Česká kina promítají v rámci distribuce unikátní žánrový mix dobrodružného filmu a gangsterky z prostředí střední školy, který sbírá nadšené ohlasy kritiků i diváků. Režisér a scenárista nového filmu High School Heist Jan Haluza jej natočil podle sebe, čerpá z Guye Ritchieho i Stevena Spielberga, kteří formovali jeho mládí.
Mladé lidi je stále těžší nalákat do kin a je to především nedostatkem kvalitní tvorby. Režisér Jan Haluza, který má za sebou již několik seriálů a celovečerní debut Deníček moderního fotra, na to šel trochu z jiného úhlu. Vychází především z estetiky, která ovlivnila jeho, a snaží se tento zážitek zpřítomnit i mladé generaci. Přináší dospělou i hravou podívanou pro mladé.
Zároveň jde o tvůrce pevně oddaného žánrové tradici a hollywoodskému stylu, což ve své tvorbě zachovává už od svých amatérských začátků. High School Heist na půdorysu střední školy rozplétá příběh outsiderské party, která se postaví školním drsňákům. Vyniká svou sebereflexí, inscenační energií i poctivostí směrem ke svým inspiračním zdrojům i cílové skupině.
Váš druhý celovečerní film míří na mladé, což je u nás ekvivalentem takřka sebevražedné mise. Filmy pro děti a mládež po revoluci vymizely. Jak moc velké jste měl obavy?
Nápad na film jsem dostal loni. Napadlo mě, že by to mohlo být zábavné, kdyby se tady ten model a žánr heist filmu převedl do prostředí střední školy, a zkusil jsem to nadhodit producentovi Ludvíkovi Marečkovi (který Haluzovi produkoval i celovečerní debut, pozn. red.).
Toho to zaujalo s tím, že jsme si samozřejmě rovnou řekli rizika a rovnou jsme si i řekli, že to prostě nebude moct být příliš drahé a velké. Že půjde spíš o takový náš malý film a budeme doufat, že zafunguje. Ale samozřejmě pořád jsme řešili v různých fázích vývoje otázku, že je to film pro ty mladé, kteří do kina nechodí, na české filmy obzvlášť.
Ale teď třeba Jiří Mádl s filmem Vlny ukázal, že i mladé lidi český film dokáže zaujmout. Snažil se k mladým mluvit nikoli jako k dětem, ale k lidem, což se promítlo i do samotných postav. Takže jsou to prostě dospělí lidé, kteří mají své problémy a řeší je. A přišlo mi, že by to mohlo zafungovat.
Film se zároveň nesnaží chytat digitální trendy, ve své podstatě jde o retro inspirované tím, na čem jste vyrůstal vy, především prosvítá estetika Stevena Spielberga a Hollywoodu osmdesátých a devadesátých let obecně. Oproti konkurenci děláte vlastně pravý opak. U soudobé generace už se vzhledem k turbulentním proměnám sledování a trendům těžko hledá určující jmenovatel v podobě generačního filmu…
Vzhledem k tomu, že já už jsem bohužel generačně trošku jinde, než je naše cílovka, tak jsem si říkal, že by byla cesta do pekel, kdybych se snažil jim jít za každou cenu na ruku, napodobovat jejich jazyk a snažit se jim to dělat na míru, protože si myslím, že to bych prostě nedokázal a že by to působilo něčím falešně. Šlo by o trapný kalkul, který by nám nezbaštili. Tak jsem si říkal – ne, spíš prostě udělám film pro sebe.
Snažil jsem se hlavně udělat funkční žánrovku, a co se týče třeba jazyka mladých, na ten jsem se úplně vykašlal, prostě jsem to napsal. Filmové dialogy jsou stylizované, nesnažil jsem se o nějaký realismus, nesnažil jsem se používat jazyk současných mladých lidí, protože ten se hlavně mění a od napsání scénáře do premiéry by se to prostě desetkrát změnilo, takže to nemá cenu, říkal jsem si, že mi s tím spíš pomůžou ti mladí herci.
A oni vlastně oceňovali, že se to nesnaží být v tomhle ohledu cool, což už je taky slovo, které se nejspíš nebude používat za chvilku. Takže já jsem spíš šel po věcech, které mám pocit, že tak nějak univerzálně fungují, a mám pocit, že témata, která tam jsou, jsou sama o sobě dostatečně silná. Pokud ten film bude fungovat dramaticky a líčením osudu těchto konkrétních mladých lidí, tak by cílovku mělo oslovit už to a nemusíme si hrát na něco, co nejsme.
S tím se pojí i skutečnost, že film se nese v kosmopolitním a univerzálním duchu. Není spjatý s lokálními prvky, dal by se zasadit do kterékoli země. Bylo to pro vás důležité?
Tím, že jsem šel po žánru, který byl pro mě hodně důležitý, tak jsem věděl, že bude klíčové, aby film byl výrazně stylizovaný. Aby se právě nestalo, že někdo bude říkat „ale takhle to na českých středních školách není“. Já jsem chtěl, aby to od prvního záběru bylo jasné, že tohle je velmi stylizovaná představa střední školy, že je to spíš taková střední škola, na kterou byste chtěli chodit, než taková, jaká reálně je.
Koneckonců u toho anglického názvu jsem se setkal s názorem, že High School přece není jako česká střední škola. A přesně tak je ten film pojatý. Takže je to strašně důležitá věc, kterou jsem každému říkal, když jsem mu dával přečíst scénář – není to žádná výpověď o současném stavu středních škol a jejich studentů. Je to spíš akčňák.
Oceňuji, že jde o k sobě upřímnou žánrovku. Vždy, když se tu někdo pokusí o žánrovou podívanou, jež zde logicky nemá na co navazovat, většinou staví do kontrastu žánrové prvky a jejich provedení v tuzemském kontextu. Vyzdvihuje se „česká malost“. To se u vás neděje. Kromě například Guye Ritchieho jste ovlivněn již zmíněným Stevenem Spielbergem, který je proslulý pečlivým plánováním záběrů a především storyboardy. Děláte si je také?
No, tenhle film vznikl tak strašně rychle, že na to vlastně nebyl čas. S kameramanem Viktorem Smutným jsme si řekli, jak to budeme snímat. Že tam budeme mít hodně steadicamu a dlouhých, prokomponovaných záběrů. Což je přesně to, co máme rádi. Takové ty typické spielbergovské jednozáběrovky, kde se velikost záběru plynule mění, což nejsou okázalé jednozáběrovky, naopak skryté a subtilní. Stříháme jen ve chvíli, kdy je to fakt nutné.
Styl zároveň vychází z omezených časových možností, protože kdybychom každého točili v detailu, zabralo by to spoustu času, který jsme neměli. Zatímco takhle jsme vlastně schopní natočit poměrně komplexní a dlouhou scénu v poměrně rychlém čase.
Byl tenhle styl pohodlnější i pro herce?
U mladých mám určitě pocit, že jim to pomohlo. Spousta z nich hrála poprvé v životě a měl jsem pocit, že je důležité, aby v té skupině mohli svobodně fungovat. A ne že jim řekneme, aby si stoupli na značku a zahráli emoci.
I proto jsem chtěl točit především dlouhé sekvence. Ve filmu je spousta plánovacích scén, kdy postavy různě chodí, procházejí kolem sebe, říkají strašně moc textů o tom, jakým způsobem se chtějí do školy vloupat, a ve scénáři to bylo třeba rozdělené na dvacet kraťoučkých segmentů, ale my jsme to natočili jako jednu velkou sekvenci, kterou jsme pak rozstříhali.
Měli jsme úžasného steadicam operátora Petra Štěpánka, který byl s námi na jedné vlně. Když jsme si s Viktorem vymysleli nějakou legraci, nikdy jsme nenarazili na odpor. Díky celému štábu šlo o nesmírně energické a pohodové tvůrčí prostředí. Já moc nemám rád řeči, že na natáčení byla dobrá atmosféra, ale mám pocit, že tady tomu tak opravdu bylo. Všichni jsme se navzájem podporovali.
Není to žádná výpověď o současném stavu středních škol a jejich studentů. Je to spíš akčňák.
Zkušenější herci podporovali ty méně zkušené, vzájemně se chválili, připravovali se. Za svou kariéru jsem nikdy nenarazil na takhle skvělou, pohodovou a připravenou partu. Třeba Viktorka Vítová, která hraje Moniku, jež filmem provází, tak přišla na první natáčecí den se scénářem narvaným poznámkami, kde mi řekla přesně, jak má roli vymyšlenou, jak ji má pojatou a jestli by si mohla tohle a tohle upravit. A když jsem řekl, že by to mělo být významově spíš takhle, tak si to hned upravila tak, aby nám to oběma sedělo.
Casting je výborný, mezi všemi je až nakažlivá chemie a díky tomu jsou i ty nejdrobnější interakce mezi postavami velmi upřímné a půvabné. Jak casting vůbec probíhal? Objížděli jste školy?
Když mi producent loni v září zavolal, jestli film zvládneme během října natočit, hned jsme se do castingu pustili a samozřejmě byl klíčový. Je tam spousta postav a každá musela být svérázná. Castingová režisérka Natálie Hejdová objela různorodé kroužky a udělala nám předvýběr, zároveň nám kompletovala spousty videí a databází. Talentovaných lidí bylo nepřeberně a selekce mě hrozně štvala, protože bych nejraději vzal všechny. Pak jsme pozvali vybrané na casting a většina z nich zkoušela více rolí. Různě jsme kombinovali a zkoušeli.
Když jsme měli třeba pět uchazečů na hlavní roli Tonyho, tak jsem se každého ptal, jakou herečku by si představoval do role Valerie, do níž je Tony zamilovaný. Všichni se shodli na Magdaleně Bařákové. Měla ohromnou energii a všichni s ní byli hrozně zábavní. U obsazení Tonyho jsem si říkal, že Prokop Zach je přece až moc velký frajer, ale ta postava má být lůzr. Všechny nás ale svou správností a zábavností přesvědčil.
Naopak třeba Tomáš Weber, nad nímž jsme při obsazení Tonyho také uvažovali, mi rovnou řekl, že by si rád zkusil padoucha Yvoše, který plánuje před celou školou odhalit nahé fotky Valerie. A je skvělý.
Důležitou lokací je samotná škola, jejíž prostory jsou taktéž podmíněné žánrovým pravidlům a stylizaci. Žádný záběr není stejný a školu se podařilo rozkreslit až obdivuhodně versatilně. Pořád ve škole objevujeme nové subsvěty a zákoutí…
My jsme na základě krajských grantů věděli, že budeme točit v Ústeckém kraji, kde už jsme se stejnou produkcí pár let zpátky točili seriál a hrozně se nám líbila Roudnice, tak jsme ji zkusili. Objeli jsme několik škol a tahle konkrétní nám sedla nejvíce, měla vše, co jsme potřebovali.
Super taky je, že producenti Ludvík Mareček a Kristýna Drozdová si uvědomují, že film musí výtvarně vypadat dobře, a nechali nás tu školu vymalovat dle potřeb, aby se to neodehrávalo mezi bílými stěnami. Ve škole byli všichni nadšení a hrozně nám vycházeli vstříc, studenti byli součástí komparzu. Vyblokovali nám dvě třídy a pak jsme točili přes podzimní prázdniny, když jsme potřebovali školu prázdnou. Byla to, myslím, pro obě strany moc příjemná spolupráce.
Scénář hodně operuje se změnami v distribuci informací i perspektivami vyprávění, i vzhledem k tradici heistového subžánru. Nakolik zůstal scénář pevný a nakolik jste vyprávění formovali ve střižně?
Hledání struktury trvalo asi ze všeho nejdéle. Vždy si napíšu scénosled okolo deseti stran, který se snažím popsat bez dialogů. Na tomto treatmentu jsem nepracoval intenzivně, minimálně půl roku mi to ale trvalo. Po nalezení struktury už se scénář tvořil poměrně rychle.
Když z něj pak vyleze 120 stran dlouhý text, tak samozřejmě řešíte pasáže, kdy vyprávění případně ztrácí tempo, kde by to šlo ještě doladit. Největším zásahem pak bylo přehození dvou pro vývoj postav klíčových akcí. Jinak scénář ve finální podobě zůstal relativně pevný.
Zároveň už samotný scénář je napsaný hodně „střihově“ a na první pohled se tak hůř čte. Je tam spousta krátkých odboček, flash forwardů a krátkých replik. I kvůli tomu je ten text roztažený do objemného počtu stran, a když mi říkali, ať to zkrátím, že film bude příliš dlouhý, tak jsem říkal, že naopak. Všechno popsané je ve své podstatě hrozně rychlé.
Foto Michaela Buchtová
Takže už při psaní scénáře uvažujete spíš jako režisér?
Ano, vždycky už scénáře s tímhle vědomím píšu a i díky tomu jsem pak schopný film natočit rychle. U High School Heist jsem navíc chtěl, aby jej střihal Marek Opatrný, což je za mě střihačský génius, jeden z našich vůbec nejlepších.
Já jsem paralelně připravoval dva filmy, ještě horor Uzel zla, který odpremiéruje letos v říjnu, ten jsem si stříhal sám. High School Heist fakt vyžadoval mistrovský jemnocit, aby to bylo správně vybalancované a udrželo si tempo. S kameramanem už se zase tak známe, že si spoustu věcí nemusíme ani říkat.
To mě ještě přivádí ke skutečnosti, že jste původně studoval filmovou vědu. Jak se z teoretika stane praktik a kdy jste si uvědomil, že se můžete živit režií?
Ono to vlastně bylo naopak. Vždycky jsem chtěl být režisér, na filmovou vědu jsem šel hlavně proto, že mě nevzali na FAMU, což jsem to po několika dalších pokusech vzdal. Od začátku jsem ale točil amatérské filmy. Režií se živím zhruba posledních pět let.
Jak jste bojoval s balancem mezi sebereflexivní rovinou filmu a upřímností? Staromilská oddanost k potřebnému patosu z mainstreamové kinematografie, především vlivem marvelovek, začala mizet a upřímně dojemné momenty už spousta lidí bere jako otravný přežitek hodný posměchu.
Ty meta principy, jak se film vztahuje sám do sebe, mě vždycky bavily a zároveň k těmto žánrům patří. Na jednu stranu jsem cítil, že si budeme dělat srandu z žánru a z toho, že si samotní studenti na filmové postavy hrají. Žánrová klišé prezentují sami za sebe. Chtěl jsem ale, aby v dojemných momentech byla upřímnost. Nechtěl jsem tyto momenty jakkoli shazovat. Spíš jsme tam vložili jemný humor odvíjející se od křehkosti samotných postav.
Stále jde o gangsterku ze střední školy, což člověk nemůže brát vážně a ani postavy se nemají brát vážně. Ale zároveň to, o co jednotlivé postavy bojují, už je vážné a zásadní. Láska a hledání identity jsou totiž univerzální a ztotožnitelné motivy.
The post Jak natočit českou gangsterku pro mladé? Nesnažit se být cool, říká režisér appeared first on Forbes.
