Koncert jednoho z nejslavnějších tenorů světa v Praze, který už ale vzhledem k pokročilému věku zpívá barytonové party, potvrdil jeho hvězdný status. Plácido Domingo, který do Česka přijel díky přátelství s ředitelkou festivalu Krumlov Gabrielou Rachidi, dokázal, že nevystupuje z pouhé nostalgie.
Program večera postavil jako osobní cestu: od Verdiho a Pucciniho přes Saint-Saënse až po španělské zarzuely – žánr, který Domingo označuje za „součást své identity“. Nešlo o pouhou dramaturgii, ale o životopis převedený do tónů.
Stát v 84 na pódiu Dvořákovy síně v Rudolfinu představovalo pro Dominga výzvu, ale on je hráčem v každém slova smyslu. „Rád nabízím publiku cestu od opery k populární písni přes operetu až po zarzuelu,“ řekl pro Forbes Life. V jeho podání působil tento přechod přirozeně, jako by italská dramatičnost a španělská vášeň tvořily jeden žánr.
Recenze večera ocenily, že i v barytonové poloze jeho hlas „zní s ušlechtilostí a pevností“, že „věk je jen číslo“. V Rudolfinu nezaznívala nostalgie, ale důkaz, že profesionální disciplína a vnitřní klid mohou vytvořit výjimečný okamžik i bez potřeby dokazovat cokoli.
„Praha je mimořádné město… Miluji její paláce a harmonii stylů, které vyprávějí o stoletích kultur,“ vyznal se Plácido Domingo těsně před koncertem, který se odehrál v polovině října.
K Česku se vrací pravidelně už od roku 1990, ale Rudolfinum pro něj znamenalo splněný sen, prostor, kde se zvuk a paměť města propojují s jeho vlastním příběhem. Pomohla mu ho splnit právě Gabriela Rachidi, která s ním vystoupení v Praze domlouvala a později realizovala tři roky.
„Naše přátelství, stejně jako setkání s její rodinou, mi znovu připomíná, že hudba je o vztazích,“ říká. Tento rozměr večera byl slyšitelný i ve způsobu, jak se Domingo spojil se svými kolegyněmi, pěvkyněmi Adrianou Kučerovou a Ester Pavlů, které si pro program večera osobně vybral. Nešlo o povinné duety, ale o dialogy, kde se potkávají generace.
Když se před několika lety objevila obvinění z nevhodného chování ke kolegyním, Domingo ztratil hlavně ve Spojených státech část své umělecké pozice. Od té doby vystupuje převážně v Evropě, kde se publikum i instituce k jeho návratu stavějí otevřeněji.
Nehledá ale očištění, spíš prostor, kde může zůstat věrný tomu, co umí nejlépe: zpívat. V Praze se tak znovu ukázal ne jako ikona, ale jako člověk, který je zranitelný, přesto pokračuje dále.
„Hudba je můj život. Nedokážu si představit, že bych ji nedělal, je to privilegium,“ prohlašuje Plácido Domingo. Tato věta by mohla být pouhou frázi, kdyby ji neprovázel čin: jeho práce s mladými talenty, soutěž Operalia nebo projekt Virtuosos dokazují, že pro něj kariéra není uzavřená kapitola, ale způsob, kam směrovat svůj vliv.
„Sledovat jejich růst a cítit zápal nové generace je pro mě inspirací i potvrzením, že klasická hudba má budoucnost,“ uzavírá.
The post Nedovedu si představit, že bych nezpíval, řekl Plácido Domingo v Praze appeared first on Forbes.
