Bulhaři chtějí do eurozóny, ale poslední dvě dekády ukázaly, že eurozóna možná nechce Bulhary. Přesto je země blízko k přijetí eura, třebaže velká část tamní populace evropskou měnu nechce.
Přepočteno skrze HDP na hlavu je Bulharsko nejchudším státem Evropské unie, do které vstoupilo v roce 2007. A hned od začátku bylo jasné, že země na břehu Černého moře bude směřovat do projektu společné evropské měny.
Jenže z tohoto kurzu se stala nekončící sága, jejíž další dějství se nyní opět rozehrává. Bulhaři splnili všechny podmínky, které Evropská unie stanovila, a od ledna 2026 chtějí začít platit eurem. Požádali proto Brusel, aby rozjel finální fázi jejich přijetí.
Má to však dva háčky. Jeden vyplývá ze zkušeností z posledních dvou dekád, druhý je v Bulharsku aktuální společenský.
Nejprve ten historický. Bulhaři buší na brány eura už dlouho, první termín jejich vstupu do měnové unie byl naplánován už na rok 2010, nakonec z něj však sešlo. Ne však proto, že by toho v tomto směru bulharské vlády dělaly málo.
Už od roku 1997 je Bulharsko po turbulentním začátku devadesátých let v měnovém režimu nazývaném currency board. Bulharský lev je skrze něj pevně navázaný na jinou měnu – původně k německé marce, později právě k euru. Jinými slovy se Bulhaři zcela vzdali vlastní měnové politiky. Cokoli se děje s eurem, promítne se proporčně do bulharského levu. Ale bez jakéhokoli vstupu z východu Evropy.
Na škále monetárních opatření patří toto na špičku přísnosti. Ke stejnému kroku přistoupili i v Estonsku či Litvě. Estonci platí eurem už čtrnáct let, Litevci deset.
„Jenomže abyste vstoupili, musí vás také ona měnová zóna chtít,“ píše o bulharském případu bývalý viceguvernér České národní banky a současný předseda Národní rozpočtové rady Mojmír Hampl ve své knize Globalizace u konce s dechem.
Hampl vypočítává, že k přijetí do eurozóny potřebujete dva roky žít v „předpokoji“ evropské měny, systému směnných kurzů ERM II. V tom musí měna držet středový kurz či oscilovat maximálně v rozpětí patnácti procent kolem něj.
„Smyslem dvouletého testu je prokázat, že měna je dostatečně stabilní, aby se v rozpětí pohodlně udržela. Pro Bulharsko žádný problém, jeho kurz se přece už dvě dekády nehýbe vůbec,“ píše rýpavě Hampl.
Naráží tím na to, že formálně před Bulhary žádné překážky nejsou. Tedy kromě jedné: souhlasu ostatních členů eurozóny. A právě ten byl pro Bulharsko posledních osmnáct let problém.
„Na bruselských chodbách jsem slyšel hotové ságy o tom, jak se bulharské reprezentace opakovaně a léta snažily zajistit vstup vlastní země do mechanismu ERM II a bylo jim taktně či méně taktně naznačováno, že to ani nemají zkoušet,“ popisuje předseda Národní rozpočtové rady.
Podle Hampla bylo pro odpůrce vstupu Bulharů do měnové unie klíčové nepustit je ani do onoho předpokoje. Pak už se totiž argumenty – po splnění všech ekonomických metrik – pro jejich odmítnutí hledají těžko.
Jednou to už Bulhaři zkusili, v roce 2018 pod vedením premiéra Bojko Borisova a v době, kdy Evropské unii předsedali. Jenže ta jim nakonec nadiktovala celou sadu dodatečných podmínek, které Hampl popisuje jako „velmi ponižující kondicionality“.
Bulhaři se tehdy museli zavázat, že se vzdají dohledu nad klíčovými bankami, vstoupí do bankovní unie, zaplatí podíl v evropském stabilizačním mechanismu a nechají si od Evropské centrální banky udělat důkladný audit celého finančního sektoru.
Píše se ale téměř půlka roku 2025 a Bulhaři euro stále nemají.
Nevole lidu
Druhý háček je o hodně aktuálnější. Možná je to výše popsanými průtahy ze strany Bruselu, ale podle průzkumů veřejného mínění celých čtyřicet procent Bulharů společnou evropskou měnu nechce. Únorová data ukazují, že plnou podporu má euro jen u čtvrtiny populace.
Bulharský byznys to ale vidí jinak. „Podnikatelé, se kterými jsme my v kontaktu, euro z velké většiny chtějí. I různé průzkumy ukazují, že podnikatelská sféra je pro vstup do eurozóny,“ říká Monika Minkova, šéfka bulharské pobočky české pojišťovny Renomia a předsedkyně Česko-bulharské obchodní komory.
Motivace jsou podle ní zcela praktické: snazší obchod se zeměmi eurozóny, konec nutnosti udržování dvou měn a tím pádem levnější transakce. Kromě toho bulharský byznys podle Minkové počítá s tím, že přijetí eura přiláká více zahraničního kapitálu.
Minkova si je ale problému s veřejným vnímáním eura vědoma. „Celý legislativní proces přístupu k eurozóně již trvá dlouho a zároveň vláda podcenila komunikaci celé záležitosti směrem k obyvatelům, kteří se často příliš obávají růstu cen nebo nevýhodné směny svých úspor,“ doplňuje manažerka.
Pokud jde o současnou bulharskou vládu, tak ta má o měnové budoucnosti země jasno. Tamní ministryně financí Temenužka Petková v dubnu prohlásila, že země nikdy nebyla tak blízko ke vstupu do eurozóny. Vláda premiéra Rosena Željazkova je hodně proevropská a přijetí eura by pro ni bylo velkým vítězstvím.
Podle Minkové je Bulharsko velmi podobné Česku svou silnou proexportní orientací, přičemž hlavním obchodním partnerem jsou země Evropské unie. A přestože není euro univerzálně vítaný projekt, samotné členství v Evropské unii podle Minkové nezpochybňuje nikdo.
„K tomu je potřeba připočíst i to, že Bulharsko coby stát s HDP pod průměrem Evropské unie je příjemcem dotací, které hodně pomohly infrastruktuře. A očekává se, že různé formy finanční pomoci budou do Bulharska z Evropské unie proudit i v budoucnu,“ uzavírá ředitelka bulharské Renomie.
Bulhaři už každopádně mají vymyšlené své mince. Na té jednoeurové by měl být bulharský křesťanský poustevník a patron země Ivan Rilský. Zda se skutečně dostanou do oběhu a Bulharsko do eurozóny nakonec vstoupí, se rozhodne v průběhu léta.
The post Bulharské bušení na eurovrata. Země chce euro, měna ale možná nechce Bulhary appeared first on Forbes.
