívá se.
A také nezapomene nekonečný Benešův cynismus. „Při autogramiádě za ním jednou přišla sedmdesátiletá paní a říkala mu: Děkuju, vy jste mě před deseti lety operoval. A on odvětí: Před deseti lety? Tak to se divím, že tu ještě jste.“
U Hecla, prvního Čecha, který pilotoval Airbus A380, zase zmíní obrovskou pokoru. „Na první schůzce se zeptal, kolik ho ta knížka bude stát,“ připomíná pobaveně. A také přesnost jako (pilotní) hodinky. „Přišel vždy na minutu na domluvený čas. Ani dříve, ani později.“
Sázka na zachmuřeného Josefa Mareše, bývalého šéfa pražské mordparty, se mu zase sešla s premiérami seriálů, na nichž se podílel: Devadesátky a Případy 1. oddělení, respektive jejich dalších řad, což posloužilo jako velmi dobré promo.
„To je typ člověka, kterému položíte otázku a nevíte, jestli si myslí, že byla nejhorší, nebo nejlepší na světě. Vždycky jsem k němu přišel, zazvonil a on: No tak tedy pojďte dál,“ líčí Moravec. „Má ze všech nejméně rád pozornost, ale je to skvělý vypravěč.“
Nezapomenutelná byla i spolupráce s Markem Dvořákem, vedoucím lékařem na zdravotnické záchranné službě a populárním influencerem z Instagramu.
„Myslel jsem si, že to nezvládneme dopsat. Ostatní k tomu přistupovali velmi zodpovědně, zato on na první schůzce jedl, vyřizoval textovky, psal komentáře na Instagram, pak běžel k oknu za sanitkou. Museli jsme si vysvětlovat, že nebudeme dělat rozhovor, až pojede ve čtyři ráno autem z Pardubic na službu,“ vysvětluje střet s lékařovou hyperaktivitou. „Má to ale i tu stránku, že se výborně soustředí pět minut, které potřebuje při zásahu.“
Setkání s Dvořákem ho naučila k tomu nebýt lhostejný ke svému okolí a obezřetnější obecně. „Už se mi stalo, že jsem se sklonil k člověku ležícímu na nádraží. Jezdil jsem méně s hlasitě puštěným rádiem. Chvíli nečetl zprávy na přechodu,“ líčí Moravec.
A taky si zvykl na jeho specifický styl humoru. Při domlouvání každoroční večeře, kam Moravec zve všechny své respondenty, Dvořák neopomene mail zakončit slovy: „Těším se na všechny zajímavé osobnosti a na Martina.“
Pátý respondent Adam Dolník přinesl spoustu historek, z nichž jde mráz po zádech. Dobře ho znají i návštěvníci Forbes eventů, například na Lepším Česku patřilo jeho vystoupení k těm nezapomenutelným.
„Nejvíc mě zasáhlo, když mi popisoval, jak byl u jedné rodiny, kde těhotné ženě unesli manžela. Adam by z podstaty profese neměl slibovat, kdy se unesený vrátí domů, jen udělat odhad. Řekl ženě, že do porodu bude doma. A povedlo se. Pak od nich odjel, ani neměl jejich kontakt, a přece po čase dostal fotku. Byli na ní manželé a jejich dítě, které dostalo jméno po něm: Adam.“
V šestém případě byla poprvé respondentkou žena, armádní psycholožka Sováková. A byla to kniha, při jejímž vzniku teklo nejvíce slz.
„Vyprávěla o vojácích, kteří trpí nočními můrami, o čtrnáctiletých holkách, které se řežou do kůže, aby přehlušily svoji psychickou bolest. O ženách, které týrá manžel a ony se bojí odejít z domu, že jim nikdo nebude věřit; vždyť manžel navenek působí jako nejslušnější člověk… Odcházel jsem od ní s pocitem, že spousta lidí už by na světě nebyla, kdyby k ní nezašli.“
Za roky dělání rozhovorů si nevybavuje, že by někdy přišel nepřipravený. Stalo se mu ale, že se rozhovor nenahrál – a dvakrát zrovna v případech, kdy to hodně bolelo, při povídání se svým sportovním idolem, tenistou Petem Samprasem, a také se zpěvákem Karlem Gottem a jeho manželkou Ivanou.
Udělat dobrý rozhovor přitom podle něj není žádná velká věda. „Čím obyčejnější, tím může být lepší. Za nejlepší recenzi považuju, když mi někdo řekne, že měl pocit, jako by při čtení seděl u stolu s námi a kdykoli se chtěl na něco zeptat, tak ta otázka zazněla,“ tvrdí.
A pro všechny autory interview povzbudivě dodává: „Myslím, že žádná otázka není hloupá. A z těch nejblbějších často vzniknou nejlepší odpovědi.“
The post Žádná otázka není hloupá, říká autor rozhovorových bestsellerů Moravec appeared first on Forbes.











