Zůstaňme sami sebou, i když hrajeme role. Power posing nepomáhá, říká odbornice

Forbes Před 4 hodinami

Jak funguje nonverbální komunikace? Psycholožka Pavlína Honsová v rozhovoru pro Forbes ukazuje, jak číst nesoulad mezi tím, co říkáme, a tím, co naše tělo prozradí, proč power posing není kouzelná zkratka a jak si udržet autenticitu i v byznysovém prostředí, kde každý hraje nějakou roli.

V byznysu rozhodují zlomky vteřin. Ještě než promluvíte, jste „přečtení“ – podle výrazu tváře, držení těla, očního kontaktu i toho, jak vstoupíte do místnosti. První dojem vzniká během 100 milisekund až dvou vteřin a nastaví rámec pro důvěryhodnost, kompetenci i dominanci.

Jenže klíč je v kontextu, ne v checklistu gest. „Neexistuje vědecky potvrzený seznam gest, která jsou univerzálně vhodná, nebo nevhodná. Gesta sama o sobě nemají pevný význam,“ doplňuje Pavlína Honsová, psycholožka s odborností v pozitivní psychologii, koučování a organizačním chování. Působí na Fakultě podnikohospodářské VŠE a pracuje jako konzultantka a lektorka v podnikové praxi v Qed Group.

A co „power posing“, tedy zaujímání zdánlivě sebevědomých gest? Na papíře může znít lákavě, ale věda mu přisoudila jen omezený účinek na subjektivní pocit síly, nikoli na hormony či reálný výkon.

Vítězí poctivá disciplína: vyrovnaný postoj, otevřený hrudník, kontakt očima v míře odpovídající situaci. A především konzistence mezi tím, co říkáme, a tím, jak to říká naše tělo. Jak takovou konzistenci budovat v praxi vyjednavače, lídra i prezentujícího? O tom je následující exkluzivní rozhovor pro Forbes.

Proč je v byznysovém prostředí nonverbální komunikace tak důležitá?

Neverbální komunikace je jedním ze základních stavebních kamenů interpersonálního porozumění. V byznys prostředí jde velmi často o rychlé rozhodování, hodnocení důvěryhodnosti, případně vyjednávání, kde neverbální komunikace jednoznačně hraje klíčovou roli.

První dojem si vaši komunikační partneři vytvářejí velmi rychle, udává se okolo 100 milisekund až dvou vteřin. Ukazuje se, že během prvních krátkých okamžiků hodnotíme důvěryhodnost komunikačního partnera, ale i jeho kompetenci a dominanci.

Na základě čeho hodnotíme?

Děláme to převážně na základě neverbálních znaků, jako jsou výrazy tváře, držení těla, oční kontakt, oblečení. Ještě než promluvíte, byli jste přečteni. Děje se to automaticky.

Neverbální komunikace je z evolučního hlediska starší a dominantní. I nesoulady mezi verbálním a neverbálním projevem vyhodnocujeme a máme tendenci více věřit tělu. Pokud někdo říká, že to je v pořádku, ale přitom má sevřené rty, ztuhlé držení těla, vyhýbavý pohled, zpozorníme a vzbudí to otázky.

Zpozorníme vědomě, nebo je ten zvláštní pocit, který ani neumíme pojmenovat?

Obojí. První přichází automatismus ve vyhodnocování a potom i kognitivní zhodnocení, jak signály zpracováváme.

Jsou s tím spojené nějaké mýty?

Největší mýtus u neverbální komunikace je, že primární roli hrají jednotlivá gesta a izolovaně.

Ve vztahu nadřízený–podřízený, čeho si jeden na tom druhém všímá?

U druhého vnímáme spíš celkový styl než jednotlivá gesta. Ten vzniká přirozeně, pokud jsme v interakci skutečně přítomní, pokud druhému nasloucháme nebo jsme zvědaví na komunikačního partnera, naše tělo velmi automaticky dělá to, co má.

Existuje něco jako dobrá a špatná gesta?

Ráda bych se vymezila vůči tomu, že jsou jednoznačně dobrá nebo jednoznačně špatná gesta. Není to ve výzkumu potvrzeno. Neexistuje vědecky potvrzený seznam gest, která jsou univerzálně vhodná nebo nevhodná. Gesta sama o sobě nemají pevný význam.

Jak to tedy je?

Interpretace gest je vždy závislá na kontextu nebo vztahové dynamice a kulturních normách. Například u vztahu nadřízený–podřízený je důležité vnímat, zda naše neverbální projevy nepůsobí neautenticky, nekoherentně nebo rušivě vzhledem k situaci.

Samozřejmě jsou typy gest, které v některých situacích můžou komunikaci narušit. A právě proto, že třeba často vytvářejí vnímaný nesoulad nebo zbytečné rušení. Třeba to mohou být sebedotyková gesta: přílišné mnutí si rukou, dotýkání se obličeje, krku, vlasů.

Jak jsou tato interpretována?

Může to být vnímáno jako známka nervozity nebo nejistoty. Další například rytmická, opakující se gesta, poklepávání prsty, kmitání nohou. To také může působit rušivě a odvádí to pozornost. Hodně se mluví o zkřížených rukou, což je někdy je vyhodnocováno jako obranné gesto, ale to nelze paušalizovat.

Proč ne?

Gestika lidí je značně individualizovaná, u někoho je to může být jeho oblíbený a pohodlný postoj nebo to může indikovat chlad v místnosti. Tady zase platí pravidlo, že vždycky hodnotíme gesta a držení těla v kontextu a neizolovaně.

Jedno z takových třeba nedobře přijímaných gest může být nějaké ukazování ze shora, ukazování prstem, které může působit autoritativně nebo agresivně, zejména právě třeba při rozdílu v moci nebo v citlivé situaci to může být vnímáno jako symbol dominance.

Proběhl tedy odklon od zaškatulkování gest jako „tato jsou správná“ a „tato negativní“?

Naprosto jednoznačně. Liší se pak také popularizující zjednodušování od akademického konsenzu. Může se to propsat i do efektivních tréninků, kdy se ukazuje, že účinnější než učit se nějaká konkrétní gesta jako choreografii je kultivovat další dovednosti. Ve zjednodušujících kurzech jsem se setkala s tím, že se trénuje zrcadlení.

Když se váš komunikační partner k vám blíž nahne, nahnete se taky. Jenže to je něco, co se děje velmi přirozeně, pokud jste úplně ponořená v komunikaci, jste angažovaná a dobře nasloucháte.

Nácvik gest není tak hluboký a udržitelný jako kultivování dovedností v oblasti aktivního naslouchání. Jde spíš o to všímat si, co se s naším tělem děje, když jsme skutečně autenticky ponoření.

Má smysl na tato školení chodit a učit se dejme tomu působit více asertivně?

Tato školení mají různou kvalitu. Ta, která jsou založená na učení se jednotlivých gest, nepovažuji za velmi užitečná. Seberozvoj v tomhle ohledu je ale rozhodně možný soustředěním se na hlubší principy a všímavost. To bych doporučovala a rovněž školení prezentačních dovedností.

Vrátím se k něčemu, co jste říkala před chvílí. Říkala jste, že si děláme úsudky na základě milisekund až dvou sekund, jak moc jsme potom ochotni se nechat přeučit a pochopit, o co vlastně jde?

Jsme ochotni, protože nemáme jen neverbální komunikaci. Máme i další prostředky, které jsou nám dostupné k tomu, abychom si udělali úsudek. Nevyhnete se tomu, že vás někdo předem vyhodnotí, protože to je nějaký automatismus, ale při další komunikaci máte příležitost to nějakým způsobem korigovat. I z hlediska důvěryhodnosti je velmi důležité, jaký tam je soulad mezi neverbálními signály a tím, co říkáte.

Nedávno jsem byla na jedné přednášce a přednášející Kanaďanka působila velmi teatrálně, ale já si pak nějak zvykla…

… je to také nesmírně kulturně podmíněné. Češi se typicky pohybují na ose větší rezervovanosti a formálnosti a třeba decentní expresivity ve srovnání s jinými kulturami. Kulturně se lišíme v tom, kolik očního kontaktu je pro nás příjemné a přirozené. Třeba ve srovnání s latinskoamerickými nebo středomořskými národy, ale i právě se severoamerickou kulturou.

Vnímáte, že se to nějak posouvá a mění?

Určitě. Česká kultura je více otevřená multikulturalitě. Větší vliv americké populární kultury má vliv na formování nových sociálních norem.

Jaký význam má vámi zmíněný oční kontakt v byznysu?

Jedná se o jeden z nejsilnějších neverbálních signálů, které máme k dispozici. Na druhou stranu je i poměrně nadhodnocovaný v popularizujícím pojetí interpretace neverbální komunikace.

Co dáváme očním kontaktem najevo?

Dáváme najevo, kdo zrovna má slovo, kdo naslouchá, případně si i slovo předáváme. Signalizuje i vztahovost jako záměr, důvěru, respekt. Když se na někoho dívám, dávám mu důležitost a pozornost a určitě hraje roli v tom, jak se vnímá angažovanost v té komunikaci.

Oční kontakt funguje dobře, pokud je součástí celkového neverbálního stylu a odpovídá situaci i kontextu té komunikace. Zvyšuje vnímanou důvěryhodnost a kompetenci mluvčího. Je přirozené, že posluchač má tendenci udržovat více očního kontaktu. Mluvčí může často i odvracet pohled, protože formulace obsahu, co chce říct, je třeba kognitivně zatěžující. Občasné uhnutí pohledem není signál nejistoty, ale přirozený neurokognitivní jev.

Dá se z očního kontaktu poznat lhaní?

Někdy se nadhodnocuje důležitost očního kontaktu právě v interpretaci lží. Někteří lháři udržují extra intenzivní oční kontakt proto, aby působili důvěryhodně. A naopak lidé, kteří jsou kognitivně zatížení tím přemýšlením, jak to tehdy bylo, nebo nějakou formulací, kterou potřebují, mohou očima uhýbat.

Během covidu a po něm se část pracovního prostředí přesunula do online. Daří se nám analyzovat nonverbální komunikaci přes obrazovku?

Oploštění na 2D komunikaci rozměr rozhodně ubírá.

Přejděme k úsměvu. Jak velké místo má úsměv v byznysu?

Autentický úsměv je také jedním z nejsilnějších neverbálních nástrojů pro budování důvěry, vztahu a otevřenosti. Podmínka je, že bude autentický. Ve vyhodnocování jsme velmi citliví na nesoulad mezi tím, co se snažíme předstírat, a tím, co skutečně prožíváme. Existuje takzvaný pojem, říká se mu Duchenneův úsměv.

O co se jedná?

Je popsáno, jak vypadá autentický úsměv. Kromě aktivace koutků úst je u autentického úsměvu výrazně zapojeno i svalstvo kolem očí. Koneckonců se to dostalo i do našeho jazyka. Někdy se říká, že se smějeme i očima. Autentický úsměv vyvolává pozitivnější emoční reakce a vyšší míru důvěry.

A co oblečení a šperky, které nosíme?

To, jak vypadáme, jednoznačně ovlivňuje sociální percepci. To, jak nás vnímají druzí lidé, je založené i na vyhodnocování vzhledu.

Je důležité nepodcenit autenticitu v tom, že skutečně je na lidech často vidět, když jim extrémně nesedí to, v čem jsou oblečení, že to u nich vyvolává tenzi nebo vnitřní nesoulad. Doporučuji najít si v daném organizačně kulturním kontextu svoji cestu, jak ty doplňky nebo oblečení kombinovat, aby v tom bylo dobře a byla jsem to pořád já.

Jak moc ale tedy v práci hrajeme role? Není byznysové prostředí matoucí?

Máme různé identity, které se přirozeně projevují podle sociálního kontextu. Pojem emoční práce označuje situace, kdy lidé musejí během výkonu práce vědomě regulovat své emoce a jejich projevy, aby odpovídali očekáváním organizace, klienta nebo publika.

Takže každá profese vyjadřuje jiný set „očekávaných“ gest, do nichž se stylizujeme?

Ano, a očekávání jsou formována do různých projevů, které jsou typické pro různé role. Někdy se mluví o dvou typech emoční práce. První je povrchové hraní, kdy se tvářím jinak, než se cítím. Usmívám se na klienta, i když jsem naštvaná. Druhá rovina je hluboké hraní, že se snažím cítit to, co se ode mě očekává. Snažím se najít v sobě to porozumění pro druhého, i když s tím druhým nesouhlasím.

Což vyžaduje o něco více energie, ale může to být psychologicky udržitelnější. V byznysu si mnoho lidí neuvědomuje, že to tvoří část jejich každodenní práce. Že je to typ zátěže, že to může vést k nějakému vnitřnímu napětí nebo nějakému dlouhodobému nesouladu mezi naší autenticitou a očekáváním role.

Pak se divíme, proč domů chodíme unavení z práce…

… no, jasně. Můžeme si říct, že to vlastně nic nebylo, ale zapomínáme i na emoční rovinu toho, že jsem musela nějakým způsobem působit nebo se nějak adaptovat.

Můžeme přes tělo výrazně ovlivnit, jak se cítíme?

Ta limitace je hodně velká. Kdysi byla extrémně populární vlna kolem výzkumu Amy Cuddy, která měla v roce 2012 virální TED Talk o takzvaném power posingu. A zároveň to přispělo k jednomu z velkých skandálů v psychologii.

O co šlo?

Oni tvrdili, že pouhých pár minut strávených v nějakém mocenském postoji zvyšuje hladinu testosteronu, snižuje kortizol a zvyšuje pocit síly a ochoty riskovat. Typické mocenské postoje jako wonder woman nebo ruce za hlavou, nohy na stole, otevřený, rozšířený postoj. Jenže se nikdy nepovedlo studii replikovat.

Když to zkoušeli jiní autoři, nedošli ke stejným výsledkům. Teď se zjistilo, že power posing mírně ovlivňuje pocit síly, ale nemění významně vaši úspěšnost nebo hladinu hormonů.

Tyto pozice můžou subjektivně zlepšit pocit kontroly nad situací nebo naší sebedůvěry, ale je to spíš placebo efekt. Nejedná se o vědecky podložený biologický hack.

Já náš postoj vnímám jako klíčový. Co byste doporučila?

Postoje mají několik funkcí, signalizační i regulační. To také ovlivňuje, jak působíme na ostatní a jak se sami v sobě cítíme. Postoj by měl být vzpřímený, uvolněný, rovná páteř, hlava v ose těla. To už může signalizovat stabilitu, vyrovnanost, klid, otevřený hrudník, paže od těla, stabilní opora dolních končetin, nohy pevně na zemi, přirozené směřování těla v publiku. To jsou právě věci, které se trénují i v rámci nějakých prezentačních dovedností a tam mají svoje místo.

Držení těla ovlivňuje, jak jsme vnímáni, třeba i v roli lídra, experta nebo vyjednavače. Vzpřímený postoj může být vnímám jako znak kompetence a kontroly.