Frankenstein, nový velkofilm Netflixu, je prý celý dělán „ručně“, proč tedy slovutný filmař Guillermo del Toro dovolil, aby ho v postprodukci projeli tak okatě digitálním filtrem?
Když zhruba v polovině snímku Frankenstein udeří do laboratoře v majáku blesk, jenž dá životní jiskru slepenci tkání s tváří Jacoba Elordiho, titulní vědec v podání Oscara Isaaca je spokojený přibližně minutu. „Nikdy jsem neuvažoval, co přijde po stvoření. Úspěch působil nepřirozeně, jako kdyby mu scházel smysl,“ konstatuje.
Snad to nezní jako moc velká schválnost, ale podobný soud lze vynést i nad vysněným projektem mexického držitele tří Oscarů Guillerma del Tora, který proslulý román Mary Shelley adaptuje vlastně celý život. Lidé jsou monstra a monstra jsou lidé, sděluje nám zas a znovu ve filmech jako Faunův labyrint nebo Tvář vody, teď poprvé to ale může konečně oštemplovat tím nejoriginálnějším razítkem.
Jak je tedy možné, že výsledek působí tak sterilně? Vinu na první pohled nesou zvláštní kreativní rozhodnutí.
Když se podíváte na film o filmu, zjistíte, že na snímku za 120 milionů dolarů měsíce pracovaly stovky řemeslníků, kostymérek, maskérů nebo set dekoratérů, jejich úsilí ale přichází vniveč, když celý film v postprodukci projedete filtrem, jenž dá všem barvám a povrchům punc umělohmotnosti.
Na co točit na skutečném historickém panství, když nemůžete odolat a musíte za něj dokreslit zbytečně monstrózní horské štíty, proč si hrát s každým detailem dobové chaloupky, když kolem ní pak necháte běhat srandovní digitální vlky, a z jakého důvodu složitě kalkulovat se svícením, když pak stejně dovolíte, aby Frankensteinovo sídlo shořelo hnusným umělým ohněm?
Jistou přehnanost zrovna tento materiál samozřejmě snese, přesto je ale už poněkud nešťastné del Tora neustále titulovat jako mistra obrazu, když evidentně podobně jako Tim Burton nechal svůj styl za peníze streamerů atrofovat do přeprodukovaného kýče, jenž se snaží zakrýt nedostatek nápadů recyklací dekorací či situací z předchozích titulů jako Purpurový vrch či Ulička přízraků – jen tentokrát nevyleze nahý z vany Bradley Cooper, ale Isaac.
Lamačem srdcí je však spíš Elordiho monstrum, které vypadá, jako kdyby se dopotácelo do filmu z nějaké teenagerské dystopie.
Osmadvacetiletý herecký idol ze seriálu Euforie se sympaticky snaží vystihnout existenciální horor tvora, jenž se neprosil o své zrození do nepřátelského světa, jeho tragické žadonění Frankensteina o „partnerku“ ale vyznívá trochu hluše, když by se na něj v tom našem světě stála fronta.
Del Torův Frankenstein je tak projevem jisté tvůrčí slepoty, která má k dispozici takřka neomezené prostředky, nejlepší spolupracovníky, obří stopáž, ale ty svoje roky vymodlené dvě a půl hodiny navzdory všemu nakonec pouze „vygeneruje“, aby po týdnu zapadly jako další netflixovský content.
The post Co přijde po stvoření? Sexy monstrum hledá na Netflixu smysl appeared first on Forbes.
