Dlouholetá profesorka pražské UMPRUM, originální tvůrkyně a žena, která svými modely dobyla svět konceptuálního šperku i výtvarného umění, vydává společně s architektkou a teoretičkou architektury Pavlou Melkovou novou knihu. Jmenuje se Ochočené nekonečno a představuje tvorbu Evy Eisler v celé její šíři.
Byť to první, co vám může u jména třiasedmdesátileté Evy Eisler vytanout na mysl, jsou tvaroslovím minimalistické šperky z nerezové oceli, bývalá vedoucí vlivného ateliéru K.O.V. na pražské UMPRUM je od začátku své kariéry mnohem více: pohybuje se nejen na poli designu, ale také architektury, volného umění či výstavnictví, přičemž svou tvorbu nedefinuje, ale vnímá ji jako kontinuum, otevřený prostor bez hranic.
„… není mým úmyslem charakterizovat Evu Eisler primárně jako designérku, umělkyni, architektku, protože jakékoli toto označení by bylo platné jen částečně. Možná, že potřebujeme jiný výraz, který by náležitě vystihl druh tvůrčí činnosti, která je ze své podstaty svobodnou a neomezenou improvizací, založenou na neohraničeném jazyku forem a pramenící v obdivuhodně vynalézavé povaze,“ píše o Evě Eisler historik umění a emeritní ředitel Guggenheimova muzea v New Yorku Thomas M. Messer.
Nejen přesah mezi disciplínami jedné z největších osobností české designérské scény představuje nová kniha Ochočené nekonečno volně navazující na monografii Petry Matějovičové z roku 2013. Průvodkyní publikací i autorčinou tvorbou je architektka Pavla Melková, jejíž vztah k Eisler charakterizuje „dlouholeté porozumění“.
„Veřejnost mě vnímá jako šperkařku, já přitom celý život zasazuji šperk do prostředí a kombinuji ho s malbami, kresbami, instalacemi. Šperk pro mě není doplněk módy, ale samostatné umělecké vyjádření. Kniha ukazuje, v jaké šíři se pohybují moje aktivity a zájmy a také že šperk může být na začátku věty stejně jako na jejím konci,“ říká o knize Eva Eisler, která až do roku 2023 vedla ateliér na pražské UMPRUM.
Sama sebe primárně jako šperkařku nevnímá. Připomíná, že posledních dvacet let se této tvorbě věnuje jen okrajově. Důležitá pro ni byla zejména v osmdesátých a devadesátých letech, kdy žila společně se svým životním partnerem, architektem Johnem Eislerem, v New Yorku.
Tady si skrze své šperky vybudovala silnou komunitu sběratelů – od zástupců ze světa designu, volného umění, architektury či galerií.
Vždy ji ale zajímalo, kam až může médium šperku přesahovat. „V životě jsem potkala mnoho šperkařů, kteří celý svůj život prožili na metru krychlovém skloněni nad svým stolem. A bylo to na nich hodně vidět. Já jsem se vždy snažila expandovat do prostoru, protože vnímám, že jsme součástí většího vesmíru, celku.“
Tuto myšlenku jako by obsáhl název nové knihy: Ochočené nekonečno. Vznikla při procházce severočeskými lesy. Eva Eisler tehdy s Pavlou Melkovou rozmlouvala o archetypech a duchovních milnících. Předmětem hovoru byl i kamenný kruh – motiv, který designérka vytvořila nejen jako náramek, ale i jako objekt. Ten symbolizoval pokus „ochočit nekonečno“ – gesto, které se nakonec stalo metaforou celé knihy.
Tento přístup pak v knize rozvíjí jednotlivé kapitoly představující zásadní principy práce a uvažování Evy Eisler. Nechybí pojednání o otevřenosti odkazující k netrvalosti jednotlivých děl a objektů, stejně jako k potřebě pochybovat a klást kritické otázky; a kapitoly o svobodě, propojování, rovnováze, nadčasovosti nebo komunikaci a kontinuitě.
Výrazným prvkem tvorby Evy Eisler, jejíž díla jsou zastoupena ve sbírkách mnoha českých i zahraničních muzeí, je také variabilita: designérka je známá tím, že po sobě nechce zanechávat permanentní stopy. Své šperky i objekty tvoří tak, aby se daly snadno a kdykoli rozebrat a přetvořit, případně aby se mohly rozdělit na materiály, z nichž jsou vytvořeny.
Blízké jí od začátku působení bylo i znovuzpracování materiálů (zde připomeneme například uměleckou sérii TON, kde použila části vyřazených součástí pro výrobu židlí stejnojmenné značky), minimalizace používání materiálu i znovu použití již existujících předmětů. A to v době, kdy podobné principy ještě zdaleka nebyly součástí mainstreamového uvažování a přístupu k designu či umění.
Dalším příkladem pak mohou být nejen tvaroslovím jednoduché, snadno rozebíratelné objekty či nerezové brože, ale také opětovné použití výstavních vitrín z překližky a ocelových plátů.
Ty Eva Eisler na začátku devadesátých let vyrobila pro svou výstavu šperků a kreseb na škole architektury Kolumbijské univerzity v New Yorku. Následně je rozřezala a přetvořila na nábytek do pronajatého rodinného loftu na 86. ulici na Manhattanu.
„Je pro mě důležité, aby vše, co vzniká, v sobě obsahovalo flexibilitu. Považuji ji totiž také za důležitou lidskou vlastnost. Je nezbytné, abychom nebyli předpojatí a neměli očekávání od druhých nebo od prostředí. Pak nám to přináší mnoho zklamání. Od dětství mám pozitivní přístup k životu a trápí mě, když se někdo trápí,“ dodává k jednomu z principů své tvůrčí činnosti.
Jakkoli je kariéra Evy Eisler spjata s výše vzpomínanou ocelí, designérka a umělkyně se nikdy nebála i dalších materiálů, jako je dřevo, kámen či sklo. Poslední zmíněné je v knize představeno například skrze její skleněné objekty vytvořené pro stejnojmennou výstavu Ochočené nekonečno, jež se odehrála v Galerii Kuzebauch na podzim minulého roku.
Foto Artspeak
Designérka tu prezentovala osm dokonale oblých „kamenů“ vytvořených ve spolupráci se sklářským výtvarníkem Martinem Janeckým. Vycházely z podoby ceny, kterou před lety navrhla pro organizaci Art for Human Rights, jež ji udělila indicko-britskému spisovateli Salmanovi Rushdimu.
„Představovala jsem si, jak znázornit duši autora, který je statečný, dává sílu a energii a svou prací inspiruje ostatní. Řekla jsem si, že cena by neměla stát na poličce, ale měl by to být objekt, který si chcete pohladit,“ dodává k nejnovějšímu dílu v knize, jehož tvar je inspirovaný valouny, oblými kamínky.
Jaká je podstata lidského bytí a jeho vztah k okolnímu světu? Jaký je smysl našich počátků a prapůvodu všech věcí? A kde je spojení, které jde za hranice našeho vnímání? – ptá se skrze svou tvorbu Eva Eisler. Nabízí se proto otázka: našla umělkyně – možná i díky tvorbě knihy, která ji donutila projít vlastní archiv – odpověď?
„Tvorba je neustálý proces hledání. Pro mě nikdy nic nemá konec. Konec znamená začátek něčeho dalšího. Celý život pracuji s protiklady – řádem a chaosem, tenzí a klidem – a hledám mezi nimi harmonii a rovnováhu,“ říká Eva Eisler na dotaz, zda ji někdy přestanou velké otázky fascinovat.
„Zvídavost vychází z dostatku pokory, respektu ke světu, k sám sobě i okolí. Pokud člověk těmito vlastnostmi disponuje, má neustále otevřené oči a touhu se dozvědět o světě něco nového,“ dodává.
The post Žena, která krotí nekonečno. Vyšla kniha o tvorbě umělkyně a designérky Evy Eisler appeared first on Forbes.
