Ženy, na které se v dějinách umění zapomnělo. Mimořádná výstava začala

Forbes Před 1 dnem

Nová výstava Národní galerie Praha ve Valdštejnské jízdárně ukazuje pozoruhodná umělecká díla vytvořená ženskýma rukama v období mezi roky 1300–1900. Snaží se tak zaplnit mezery nejen ve vlastních sbírkových expozicích, ale také v celkovém vnímání velkého příběhu světových dějin umění.

O malířích středověku, renesance i baroka obvykle mluvíme jako o „starých mistrech“. Ale kam se poděly mistryně? Že tvorba žen nebyla dlouhá staletí veřejně prezentována, ještě neznamená, že se ženy umění nevěnovaly.

Národní galerie v Praze se rozhodla splatit těmto umělkyním dluh, který vůči nim má už jen díky názvům a složení svých expozic na Pražském hradě a připravila do Valdštejnské jízdárny velkou výstavu věnovanou ženám – umělkyním, tvořícím mezi roky 1300–1900, což je časové ohraničení vycházející z jejích dlouhodobých sbírkových expozic.

Mezi sto padesáti vystavenými díly však nejsou jen ta z depozitářů Národní galerie, ale i významné zápůjčky z evropských institucí, soukromých i církevních kolekcí.

Výstava s názvem Ženy, mistryně, umělkyně 1300–1900, již připravila hlavní kurátorka Olga Kotková spolu s dalšími kolegy, vybízí k pohledu do dějin umění jinýma očima.

„Měli bychom zaplňovat mezery v místech, o kterých historie dlouho mlčela,“ uvedla mimo jiné k poslání výstavy ředitelka Národní galerie Alicja Knast, která v den vernisáže obdržela otevřený dopis třetiny zaměstnanců instituce dožadujících se jejího odvolání.

Co jméno nebo dílo, to příběh, který by vydal na samostatné zpracování. A většina z nich je místnímu publiku dosud neznámá. Povědomí je tu možná o Josefíně Mařákové – dceři slavného krajináře, Amálii Mánesové – sestře slavnějších bratrů Josefa a Quida nebo malířce Zdence Braunerové, proslulé vztahy s Antonínem Chittussim, Juliem Zeyerem nebo Vilémem Mrštíkem, a to právě díky mužům, v jejichž stínu stály.

Ve své době se ale podle kurátorky Olgy Kotkové v nejlepším případě dočkaly jen poznámek typu „Na ženskou dobrý“.

Důležité místo v dějinách umění ale patří například i boloňské malířce Lavinii Fontaně, renesanční umělkyni Sofonisbě Anguissole nebo průkopnici vědecké ilustrace Marii Sibylle Merian.

A také řadě anonymních jeptišek, které se podílely na výzdobě sakrálních památek již od středověku. Na výstavě překvapí také výšivky z rukou Marie Terezie, která se této kratochvíli stihla věnovat na vysoké úrovni i přes panovnické povinnosti a šestnáctičetné mateřství.

Cílem výstavy, která je ve Valdštejnské jízdárně přístupná až do 2. listopadu, je ale ukázat, že umělecká tvorba žen nezahrnuje pouze výšivky, miniatury a květinová zátiší – tedy klišé, skrze něž byla historicky vnímána.

Ženy často neoficiálně vedly celé malířské cechy i portrétovaly šlechtice – například rody Lobkowiczů nebo Valdštejnů, jak ukazuje výstava. Ta je rozdělena do pěti oddílů, jejichž architektonické řešení i dobové ukotvení kopíruje rozložení stávajících expozic starých mistrů na Pražském hradě, na kterých díla žen – umělkyň chybějí.

Hlavní kurátorka Olga Kotková zdůrazňuje, že ženy neměly možnost dostat se oficiálně k uměleckému vzdělání – na pražské akademii mohly studovat až od roku 1918.

„Jejich motorem, který je hnal dál, bylo často dobré rodinné zázemí, které jim umožnilo se vzdělávat a rozvíjet,“ dodává. Nebylo proto snadné díla ženských autorek dohledávat – ani v zahraničních sbírkách, ani v té pražské. Starší ženské práce se podle kurátorky poznaly například podle označení „Virgo“ u podpisu.

Některé poklady ale její tým našel i na půdách – například portrét děkana Martina Meixnera od Rosy Mück z osmnáctého století se ukrýval na farnosti v České Třebové. „Je velmi zvláštní, že se katolický duchovní nechal portrétovat ženou. Obraz byl doslova na kusy a máme jej tu jen díky restaurátorskému týmu,“ říká kurátorka o jednom z nejzajímavějších objevů pražské expozice.

Právě restaurátorský tým Národní galerie v Praze při přípravě objevné výstavy odvedl velký kus práce, především na dílech z depozitářů. Z toho pražského jde podle šéfa restaurátorského oddělení Národní galerie Praha Adama Pokorného především o obraz vdovy od zmiňované Sofonesby nebo obraz Caritas Romana od Barbary Kraft Steiner (1797).

Ten je pozoruhodný i svým motivem: zobrazuje umírajícího hraběte Hartiga u prsu kojné, jejímž mlékem chtěl, v souladu s tehdejšími vědeckými poznatky, dodat živiny svému nemocnému tělu.

Restaurátorům se podařilo dát dohromady například také portrét dívky od Marie Kirschner, který měl trhlinu přes celou plochu plátna. Náročný byl ale i převoz některých děl – například transport čtyřmetrového oltářního obrazu z Litomyšle zahrnoval stavbu lešení a práci dvaceti lidí.

Mezi nejstarší díla patří práce řeholnic v klášteře, které se podílely na malbě oltářních obrazů, vyřezávaní soch či vyšívání ornátů. Výjimečným exponátem je tu například socha Piety s odnímatelným tělem Krista ze čtrnáctého století.

Madona s Ježíšem se později objevuje i v úplně jiném kontextu; mariánský obraz na svém autoportrétu v polovině šestnáctého století vyobrazila malířka Sofonisba Anguissola, již obdivoval i Michelangelo. Její dílo Hra v šachy (1555), na němž je zobrazena se svými sestrami, držíc v rukou figurku královny, pak patří mezi ty nejdůležitější na celé výstavě.

„V Čechách až do zrušení cechů na konci osmnáctého století sama žena vést dílnu vůbec nemohla. Jen za předpokladu, že ovdověla, ale malířskou práci za ni stejně měli dělat tovaryši,“ vysvětluje kontext kurátorka Olga Kotková. Termín „umělkyně“ se podle ní používal až od období renesance, kdy umělecká tvorba začínala být vymezována vůči řemeslům svou originalitou.

Další pozoruhodnou umělkyní zastoupenou na výstavě je například nizozemská specialistka na květinová zátiší Rachel Ruysch (přelom 17.–18. století), někdejší dvorní malířka v Düsseldorfu.

Nedávno měla samostatné výstavy v Mnichově či v americkém Toledu, ale Národní galerii se pro pražskou výstavu podařilo objevit v soukromé sbírce dosud neznámý obraz této ceněné autorky, ke které podle kurátorky nyní vzhlíží celý svět. „V Praze má toto květinové zátiší svou světovou premiéru a myslím si, že se stane takovou malou senzací,“ říká Olga Kotková.

Za pozornost stojí zapamatovat si také například jméno barokní malířky Artemisie Gentileschi, která byla první ženou přijatou do prestižní akademie ve Florencii a do svých maleb silných žen odrážela svůj prožitek se znásilněním. Další velmi silnou umělkyní byla i Elisabetta Sirani, která od svých dvaceti let vedla rodinnou dílnu a v Boloni založila první uměleckou školu pro dívky.

Oddíl věnovaný grafice se věnuje především jménu Maria Sibylla Merian – průkopnici vědecké ilustrace, která se na konci 17. století rozvedla a přestěhovala se do Surinamu, aby zde mohla kreslit housenky. Dostaly se až na bankovky někdejších německých marek.

Její grafiky a dvě knihy, které ovlivnily i přírodovědce Karla Linného, patří na výstavě k nejzajímavějším exponátům. Mezi ty nejnovější pak patří například veduty z Benátek od české malířky Antonie Brandeis, která si na nich už na konci devatenáctého století ve svých devatenácti letech založila úspěšný byznys, když je na ulici prodávala turistům.

Umělkyň při přípravě výstavy objevila Národní galerie takové množství, že by na to jedna Valdštejnská jízdárna nestačila. Podle kurátorky Olgy Kotkové už se pracuje na pokračování výstavy, jež by na tento projekt měla časově navazovat. Dočkat bychom se měli v řádu několika málo let.

The post Ženy, na které se v dějinách umění zapomnělo. Mimořádná výstava začala appeared first on Forbes.

Pokračovat na celý článek