Ambiciózní plán NATO navýšit obranné výdaje členských států až na pět procent HDP vyvolal u ekonomů smíšené reakce. Přední makroekonomičtí experti pro Forbes zhodnotili, zda je takový cíl vůbec realistický a jakou pozici v tomto směru zaujímá Česká republika.
Ilona Švihlíková, Panevropská univerzita
Nezvládne to nikdo. Můžeme se sice bavit o tom, co se bude počítat do výdajů na obranu, například výdaje na modernizaci infrastruktury by dosažení cíle asi usnadnily.
Ale celkově žádná ze zemí NATO nemá šanci vydávat pět procent na obranu. Je to halasné schválení něčeho, co je zcela mimo ekonomickou realitu zemí.
Plus přibrání další priority vedle zelené tranzice a dalších, která absolutně není realizovatelná, nejen finančně, ale ani z hlediska kapacit a času.
David Marek, Deloitte
Zvýšení výdajů na obranu je v současné geopolitické situaci nutnost. Řada členských zemí NATO má bohužel minimální fiskální prostor pro dodatečné výdaje a rychlý růst dalšího zadlužení. V takové situaci by měly přijít na řadu změny ve výdajových prioritách.
Možností je i zvýšení daní, nicméně s ohledem na konkurenceschopnost má tato cesta své limity. Obrana a bezpečí jsou veřejné statky, které zkrátka něco stojí.
Pavel Sobíšek, UniCredit Bank
Výdaje na obranu jsou v dnešním nejistém světě nutným výdajem vlád. Daly by se přirovnat k určitému pojištění proti riziku, které jsme nuceni platit. Otázka tedy nestojí, zda si zvýšení výdajů na obranu budou země moct dovolit, ale na úkor čeho.
Foto UniCredit Bank
Česko je finančně oproti většině jiných zemí EU v komfortnější situaci díky relativně nižšímu zadlužení vlády. Čistě hypoteticky by tedy pro Česko mělo financování zvýšených výdajů znamenat nižší cenovou přirážku oproti zadluženějším zemím.
Země s vysokým dluhem budou finančními trhy více motivovány k úsporám v jiných výdajích, aby se jejich celkový dluh nezvyšoval. Na úrovni eurozóny existují kromě omezení daných chováním finančních trhů ještě tvrdá rozpočtová pravidla, ta se ale v případě zvýšených výdajů na obranu neuplatní. Pro rozpočtovou strategii jednotlivých zemí bude tedy rozhodující ochota investorů financovat rostoucí dluh.
Michal Skořepa, Česká spořitelna
Pokud by nárůst zadlužení z titulu vyšších výdajů na obranu dané země a její ekonomiky byl důsledkem rozumných investic, pak lze předpokládat, že investoři do dluhopisů takové země by to nejspíš akceptovali, a poptávka po těchto dluhopisech by se tudíž nemusela snížit.
Takové investice by koneckonců znamenaly pokles rizika, že emitent jimi držených dluhopisů ztratí v budoucnu schopnost je splácet v důsledku vojenského napadení jinou zemí. V praxi ovšem nelze vyloučit, že se u těchto vojenských investic objeví například korupce, která je alespoň částečně znehodnotí – a v tom případě by skutečně k odchodu investorů (nebo nárůstu požadovaných výnosů) dojít mohlo.
S tím souvisí i podmínka, že země bude na dluh financovat opravdu pouze investice, zatímco běžné výdaje, jako jsou například platy vojáků nebo nákup cvičné munice a pohonných hmot, budou hrazeny z rozpočtových příjmů v daném roce. Tyto požadavky na racionální rozpočtové hospodaření se ale týkají obecně všech vládních výdajů, nikoli jen těch obranných.
Helena Horská, Raiffeisenbank
Bezpečnost a obrana je předpokladem prosperity země a jejího růstu. To zaprvé.
Státy jako Polsko, Litva, Estonsko už se pěti procentům blíží. Uvědomují si, že schopnost zastrašení a případné obrany musí být jejich prioritou. Je to takzvaný must have, nikoli nice to have.
I pro jiné státy, včetně nesouhlasného Španělska, jde v této fázi o přenastavení priorit. Nelze donekonečna zvyšovat požadavky na veřejné rozpočty, rozšiřovat výčet priorit. Je třeba hledat úspory, upravit priority a řešit strukturální problémy – důchodový systém, zdravotnictví, sociální systém, které souvisejí se stárnutím obyvatel.
Dodatečné výdaje mohou státy hradit ze tří zdrojů: úsporami ve stávajících výdajích, zvýšením daní či růstem dluhu, popřípadě kombinací. Země, které se potýkají již nyní s vysokými náklady na dluh, budou muset hledat úspory nebo zvyšovat daně (Francie, Itálie, Belgie, Španělsko).
Foto Raiffeisenbank
Česko může těžit z nedávno stabilizovaného dluhu okolo 45 procent HDP a ze stále ještě relativně nízkých nákladů na dluh – těsně nad jedno procento HDP (pro srovnání Francie přes tři procenta HDP).
Chytré výdaje do obrany, infrastruktury, kyberbezpečnosti, zdravotnické infrastruktury nebo IT mohou nastartovat růst české ekonomiky a její posun k nové ekonomice založené na inovacích a technologiích s vysokou přidanou hodnotou.
Výdaje na obranu se tak vrátí ve vyšším růstu, vyšší přidané hodnotě, vyšším výběru daní, aniž by se daně musely teď hned zvyšovat. Otázkou je, zda-li budou budoucí vlády ochotné obětovat některé výdaje (například do sociální oblasti) a hledat nutné úspory v mandatorních výdajích. Pokud ne, růst daní se nevyhne ani Česku.
Izrael je příkladem, jak chytře využít výdajů do obrany k rozvoji technologií, konkurenceschopnosti a zároveň obranyschopnosti země.
Pokud se výdaje na obranu v EU dobře naplánují, zkoordinují, může to významně pomoci evropské ekonomice v přechodu na znalostní a technologicky vyspělou ekonomiku s velkým inovačním potenciálem.
Nemusí nutně dojít na dilema „zbraně nebo máslo“. Je tu šance vyrábět obojí, a navíc zvýšit konkurenceschopnost a obranyschopnost země.
The post Pět procent HDP na obranu? Většina států NATO má problém, varují ekonomové appeared first on Forbes.
