Motýli na Máji? Ať rozhodují ti, kteří nejsou na výplatnicích developerů, říká Karous

Forbes Před 11 měsíci

Co s odstupem času zbylo z chvilkového mediálního humbuku, který se rozpoutal po diskusi sochaře Davida Černého s kurátorkou Galerie hlavního města Prahy Marií Foltýnovou v pořadu Události, komentáře? Nemělo by jít o něco víc, než se postavit na tu „správnou stranu“? Nestala se z toho jen další pseudokauza?

Z veřejné diskuse se bohužel vytrácejí témata, jako je památková péče a samotná funkce umění ve městech. Vnímá ho přitom každý z nás.

Proč neumíme vést kultivovanou debatu o umění ve veřejném prostoru? O tom jsme si povídali se sochařem, publicistou a pedagogem Pavlem Karousem.

Dává argument, že si dílo ve veřejném prostoru budou hojně fotit turisté, vůbec nějaký smysl? Nestává se tím z Prahy spíše skanzen?

Ano, je jasné, že když developeři a vlastníci nemovitostí protlačí například Hlavu Franze Kafky, ve skutečnosti poutač na obchodní dům, nebo Lilith do každého bedekru a letáčků infocenter, turisti si to tam budou fotit, stejně jako si budou fotit Ledního medvěda na Staroměstském náměstí. O kvalitě umění to ale nic nevypovídá.

Není dnes Černý tím, proti čemu v devadesátých letech protestoval? Spolupracuje už výhradně s politiky a developery, není žádným uměleckým disidentem. Názor odborné veřejnosti ho nemusí zajímat (kunsthistoričkám říká úřednice), ve velkých médiích se ho vždycky zastane i pár jeho přátel z devadesátých let.

David Černý se stal klasickým představitelem toho, čemu se pejorativně říká „režimní umělec“. Ti za minulého režimu také vzešli z revoluce, někteří měli dokonce antifašistickou minulost, ale za normalizace se z nich stalo to, co z Černého: umělci dávno za tvůrčím zenitem, zato s čilými kontakty na mocenskou a mediální garnituru, využívající ji ve svůj prospěch a proti svým konkurentům.

Ukázkou nadbíhání médií Černému může být to, že mě třeba kontaktovali z České televize, jestli bych se nemohl Davida Černého, potom co se ztrapnil v přímém přenosu, zastat a promluvit na jeho obhajobu.

Tenhle telefonát z České televize ukazuje nevyváženost, která v mediálním prostoru vůči osobě Černého existuje. Důkazem pak je selhání moderátora Daniela Takáče, který nereaguje na urážky vůči kunsthistoričce Foltýnové a Černému kamarádsky říká Davide.

Jak do diskuse dostat více odbornosti a méně emocí?

Především by tam neměli mluvit zástupci developera nebo David Černý, kteří jsou v tom osobně a finančně zaangažovaní.

Vyjadřovat by se o tom měli, aby diskuse byla objektivní, nezávislí odborníci, teoretici výtvarného umění, památkáři, kunsthistorici, sochaři a architekti, případně sociologové, historici a urbanisti. Nesmějí být ovšem na výplatních páskách zájmového developera. Pak by mohla být diskuse zajímavá a mohli bychom se něco nového dozvědět.

Jak na vás zapůsobily Černého argumenty? Třeba myšlenka, že galerijní instituce ani nemá co zasahovat do diskuse, protože sama v Praze žádné sochy neinstaluje. Nebo argument, že hotové dílo Motýlů na Máji ještě nikdo neviděl, a proto ho nelze soudit. Možná, že je Černý myšlenkově zabředlý v devadesátých letech a zaměňuje jakoukoli kritiku svých děl za jakési nekalé komunistické praktiky. Nemá ale svým způsobem pravdu?

Tyhle jeho argumenty by se daly snadno vyvrátit, kdyby k tomu byl v přímém přenosu, kdy na diskutujícího Černý podpásově utočí, čas a prostor. Galerie hlavního města Prahy prostřednictvím svého programu Umění pro město nainstalovalo v posledních letech množství kvalitních děl prostřednictvím transparentních soutěží. Jsou to často ale věci subtilní, inteligentní a konceptuálně náročné, možná proto si toho Černý nevšiml.

Za druhé, to že nějaký kurátor naživo neviděl třeba slavnou chicagskou sochu Fazole od Anishe Kapoora, mu ale stejně dává možnost a právo se k dílu vyjádřit a zahrnout ho do svého studia a závěrů. Černého argumenty nemají s odborností nic společného.

To, že se kritiku své práce snaží rámovat jako boj správné pravice a špatné levice, je také nesmyslný. Byrokratický aparát ani veřejné instituce přece nejsou apriori levicové, a to zvláště dnes, kdy máme levici v Čechách a Praze úplně marginální a není zastoupená ani ve vedení města, ani ve vládě, v parlamentu, ani na Hradě.

Příkopy jsou spíše mezi stále arogantnějším mocenským či finančním hegemonem, který reprezentuje Černý, a odbornou veřejností.

Neshodnete se vlastně s Černým na tom, že „nejzajímavější realizace po roce 1989 jsou ty, které byly financovány ze soukromých zdrojů“?

Když zůstaneme v Praze, je to spíš tak, že drtivá většina výtvarných realizací placených ze soukromých zdrojů je od Davida Černého. Ty ostatní jsou, až na výjimky, placené z městských nebo státních peněz.

Mezi nimi jsou ty nejzdařilejší, například Brána do nenávratna, tedy památník šoa od Aleše Veselého v Bubnech, či Lavička Ferdinanda Vaňka, pomníček Václava Havla od Ley Dostálové a Petra Pištěka před Národní technickou knihovnou. Dále třeba socha Noc přezdívaná Benešův knírek od Matouše Lipuse v parku na Vítkově nebo Památník bezdomovecké osady Dýmová Hora od umělce pracujícího pod pseudonymem EPOS257.

Z mého pohledu nejkvalitnější dílo Davida Černého je dílo zaplacené z městských, potažmo státních peněz prostřednictvím městského spolku Spacium v roce 2005 v Liberci. Černý dílo do Liberce ztvárnil jako autobusovou zastávku, která je alegorií na český stereotypní pohled na Sudety.

Liberecká realizace má tvar obřího historizujícího jídelního stolu, na kterém při pohledu seshora najdete kompozici předmětů spojených právě s Libereckým krajem. Vytvořil situaci evokující nostalgii severních Čech a chytře a podnětně tak reagoval na genius loci Liberce.

Veřejná zakázka a transparentní nakládání s penězi na výtvarné umění prospělo i jemu a vytvořil dílo, které má svoji místně specifickou logiku a libreto. Jiná jeho pozdější díla pro soukromníky už tento intelektuální rozměr postrádají.

Filozof a publicista Petr Fischer ke kauze napsal: „Buď soukromé peníze mohou cokoli, nebo jsou vedle ti komunisti, ti úředníci, kteří by chtěli rozhodovat. A to je právě špatně.“ Jak se z téhle patové situace dostat?

Když si poslechnete záznam, je zřejmé, že Fischer tento pohled kritizuje a pranýřuje, že debata je takto nastavená a vyhrocená. Petr Fischer, stejně jako já, zastává postoj, že mezi těmito póly debaty se musí vyjednávat a diskutovat, najít kompromis, určit, co je tak důležité pro společnost, že to překračuje zájem soukromého vlastníka.

Příkladem pak může být i koncept památkové péče, který u nás existuje od poloviny devatenáctého století a který bychom měli uplatnit i na kulturní památku Obchodního domu Máj.

Čím si vysvětlujete, že je David Černý i v roce 2024 pořád někým, kdo takhle dokáže opanovat mediální prostor? To se tu od revoluce opravdu neobjevil nikdo jiný, o kom bychom se v souvislosti s uměním ve veřejném prostoru měli bavit spíš?

Celá naše společnost totiž zamrzla v devadesátých letech a nevyvíjí se. Politická reprezentace téměř výhradně vychází z tohoto období. Zeman a Klaus, Babiš a Fiala… i Černý jsou produkty toho období. Po třetinu století stabilní patriarchální gerontokracie tak donekonečna reprodukuje i v mediálním prostoru samu sebe. I v tom jsme ve fázi, která je velmi podobná konci normalizace.

Pod takovou politickou a mocenskou reprezentací musí nutně selhat i kulturní instituce.

Stačilo by se jen podívat na to, jak vypadá kvalitní systém státní kulturní politiky na osazovaní nových výtvarných děl ve veřejném prostoru na Západě a silně pocítíme železnou oponu nejen v platech, sociálním zabezpečení, kvalitě potravin, v úrovni veřejné diskuse a v profesionalitě médií, ale i v kulturní politice.

Pokračovat na celý článek