Zapomeňte na manéž a zvířecí drezury – v novém cirkuse už dávno nejde jen o akrobatické výkony. Ten český v sobě propojuje cirkusovou artistiku, divadlo i tanec. Letní festivalová sezona nabízí pestrou přehlídku závěsné akrobacie, pantomimy i experimentů ve veřejném prostoru. Festivaly jako Letní Letná, Fun Fatale či MOVE přinášejí do českých měst nejen umění, ale i schopnost kolem sebe tvořit komunitu.
Už jste někdy sledovali představení, které se odehrává nad vámi? Co třeba na komíně? Oné tovární vysoké cihlové věži, jejíž vrcholek často skýtá útočiště čapím hnízdům. Že ne? Tak tuto možnost nyní v pražských ulicích nabízí právě probíhající festival pouličního umění Za dveřmi.
Autorkou netradiční site-specific inscenace s prostým názvem Komín je česká akrobatka na visuté hrazdě Eliška Brtnická. Artistka proslula svým originálním přístupem – v jejím pojetí se totiž hrazda proměňuje tu na žebřík vedoucí na komín, tu na ocelovou konstrukci cirkusáckého stanu. Na takových „stagích“ je možné spatřit drobnou akrobatku předvádět její fyzický koncert.
A nejen fyzický. Brtnická ve své tvorbě často propojuje různé umělecké výrazy – od výtvarna v inscenaci Thin Skin uváděné v galerii DOX až po dokumentární audiowalk inscenace Hang Out, kde na vlastní nebezpečná dětská dobrodružství ve veřejném prostoru vzpomínají mimo jiné i rodiče performerky.
A přesah nechybí ani v současné komínové performance. Kromě vzdušné akrobacie, jež se děje ve výšce dalece přesahující běžnou městskou zástavbu, v sobě představení zahrnuje i specifické komínářské poznání. Brtnická se zde totiž spojila s předním českým „komínologem“, jenž se tématu dlouhodobě věnuje na půdě Českého vysokého učení technického v Praze.
„Divákům půjčujeme sluchátka. Uslyší v nich jak přednášku Martina Vonky, tak i komentář muže, co ty komíny naopak bourá,“ popsala performerka audiální doprovod představení.
Na této novocirkusové produkci není tradiční ani hlediště. Diváci tu nesedí na klasických židlích, nýbrž – aby na komín dobře viděli – polehávají na lehátkách rozestavěných kolem komína.
Za dveřmi je nový cirkus
Že komínová show nemá s novým cirkusem nic společného? Naopak. Mladý moderní žánr, jenž vznikl v sedmdesátých letech ve Francii, si přívlastek „nový“ přibral předně coby znak odlišující ho od tradičních cirkusů – spojených mimo jiné s klauniádou, zvířecí drezurou či fenoménem takzvaných freak shows, kde byly uváděny nejrůznější bizarnosti i tělesně handicapovaní jedinci.
Žánr nového cirkusu se v tuzemsku v porevoluční éře rychle rozrůstá a co do rozličnosti forem a uměleckých přístupů je velmi široce rozkročený. Svou podstatou má jeho tuzemská verze blízko k umění pantomimy, fyzickému, alternativnímu i činohernímu divadlu a rovněž k tanci.
Výčet žánrů v sobě už od roku 2008 sdružuje i zmíněný festival Za dveřmi. Mezinárodní pouliční přehlídka – přístupná komukoli, kdo jde zrovna okolo – letos hostí artistky a artisty z nejrůznějších zemí včetně Maďarska, Polska, Belgie, Francie, Španělska či Británie.
„Zahraniční soubory pouličního divadla se svými představeními vystupují po celé Evropě i mimo ni, a tak je většina představení nonverbálních,“ přiblížila propustnost hranic výkonná ředitelka festivalu Michaela Holbíková.
Foto Festiva Za dveřmi
Pouliční produkce bývají značně interaktivní. „Performeři si z diváků častokrát vybírají i nějakého dobrovolníka. Takové inscenace jsou samozřejmě jako stvořené pro děti,“ líčí ředitelka.
A právě rodiny s dětmi jsou již tradičním festivalovým publikem. Podle Holbíkové je pro ně lákadlem finanční dostupnost kulturního zážitku – vše je za dobrovolný příspěvek – i bezbariérovost. Na představení, jež se odehrávají přímo na ulici, není nutné odtáhnout kočárek po schodech do sklepního divadelního sálu.
„V posledních pár letech si ale diváci stále více uvědomují, že ani divadlo na ulici není možné odehrát zadarmo,“ popisuje Holbíková změnu diváckého chování a větší tendenci platit dobrovolné vstupné.
Letošnímu ročníku přehlídky, jejímž dějištěm jsou pražské ulice, počasí bohužel moc nepřeje. „Zrovna se dívám na radar, protože je nad námi černý mrak. Musím zkontrolovat, jestli z něj něco nespadne,“ povzdychne si ředitelka. Většinu představení lze však odehrát i v mírném dešti.
Nadto mají pořadatelé za patnáct let fungování praxi v ad hoc řešeních. „Jednou jsme kvůli nečekané průtrži mračen představení přerušili uprostřed a za čtvrt hodiny navázali tam, kde jsme skončili,“ smála se Holbíková.
Letenský fenomén
V srpnu se komínová inscenace Elišky Brtnické přesune z holešovického komína v ulici Komunardů na komín ve Staré čistírně odpadních vod na Praze 6 v Bubenči, coby součást programu Letní Letné.
Stěžejní festival české novocirkusové scény se letos koná už podvaadvacáté. Mezinárodní cirkusová přehlídka je celosvětovým unikátem. Přestože do velikosti nepatří k největším festivalům; jeho devízou je promyšlená dramaturgie a genius loci – v Letenských sadech každoročně v srpnu vyroste celé cirkusové město.
Na Letnou se tak na tři týdny odstěhují umělci i pořadatelé. Noci v maringotkách a dny v šapitó mají velmi blízko k původní podstatě cirkusáckého kočovného řemesla.
Foto Letní Letná
„Po představení se umělci, diváci i pořadatelé potkají v místním stanu, co slouží jako bar. Z festivalové vesnice de facto nikam neodcházejí a za necelý měsíc společného soužití tu nakonec vždy fungujeme jako jedna velká rodina,“ popisuje specifika do jednoho místa soustředěné Letní Letné její ředitel Jiří Turek.
A že jde o mimořádnou akci, potvrzuje i režisérka novocirkusových produkcí a pedagožka Hana Strejčková. „Podobný je tomu asi jen francouzský novocirkusový festival v Auch, tam jsou ale převážně francouzské soubory,“ přemítá.
Francouzský event je ale podle Turka mnohem profesionalizovanější. „Vše se odehrává v pevných budovách průmyslového areálu, Letní Letná je oproti tomu prázdninová vesnička na zelené louce,“ srovnává ředitel Letní Letné.
Podle Strejčkové s Turkem si přední tuzemská přehlídka s rozpočtem asi čtyřicet milionů již vybudovala postavení i na mezinárodní festivalové scéně, na níž kromě Auchu dominují mimo jiné festivaly v Montrealu či Marseille. Světové přehlídky Turek poctivě objíždí a vybírá z nich produkce, jež mají potenciál zasáhnout i českého diváka.
„Letos přivezeme pět zahraničních představení, dvě z Kanady a tři francouzské,“ vypočítává ředitel Letní Letné.
Mezi hlavními zahraničními hvězdami jsou letos k vidění festivalové stálice – jako francouzský soubor Akoreacro, jehož inscenace bývají plné vzdušné i pozemní akrobacie za živého doprovodu nejrůznějších hudebních nástrojů. Ta letošní s názvem Ostinato zamíří do Prahy přímo z premiérového uvedení v belgických Antverpách.
Kanadští performeři The 7 Fingers pak přivezou dávný veronský svár v novocirkusovém hávu. Nesmrtelný příběh Romea a Julie ožívá v inscenaci Duel Reality.
„Diváci zde sedí proti sobě jako na zápase v aréně, kde se střetávají dva týmy, dva znepřátelené rody, chcete-li. Inscenace stojí, jak už tomu u kanadských produkcí bývá zvykem, na prvotřídních akrobatických výkonech,“ vykresluje Turek.
A druhým dechem zve diváky i na kabaretní večeři Les Grands Fourneaux #2 (v překladu Velké pece), subtilního francouzského tělesa Max & Maurice. Tříchodové menu se zde podává za doprovodu provazochodectví, žonglérského umění, závěsné akrobacie a dalších novocirkusových disciplín.
Na Letné vystoupí i řada tuzemských souborů a artistů. Kromě v úvodu zmíněné inscenace Komín z dílny české trapezistky Elišky Brtnické se v českém stanu jako obvykle představí již patnáct let etablovaný soubor Losers Cirque Company, tentokrát s tanečně-akrobatickou koláží Nespoutaní.
S inscenací Hey, Earth! nebude chybět ani širší veřejnosti známý Cirk La Putyka vedený principálem Rostislavem Novákem.
Součástí festivalu jsou rovněž show pod širým nebem, koncerty, workshopy i tři turnusy dětského příměstského cirkusového tábora.
Napříč Českem
Další festivalový komín, na nějž se Eliška Brtnická chystá vylézt, se nachází v Jihlavě, kde se každoročně koná festival Fun Fatale, jehož dramaturgyní je právě Brtnická.
„V Jihlavě bude festival od šestnáctého do dvacátého září a předtím ho ještě vyvezeme na dva dny do Českých Budějovicích,“ odhaluje Brtnická.
Vysočinská přehlídka dává hlas akrobatkám-ženám. „Chceme podporovat ženy-artistky, myslím, že to mají těžké. A to mluvím i z vlastní zkušenosti,“ uvádí Brtnická. „Snažíme se ženám poskytnout zázemí, které jim třeba jinde nenabídnou. Například možnost ubytovat se i s dítětem a babičkou, která se o něj postará,“ popisuje akrobatka, jež má sama dva syny.
Diváky by Brtnická letos pozvala například na premiéru představení Frekvence od performerky Alžběty Tiché. Ta se specializuje na disciplínu vertikálního lana. Ve své intimní zpovědi, kdy má na těle připevněný snímač srdečního tepu, se Tichá pohybuje po laně v rytmu úderů vlastního srdce. Jeho zvuk je zde znásoben a přenášen reproduktory.
Foto CIRQUEON
Jihlavský festival není zdaleka jedinou regionální novocirkusovou akcí. Žánru se v regionech v posledních letech dostává čím dál větší pozornosti.
V Trutnově vznikly cirkusové workshopy pod vedením australských mistrů oboru, ve Varnsdorfu nově pořádají kurzy závěsné akrobacie, plzeňský festival Žonglobalizace letos čeká patnáctý ročník a přehlídka, jež se z Česka rozšířila i do slovenských Košic, je původně ostravský pohybový festival MOVE.
„Na mezinárdní scéně se hranice mezi žánry pohybových inscenací čím dál více stírají. Nedává nám smysl pořádat v regionech zvlášť taneční a zvlášť cirkusový festival,“ uvádí ředitelka festivalu Jana Ryšlavá, která sama účinkuje coby tanečnice i novocirkusová artistka.
Z tuzemských festivalů byl MOVE jediný, jenž od svého vzniku deklaroval propojení pohybových umění. U některých eventů k tomu ale došlo samovolně. Například nedávno pořádaný žďárský festival KoresponDance byl dříve, jak název napovídá, zaměřen výhradně tanečně, dnes však polovinu programu tvoří novocirkusové produkce.
Jakou funkci regionální festivaly plní? Podle Ryšlavé mají schopnost přinášet do jinak vylidňujících se míst kulturní hodnotu a mají potenciál budovat okolo sebe komunitu. „I to byl důvod, proč o rozšíření MOVE projevily zájem nejprve Košice a pak i Valašské Meziříčí,“ uvažuje ředitelka festivalu.
A právě o vytvoření cirkusácké regionální komunity usiloval letos i ředitel Letní Letné Jiří Turek, když v prvním prázdninovém týdnu na pozvání Českého Krumlova v městském parku přímo u Vltavy uspořádal první ročník festivalu Cirkusové meandry.
„Mělo to letní atmosféru, když jste se chtěli zchladit, řeka byla poblíž,“ líčí Turek svůj regionální projekt s rozpočtem přibližně pět milionů, pod kterým je podepsaná Letní Letná. „Myslím, že na to heslo made by Letní Letná, coby záruka kvality akce, lidé slyší,“ přemítá festivalový předák, který má s regionálním působením roky zkušeností, když s Letní Letnou kdysi objížděl celé Česko.
Bez napojení na místní komunity a bez podpory Městského divadla Český Krumlov by ale Turek dnes v podobných projektech smysl hledal jen stěží. Na stavbu cirkusových stanů, jako uvaděčky představení i za pokladnu najali tamní brigádníky. „Vzniklo tam báječné lidské propojení a skvělá komunita. Někdo se k nám dokonce přidal i do týmu Letní Letné,“ nastínil.
Některá z tradičně „letenských“ představení tak mohli diváci letos zhlédnout i v Krumlově. „Zaměřili jsme se převážně na děti, například jsme přivezli rodinnou kuchařskou show Teacrobat Michala Mudráka,“ vylíčil Jiří Turek.
Dalším propojením mezi Prahou a Krumlovem jsou také artisté z Blackout Paradox. Jejich světelná show, která letos zahájila jihočeskou přehlídku, totiž pravděpodobně odstartuje i letošní Letní Letnou.
A přesto, že se tuzemské novocirkusové festivalové scéně daří – Cirkusové meandry již plánují další ročník – je v mezinárodním srovnání stále co zlepšovat. Pod vedením Jiřího Turka tak vloni vznikla i Asociace nového cirkusu, která sdružuje cirkusové company, instituce i jednotlivce a usiluje o propagaci české novocirkusové scény v zahraničí.
Česko se tak loni poprvé zúčastnilo takzvaných Cirkusových nocí, jakési cirkusové obdoby Noci divadel. Třídenní akce pořádaná v polovině listopadu má dlouhou tradici například v Belgii či Francii. „Loni jsme měli čtyři scény, letos jich už bude určitě vícero,“ slibuje Turek.
A právě nedostatek novocirkusových stagí společně s neexistující českou cirkusovou školou jsou podle Jiřího Turka i Hany Strejčkové, jež je také členkou asociace, achillovou patou českého cirkusáctví. Cirkusové disciplíny lze totiž v tuzemsku studovat pouze na oboru nonverbálního divadla na HAMU.
Současný český nový cirkus má možná i z důvodu neexistence specializované školy oproti světovým cirkusovým lídrům v čele s Francií, Kanadou či Austrálií jedno specifikum.
Především oproti kanadským a australským souborům, u nichž hraje prim dokonalé ovládnutí techniky – často až na pokraj lidských sil – zůstává český nový cirkus pořád blízko českému divadelnictví a cirkusáctví, z něhož vzešel. Kupříkladu i díky nedávno zesnulému průkopníkovi žánru Ctiborovi Turbovi, jemuž je symbolicky věnovaný také letošní ročník Letní Letné.
„Nový cirkus má jiné potřeby než klasická divadelní představení. Potřebuje jiné technologie a vyšší stropy. Kromě cirkusových scén chybějí v Česku také zkušebny a prostor na trénink,“ vypočítává Turek. O jedno jeviště, na němž se mimo jiné prezentují novocirkusové produkce, navíc obor od příští sezony přijde. Kvůli plánované rekonstrukci se v červnu uzavřela Nová scéna Národního divadla.
„To rozhodně nepomůže, už tak je prostoru málo. Některé inscenace se přesouvají do Stavovského divadla. S věčně vyprodaným představením BatoLaterna určeném nejmenším divákům od šesti měsíců jsme měli v nové sezoně objíždět pražské kulturní domy, bohužel vedení divadla projekt nakonec zrušilo,“ popisuje Strejčková, která coby kmenová režisérka Nové scény je autorkou zmíněné BatoLaterny.
Rekonstrukce Nové scény byla nevyhnutelná. Tvůrci zde dlouhodobě naráželi na nutnost improvizace v technicky nevyhovujících podmínkách. Některé zahraniční tvůrce stav zázemí často i šokoval. „Až se scéna znovu otevře, bude to technicky úplně jinde,“ předjímá režisérka.
Podle Strejčkové s Turkem je jasné jedno: i po znovuotevření technologicky renovované Nové scény, zvýšení stropů či navýšení kapacity sálu bude jeviště dramaturgicky stále spadat pod instituci Národního divadla a česká scéna podle nich akutně potřebuje další nezávislou scénu a v budoucnu i cirkusovou školu.
Dokud tomu tak ale není, musejí si tuzemští performeři vystačit s oborem nonverbálního divadla či vycestovat na zahraniční cirkusové obory. Do obou kategorií spadá i trapezistka Eliška Brtnická, jež si svou stage vždy hledala na poněkud netradičních místech. Motivována však byla patrně spíše uměleckým záměrem než nedostatkem vhodných novocirkusových scén.
The post Kam vyrazit v Česku za novým cirkusem? Na Letnou, do Ostravy i na komín appeared first on Forbes.
