Odmítá kalkul i sítě. Výtvarník Diviš přesto přitahuje sběratele

Forbes Před 8 hodinami

Výsostný kolorista, rebel, ale také spokojený umělec, který v malbě našel nejvyšší hodnotu – svobodu. A také výtvarník zastoupený v nejdůležitějších soukromých sbírkách Česka. To všechno je Stanislav Diviš. Nahlédněte s námi do jeho ateliéru nedaleko jeho rodné Kutné Hory.

Tohle malebné stavení v malé obci Vidice fungovalo dlouhá léta jako hostinec. Nenápadně, ale přesto na to upomíná bílý nápis nad hlavními dveřmi do rodinného domu jednasedmdesátiletého výtvarníka Stanislava Diviše. Ve velké obytné místnosti hned za vstupem, jak malíř vypráví hned na úvod našeho setkání, dříve sedávali místní štamgasti.

Dnes tu malíř a dlouholetý pedagog na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové pořádá společně se svou ženou, keramickou umělkyní Terezou Divišovou kurzovou školu malby. Nejvíce času však netráví zde, ve vkusně renovovaných historických prostorách hostince, nýbrž o pár desítek metrů dále.

Přes zahradu se vzrostlými stromy, kde v den naší návštěvy pobíhají dva rozdovádění psi, nás Stanislav Diviš vede do svého primárního útočiště: ateliéru, který si před lety vybudoval na místě staré stodoly. Místní zdi jsou až ke stropu vytapetované obrazy a z vybavení je patrné, že tu český výtvarník tráví dlouhé hodiny denně.

„Tohle je sestříhaná nahrávka z festivalu ve Valašském Meziříčí,“ říká, když do reproduktorů pouští hudbu své kapely Krásné nové stroje, kterou založil společně s dalšími hudebníky v osmdesátých letech. „Pořád vystupujeme, zhruba jednou do měsíce. Je to neuvěřitelné, ale hrajeme už 42 let,“ dodává k hudebnímu podkresu.

Pýchu nebo vychloubání se by však v jeho slovech hledal člověk jen těžko. I když jeho hudební uskupení, kde figuruje jako zpěvák, má své věrné skalní fanoušky a pravidelně obráží legendární hospody nejen po Praze, největší přidanou hodnotu vidí Stanislav Diviš v tom, že může se svými spolukapelníky stále hrát.

Povahový rys, nabízí se napsat. Se stejnou emocí totiž výtvarník vypráví i o své tvorbě. Stanislav Diviš, rodák z Kutné Hory, pracuje na svých malbách bez přestávky už více než čtyřicet let a stejně jako u hudby si nejvíce cení svobody, kterou mu jeho zaměstnání přináší.

„Absolutní svoboda, to je podle mého největší výsada naší profese. Žiju naprosto luxusní život. Nemusím se zadat s nikým, s kým nechci,“ říká pohodlně usazený v ateliérovém křesle.

Tato slova – byť někomu mohou znít jako otřepané umělecké klišé – musíme brát v případě Stanislava Diviše vážně. Jako autodidakt, vyučený elektrikář a člověk, který se svého snu stát se umělcem nevzdal ani po sedmi neúspěšných pokusech na pražské Akademii výtvarných umění i VŠUP (dnešní UMPRUM, pozn. red.), nemá potřebu halit svůj život do patosu.

Ve zkratce: Stanislav Diviš, tehdy student učňovského oboru provozní elektro-montér, se pro uměleckou dráhu rozhodl náhodou, a to když si jednou – možná i trochu omylem – půjčil v městské knihovně knihu o Františkovi Kupkovi. Jeho malby ho uchvátily natolik, že se i přes svůj do té doby jasně nalinkovaný osud (jeho tatínek si přál, aby pracoval v elektrárně jako mistr) rozhodl, že se stane malířem.

„Kdykoli jsem měl volno ve škole, jezdil jsem do Prahy na výstavy. Zaměstnankyně galerií si o mně myslely, že musím být kustod, protože jsem tam trávil opravdu hodně času,“ vzpomíná na formující období sedmdesátých let. Právě během něj se pokoušel dostat na pražské umělecké školy. Bez výsledku.

Umění, kterému se věnoval ve svém volném čase, tak stálo vedle všech zaměstnání, která během let, kdy se snažil do umělecké akademické sféry proniknout, vystřídal. Stanislav Diviš pracoval jako dělník v cihelně, sběrač jahod, dělník v docích nebo rámařství, závozník v kutnohorském pivovaru, technik u stavebního bytového družstva nebo jako závozník u fekálního vozu.

I když se po přijetí na AVU živil skládáním a roznášením uhlí v Kinského paláci nebo hlídáním Trojského zámečku, studium oboru restaurátorství představovalo v kariéře umělce-samouka zlomový moment. Naději, že i člověk bez předchozího uměleckého vzdělání či zázemí, navíc z regionu, může umělecký obor studovat.

Na škole ale nevydržel až do konce. Podle jeho tehdejšího profesora, jemuž se nelíbil Divišův styl ani fakt, že vystupuje s kapelou, nebyl nikdy schopný se umělecky zcela podřídit, a tak ho z restaurátorství nakonec vyhodili.

Ani tak se tvorby a uměleckého provozu nevzdal. Asi nejvýrazněji na sebe Stanislav Diviš upozornil skrze Konfrontace, které od poloviny osmdesátých let organizoval společně s výtvarníkem Jiřím Davidem.

Tyto ilegální a poloilegální výtvarné akce představovaly pro tehdejší studenty AVU i VŠUP jedinou možnost, jak svobodně vystavovat svá díla. „Režim nás rozhodně měl v hledáčku, ale za nic hrdinného to nepovažuji,“ vzpomíná dnes Stanislav Diviš na akce, které se odehrávaly nejen v Praze, ale i jeho rodné Kutné Hoře.

Na konci osmdesátých let se pak Stanislav Diviš stal členem legendární výtvarné skupiny Tvrdohlaví, s nimiž od té doby také vystavoval. Už v té době má jasně definovaný umělecký styl: malíř se pohybuje na hraně abstrakce, na svých plátnech pracuje se symboly reprezentujícími každodenní realitu a velký důraz klade na barevnost.

„Jsem kolorista. Barvy jsou jen vlněním molekulárních struktur a my, lidé, máme to privilegium je vidět. To mě celý život neuvěřitelně fascinuje. Nedokážu si představit, že bych s nimi na svých plátnech nepracoval,“ říká umělec s pohledem na právě rozpracovaný obraz sestávající z několika zdánlivě nahodilých barevných obdélníků a čtverců.

Nejde ale o čistou abstrakci. Stejně jako v případě dalších děl odkazují jednotlivé tvary na plátně k realitě: v tomto případě jde o půdorys sakrálního prostoru. Právě takto funguje umělecký přístup, který si výtvarník pro sebe nazval „vědeckým realismem“. Zjednodušeně jde o to, že vezme již existující témata z reality, která následně estetizuje na obrazové ploše.

V jeho ateliérech takto vzniklo hned několik obrazových cyklů. Jedním z nejznámějších jsou Spartakiády vycházející z nácvikových nákresů těchto hromadných tělocvičných vystoupení, Partitury opírající se o autorský rukopis hudební skladby Zbyňka Matějů, stejně jako Zbytky, kde se zase umělec nechal inspirovat textilními vzorníky zapomenuté textilky v Aši.

Obdobně – tedy s předlohou, tentokrát s knihou s půdorysy hradů a zámků zakoupenou v jednom antikvariátu – pracoval i po smrti své nejstarší dcery Denisy, která před lety podlehla rakovině slinivky.

„S prázdnotou, kterou jsem v sobě nosil, jsem se vyrovnával skrze cyklus Prázdný prostor. Maloval jsem podle půdorysů, ale ne obvodové zdi, jak by se nabízelo, ale naopak to, co ze zámků a hradů nezůstalo,“ vysvětluje malíř.

Ke svým dětem a jejich tvorbě se ostatně vztahuje často. Další výrazný cyklus, který začal tvořit už v devadesátých letech, nedávno rozšířil a představil na samostatné výstavě v Pardubicích, nese název Dva světy.

Stanislav Diviš v něm vychází z dětských kreseb svých synů i nejstarší dcery. Zátiší nebo naivní dětské kresby přetváří na vážná, leč svěží malířská díla, dětskému světu fantazie dává poučený a dospělý výraz.

Obrazů má ve svém vidickém ateliéru kolem pěti set. Všechny jsou pečlivě zabalené a uložené v zadní části bývalé stodoly.

„Když mi někdo řekne, že by mi rád uspořádal výstavu, nemám problém sáhnout do archivu a vytáhnout desítky pláten z nejrůznějších cyklů. Myslím, že tuhle možnost příliš umělců nemá,“ říká muž, který měl v roce 2020 velkou výstavu v kutnohorském GASKu.

Vůbec naposledy putovaly obrazy z místního ateliéru do Mostu, kde Stanislav Diviš právě vystavuje v Oblastním muzeu a galerii v Mostě. Jeho díla jsou ale součástí i daleko větších institucí: ve sbírkách je má Národní galerie, Galerie hlavního města Prahy, Moravská galerie v Brně, galerie v Klatovech, Hradci Králové nebo Olomouci, ale třeba také Museum of Contemporary Art v Chicagu.

Co se týče sběratelů, plátna Stanislava Diviše vlastní manželé Lettermayerovi, Zdeněk Rýzner stojící za humpoleckou galerií 8smička, Richard Adam a další významná jména.

„A pak jsou to i lidé, o kterých nic nevím. Nedávno za mnou přijel takový normálně vypadající chlapík, vybral si čtyři obrazy, které pak naložil do mikrobusu, kde měl pět dětských sedaček,“ říká umělec, jehož díla se v aukcích prodávají za vyšší stovky tisíc korun.

I když je o jeho malby stále zájem, zastupujícího galeristu si Stanislav Diviš nepřeje. Nemá pro to ostatně žádný důvod – byť nemá web, natož sociální sítě, kde by svou tvorbu prezentoval, zájemci a sběratelé se na něj stále sami obracejí. A to i přesto, že mimo výstavy, jak říká, de facto neexistuje.

„Dělám to schválně trochu složité. Zrychlený svět sítí mě totiž neuvěřitelně štve. Jak tam má člověk poznat, co je skutečně kvalitní a co méně?“ vysvětluje umělec, kterého ještě letos v létě čeká výstava v Muzejním a galerijním centru ve Valašském Meziříčí.

A dodává: „Dívat se na malbu skrze čísla? Ne, děkuji, zažil jsem bolševika, kde fungovalo oficiální a pak to naše umění. Naučil jsem se, že tohle je strašně složitý obor a jediné, co může skutečně fungovat, je to, když jsem stoprocentně upřímný. A upřímnost znamená absenci jakéhokoli kalkulu.“

Na počty však Stanislav Diviš zcela nerezignuje. Ve svých 71 letech má dobře spočítáno, že zásoba pláten, která si během let nakoupil, mu vydrží ještě dobré tři roky. S malbou proto i přes důchodový věk končit neplánuje a hlásá: Tvořit budu do té chvíle, kdy toho budu fyzicky schopný. Jsem díky tomu svobodný a šťastný.

The post Odmítá kalkul i sítě. Výtvarník Diviš přesto přitahuje sběratele appeared first on Forbes.

Pokračovat na celý článek