Na okrajích společnosti lze najít poklady. Dokument Raději zešílet v divočině, inspirovaný stejnojmennou knihou Aleše Palána, se s kamerou Mira Rema vydává mezi šumavské samotáře. V příběhu bratrů Ondřeje a Františka Klišíkových se mísí nespoutaná poezie „posledního prokletého básníka“, neúprosnost alkoholu i křehkost života.
V jeden den vyhrál film Raději zešílet v divočině hlavní cenu ve Varech. O den později se jeho hlavní hrdina František Klišík utopil v rybníce. Slovenský režisér Miro Remo a spisovatel Aleš Palán vyprávějí o Šumavě a jejích prazvláštních obyvatelích, žijících často blíže k přírodě než společnosti.
Knihu Aleše Palána, v níž vedl rozhovory s více či méně dobrovolnými vyděděnci žijícími na šumavských samotách, odmítla tři nakladatelství. Vyšla v Prostoru v roce 2018. K dnešnímu dni se prodalo přes pětašedesát tisíc výtisků.
Snímek Mira Rema za pět a půl milionu korun vstupuje do kin ve čtvrtek osmnáctého září. Bezmála šest let trvající natáčení sleduje jednovaječná dvojčata Klišíkova, extrovertního Františka a uzavřeného Ondřeje.
Tvůrce od sebe dělí jedna generace a s ní i přístup k celému tématu. Zatímco Palán se u Klišíků zabýval spíše spiritualitou, Remo vyhledával konflikt, mezní situace, ony záchvěvy šílenství.
V rozhovoru s oběma muži jsme mluvili o smrti, ta film provázela od samého začátku. Jen pár dní po spuštění natáčení zemřel Miroslav Sedláček, jeden ze samotářů, jenž se měl stát součástí snímku. Později zemřela také Martina Kyselová, další zamýšlená protagonistka dokumentu. Miro Remo tak nakonec sledoval jen dvojčata Klišíkova.
Spolupráci vám, pane Paláne, před Mirem Remem nabídlo i několik jiných režisérů, režisérek. Všechny jste odmítl. Co vás u Rema přesvědčilo?
Aleš Palán: Když se Miro ozval, zaujalo mě, jakým způsobem o samotářích přemýšlí. Jinak než já. Naše uvažování se se skvěle doplňovalo. To jsem u jiných nabídek neviděl.
Miro je samozřejmě profesionál, ale navíc mi bylo od začátku jasné, že má rád lidi na okraji. To neznamená, že by nedokázal být kritický a neúprosný. Znamenalo to, že mu jde o navázání vztahů. Kromě filmu mu šlo o pouto. A já to mám v knížkách úplně stejně.
Já lidi na okrajích vyhledávám tolik let a vím, že mi důvěřují proto, že je mám rád. Chovám se k nim otevřeně, autenticky, jako k rovným. Netlačím na ně a nijak je nemanipuluji.
A co vás, pane Remo, přesvědčilo, že jde o námět pro vás? Na knihu Aleše Palána vás přivedl váš otec.
Miro Remo: Knihu jsem četl s nadšením. Bylo v ní vše podstatné, co jsem potřeboval vědět. Líbilo se mi, jak Aleš vede dialog, nadchla mě dramaturgie a organizace knihy, důraz na vztahy. Po letech práce s lidmi se považuju za člověka, který je dokáže odhadnout. Spolupráce s Alešem šla od začátku hladce.
Jak se vyvíjel váš vztah s bratry Klišíkovými – protagonisty filmu, jedněmi ze zpovídaných samotářů v knize?
Miro Remo: Pamatuju si, a Franta (protagonista snímku, pozn. red.) mi to často připomínal, že jsem tam přijel s prostým záměrem: „Natáčet to, jak tu žijete, co děláte, jak pijete a prostě všechno, co tu zažíváte.“ Franta se vyděsil: „To rozhodně ne! Někdo nás bude pozorovat? A vynese ten bordel, co tu žijeme, do světa? V žádném případě!“
Natáčeli jsme skoro šest let. „Ty jsi vlastně natočil přesně to, co jsi chtěl. A o čem já jsem řekl, že to za žádnou cenu natáčet nebudeme,“ řekl mi Franta po pěti letech. Překonal to právě vztah, který jsme si spolu vybudovali. Ani na chvíli jsem nepřemýšlel nad tím, že bychom to nedali. Dvojčata mi byla od začátku něčím blízká.
Aleš Palán: Když jsem dělal na knížce, u Klišíků se někdy stalo, že nebylo možné pracovat. Někdy kvůli alkoholu, jindy kvůli jejich vnitřnímu rozpoložení. Respektoval jsem to. Dialog vychází ze vztahu a vztah se díky němu upevňuje. V knížce se jedna linka vyprávění věnuje tomu, co se děje, když je opice natolik drsná, že to člověka ničí.
V takových dnech jsem se pracovat ani nahrávat vůbec nepokoušel. Uběhly třeba i čtyři dny a já ani nevyndal diktafon. Strávil jsem s nimi den, byl po ruce. Něco s nimi zažil, popil, občas s něčím pomohl. To bylo pro ten vztah potřeba přijmout. Mám to tak u všech respondentů. Chci, aby se na rozhovor stoprocentně soustředili. Nestačí mi devadesát procent.
Zmiňujete alkohol. Ten je ve filmu, a tudíž i životě obou bratrů, přítomný takřka neustále. Coby poloplná láhev stojící na kuchyňském stole, či jako kocovina, jež po propitém večeru znemožňuje odvést potřebnou práci. Museli jste kvůli stavu protagonistů v souvislosti s alkoholem někdy vypnout kamery?
Miro Remo: Jasně. Dokonce takových momentů bylo možná ještě víc než těch, kdy se to nedělo. No, to asi přeháním, ale zažil jsem to. Ty projevy byly stejné jako u nás všech, když pijeme. Všichni se dostáváme do podobných situací, když požijeme. Chvíli to funguje, něco se v nás nastartuje. Ale pak se začneme točit v kruhu, opakovat se.
To se samozřejmě dělo i na Šumavě. A musím přiznat, že na začátku jsem měl obavy, jak jejich zápolení s alkoholem nakonec dopadne. Měl bych do toho nějak zasahovat? Ale jak? A mám svět, který vypadá takto, vůbec natáčet? Pokud ano, tak co všechno? Kde je ta míra?
To jsem v sobě řešil dlouho, nakonec jsem to ale přijal. Záhy jsem pochopil, že do jejich zápasů s drogami a alkoholem nemám právo zasahovat. Je to jejich život, to musím respektovat. Nakonec jsem se tím přestal zaobírat. Spíš jsem začal hledat záblesky onoho šílenství, které mě tam neustále překvapovalo a bavilo.
Říkáte, že jste měl obavy, jak to celé dopadne… Bratři Klišíkovi asi žili vlastní smrtelnosti blíže než většina z nás. Vnímal jste to?
Miro Remo: Ano, jednoznačně. Bál jsem se, aby to prežili. Aby jejich život neskončil dřív, než ho stihneme zachytit. No, a nakonec to dopadlo úplně jinak. Jeden život se rozplynul, jak jsme film dokončili.
František byl možná jediný žijící autentický prokletý básník současnosti. Když pijete každý den. Nebo jinak: když milujete underground a žijete ho… To je ono, když žijete a pijete jako básníci, tak ten život podle toho vypadá.
Aleš Palán: To je pravda – poslední prokletý básník.
Foto Aerofilms
Foto Aerofilms
Západní společnost dnes smrt ze života spíše vytlačuje, hledáme recepty na věčné mládí, o naše bližní na sklonku života pečují cizí lidé… Natáčení filmu však úmrtí provázela od začátku. I ve filmu je zabíjeno nejedno zvíře. Nebylo na vás toho umírání někdy trochu moc?
Miro Remo: To je dobrá otázka. Myslím, že ten pohled zvenku je hodně odlišný. Protože na Šumavě, v komunitě, kde dvojčata žijí, je smrt vnímána trochu jinak. Zabít zvíře tam znamená něco úplně jiného, přináší to jiné pocity, emoce než nám.
Tím nechci říct, že to není bolestivé, spíš to, že jejich vztahy s domácími zvířaty jsou extrémně blízké. Být tomu vystaven nebylo jednoduché. Co na mě bylo moc, byla Frantova smrt. To se musím přiznat.
Aleš Palán: Já dlouhodobě spolupracuju s asociací hospiců a smrt beru do hry. Dvojčata byla otevřená, bez limitů. A to i ke smrti. Když Ondra ve filmu usekne kohoutovi hlavu, doprovází vzápětí jeho duši na onen svět; autenticky a vroucně. Chválí ho. Říká: „Byl jsi dobrý kohout, i jestřábovi ses postavil.“ Pak mi ale mimo natáčení říkal, že ten kohout byl občas pěkný hajzl.
Ale Frantova smrt mě samozřejmě zasáhla. Časová souhra byla devastující: stalo se to těsně po tom, co Mirův film vyhrál ve Varech. Mediální pozornost byla na Františka s Ondřejem upřená. A pak se tři dny všude psalo ještě o tragické smrti Franty.
Příspěvek sdílený Raději zešílet v divočině (@radeji_zesilet_v_divocine)
Smrt Františka Klišíka vás zastihla záhy po tom, co jste společně s ním uvedli film ve Varech. Co se dělo potom, co jste se o ní dozvěděli?
Miro Remo: Takové věci se nedějí každý den. A to ani v celosvětovém měrítku. V jeden den vyhrajete jeden z nejprestižnějších evropských festivalů. A druhý den vyhasne život. Psaly o tom filmové časopisy po celém světě. Lidé se teď o film a Frantův odkaz zajímají ještě více. Chtěl jsem, aby byl snímek, i přes jeho drsnost, oslavou života, nakonec je ale oslavou odkazu.
Aleš Palán: Miro mi večer volal, že film vyhrál, byl jsem nadšenej. Ráno mi pak zavolal náš společný kamarád ze Šumavy. „Už to víš?“ ptal se mě. „Jo, už to vím,“ odvětil jsem. On na to, že to jede teprve říct Ondrovi. „Ondra to ještě neví? Tak to bude mít radost!“ pověděl jsem mu.
A ten kamarád na mě: „O čem to jako mluvíš?“. Myslel jsem, že mluví o ceně. On však mluvil o smrti Františka. Tak jsem se o ní dozvěděl. Volal jsem to Mirovi. Zrovna řídil, jsem rád, že se nevyboural. Ondra se to dozvěděl od svých nejbližších přátel z „androšskýho“ okruhu.
Jak se se smrtí bratra vyrovnával?
Aleš Palán: Ondra nám vyprávěl, že první dvě noci po Frantově smrti si vzal prášek na spaní, aby vůbec usnul. Cítil se ale odpojený sám od sebe, a tak si třetí noc nevzal nic. Ve snu za ním přišel mrtvý brácha. Kdysi si slíbili: Kdo zemře první, přijde za tím druhým. Franta byl v tom snu šťastnej a krásnej. „Všechno je správně,“ říkal mu a nabádal ho, aby se nebál.
A Ondrovi se ulevilo. Ohromně se mu ulevilo, opravdově. Dnes už je schopen jít dál. A náš vztah s tou rodinou, mají ještě sestru Marušku, je niterný. Jsme si strašně blízko. Teď jsme se vrátili ze Šumavy, kde jsme objížděli obce s předpremiérami filmu. Za Ondrou jsme se stavili asi třikrát.
Foto Aerofilms
Foto Aerofilms
Foto Aerofilms
Vztah bratrů se z filmu jeví jako dosti komplikovaný. Byli si neskutečně blízcí a zároveň jako by byli v neustálém napětí, hádkách.
Miro Remo: Film se dotýká palčivých existenčních okamžiků. A pro mě, a to já říkám u každého filmu, hraje prim konflikt.
Tak to byli bratři Klišíkovi sázka na jistotu…
Miro Remo: Pravdou je, že na větší konflikt jsem v životě nenarazil. Tak všudypřítomný, v každé větě, nádechu. Z filmařského hlediska jsem se ocitl v dokonalém světě. Samotného mě ale míra konfliktu překvapila. Ptal jsem se sám sebe: Není ho už přeci jen moc? Ale právě v tak mezní situaci vznikají věci, kdy se člověk neovládá.
To jsou momenty, kdy člověk nedokáže zkrotit svůj vnitřní svět a ten z něj kypí, nebo prostě vytřískne, jak fontána. To je ta chvíle, kdy se neovládáme. Je v tom pravda a často i krutost. Jsou to mezní situace, kterým se filmařsky přizpůsobuji a hledám pro ně adekvátní výrazový prostředek.
Dospělo jejich chování někdy za pomyslnou hranu? Kdy jste třeba váhal, jestli natáčení zastavit nebo zda ještě hledat, jak záběr zachytit?
Miro Remo: Hned v prvním záběru, který jsme natáčeli. Ondra se v něm rozhodl vylézt na strom. Bylo to strašně vysoko. Bál se o něj celý štáb. „Jako děti jsme tu měli bunkr,“ uklidňoval nás, ale od té doby strom o dalších deset metrů povyrostl. Měli jsme strach, že natáčení skončí dřív, než začne.
Foto Aerofilms
Do jaký míry pracujete ve filmu či knize s poetizací a stylizací a do jaké jde o autentické zachycení života?
Miro Remo: Poetizace je výstižná – vždyť jsme natáčeli s básníky. Jedním možná prokletým, tím, co křičí do světa, a druhým vnitřním, tím, co onu báseň bez veršů šeptá jen sám sobě. V běžném světě sněhulák nehoří (narážka na záběr se zapáleným sněhulákem, pozn. red.). Ale duše hořet může, smutek pálit, tomu už rozumíme.
Stylizace pro mě znamená hra. Obyčejný dokumentární film, ve smyslu prostého záznamu reality, je mrtvý, nezajímavý a tisíckrát překonaný, příliš všední a nudný. I proto, že všichni dnes točíme všechno a pořád.
Aleš Palán: Nedávno jsem si rozhovor s bratry Klišíkovými přečetl. Mnohokrát mě totiž někdo upozorňoval, že se dopouštím romantizace. Pokud by to byla pravda, bylo by to moje absolutní selhání. Jsem si ale absolutně jistý, že to tak není. Naopak: rozhovor je tvrdý a drsný. Ten, kdo mluví o romantizaci rozhovoru, posuzuje ve skutečnosti fotky Jana Šibíka.
Co se týče autorského přístupu, ve filmu jde spíš o určitou nadsázku a akcelaraci. Jednak o ni usiloval Miro, jednak ji zcela přirozeně inicioval Franta. Když se chvíli nic nedělo, dít se začalo. Běžnou situaci nesnesl, musel ji okamžitě rozproudit. Miro jazykem filmu tak pracuje ve Frantových intencích. Franta byl vlastně asistent režiséra. Tak to bylo.
Foto se svolením Mira Remao
Do jaké míry vnímáte ono samotářství jako dobrovolnou volbu a do jaké jako nevyhnutelný osud?
Aleš Palán: To je pro mě velmi důležitá otázka, jedno z témat, kterým se v knize zabývám, jedno z mých poselství. U každého je to jinak. Neexistuje žádná sociologická skupina samotářů. Když si představíte kružnici, tak ten okraj okraje, jak to nazývá jeden z nich – můj kamarád Tony –, je tak moc na okraji, že k jiným okrajům má ještě dál než k pomyslnému společenskému středu.
U některých lidí jde opravdu o jejich rozhodnutí, cíl. Třeba u Martiny, která chtěla žít na louce plné zvířat. Za tím si šla, vzdělala se, roky pracovala na farmách, dálkově vystudovala vysokou. Byl to její projekt. Ale pak jsou lidi, na které to tak nějak spadlo, kteří tam takhle žijou proto, aby nějak přežili. A jinak to nesvedou.
Jak to?
Aleš Palán: Semlel by je tlak společnosti, alkoholu i vztahů. Museli z toho kolečka vystoupit, utéct. U nich jde o nutnost. Nejsou ve své samotě nijak svobodnější, ale jsou pevnější a rozhodně jsou živí.
A co vás za nimi táhne na okraj či okraj okrajů?
Aleš Palán: Kdysi jsem se toulal, ještě v době, kdy se toulat nesmělo. Prostředí toho okraje – kdysi toho politického, nebo společenskopolitického – je mi vlastní.
Věřím, že je tam možné objevit poklad. A když to člověk žije, je možné se šeredně mýlit. Nemá nikoho, kdo mu řekne: „Ujíždíš, tohle je blbost.“ To se samozřejmě stává. Zároveň jsou ti lidé tak sví, tak jedineční, že si na to často přijdou sami ve vztahu k sobě samým i k prostředí, kde žijí. Ta zkušenost mi rozšířila svět.
Miro Remo: Já mám výlety do těchto sfér strašně rád, i když sám žiju v úplně jiné sociální skupině, jiném světě než jejich obyvatelé. Jsem dítě internetu. Už jako dospívající jsem radši seděl doma u počítače, než abych šel do hospody.
Sám ale přemýšlím, co mě na outsiderství vlastně přitahuje. Asi, že častokrát o světě vědí víc než my všichni.Tím, jak hluboce chápou existenciální otázky i jak rychle mají po ruce pravdivé odpovědi na ty nejtěžší životní otázky. Třeba když bez váhání zabijete býka, který předtím smrtelně potrkal vašeho bráchu. A říkáte si: „Smrt neexistuje, jenom život.“ Za půl minuty je po všem. To jsou věci, které se nedají naučit. To se musí asi žít. O samotě a onom šílenství.
The post Raději zešílet v divočině: Měla to být oslava života, vše změnila smrt, říkají tvůrci appeared first on Forbes.
